Kdy a kam

  • Po stopách Rožmberků

    pondělí 23.7 19:00 - Třeboň, Masarykovo náměstí

    Kostýmovaná prohlídka městem, začátek u kašny na Masarykově náměstí.

  • Loutkové pohádky Boďi Jaroměř

    pondělí 23.7 - Protivín, Dům kultury

    Kašpárek na skalním hradu – od 10.00 hod., O Zubejdě Solimánské – od 15.00 hod.

Zobrazit všechny události
 

S mistrem sekáčem o kouzlu sečení kosou a ukrutné deformaci

 Miroslav Šobr stojí na stupních vítězů při letošním mezinárodním mistrovství republiky v Orlických horách na začátku června.

Miroslav Šobr stojí na stupních vítězů při letošním mezinárodním mistrovství republiky v Orlických horách na začátku června.

STRAKONICE – Představte si. Je krásné letní brzké ráno. Všude ticho, jen ptáci zpívají. Příroda se probouzí a voní. Na trávě se třpytí rosa. Do této kouzelné atmosféry vyráží Miroslav Šobr. S kosou. Mistr sekáč, který někdy vstává před pátou ráno, aby si dopřál doušek ještě neposkvrněného dne, protáhl tělo a nadopoval se vůní posekané trávy. „Pak si dám kávu nebo čaj, svačinu a jedu do práce,“ směje se muž, který v sekání trávy vyhrává kdejakou soutěž. Nedávno zvítězil v Bernarticích u Písku, krátce na to přivezl titul mistra republiky z mezinárodního klání v Orlických horách, kde uměním s kosou předčil 49 soupeřů. O svých úspěších se moc bavit nechce, vlastně to z něj leze postupně jako z chlupaté deky. A tak se během rozhovoru o starém a mladými možná znovuobjevovaném řemesle dozvídáme, že letos se ještě stal Sekáčem Slovácka...

Takový sekáč, jako jste vy, určitě nemá už z principu doma sekačku...
Zklamu vás, sekačku mám. Seču s ní trávník u domku. Ale na chalupě v Tažovicích a na dalších zahradách seču poctivě kosou, dokud mi na to síly stačí.

Vrátíme se do vašeho dětství. Prý jste uměl zacházet s kosou už ve dvanácti letech, protože jste musel doma pomáhat.
To nebylo nic neobvyklého. Všichni kluci se uměli kosou ohánět, museli přidat ruku k dílu. Většinou se chodilo na trávu králíkům, potom když se sušilo seno. Bylo to běžné a všichni chlapi s kosou uměli. Navíc můj děda vyráběl kosišťata – to je ta dřevěná část kosy. Děda i taťka byli výbornými sekáči. Měli jsme tři zahrady, takže sečení nikdy nekončilo. A aby toho nebylo málo, vybral jsem si sečení i jako brigádu, když jsem studoval gymnázium.

To jako že jste sekal veřejná prostranství ve městě kosou?
To samozřejmě ne... Vysekávali jsme kosou meliorační strouhy. Hlavně na Blatensku a na Vodňansku. Neskutečná rasovina, ale velmi slušný přivýdělek. Nejenže se to muselo vysíct, ale následně i lopatami vyházet bahno z kanálů. Za dva týdny jsme si vydělali na běžný studentský život na celý další rok.

Kolik?
Nejvíc to bylo šest tisíc korun za těch čtrnáct dní. Bavíme se o osmdesátých letech minulého století, kdy byl průměrný plat dva tisíce měsíčně.

Vzpomenete si ještě na ten první okamžik, kdy vám děda vrazil kosu do ruky, abyste nažal králíčkům? Nebyla náhodou kosa vyšší než vy?
Velmi dobře si na to vzpomínám. Kosa byla skutečně vyšší než já a dostal jsem za úkol vysekat kopřivy někde za kravínem. Za pět minut jsem přišel s ulomenou berličkou, dostal trochu vynadáno, ale kdo nikdy nezlomil berličku nebo kosiště, není pravým sekáčem. Stejně jako k začátkům neodmyslitelně patří zapíchnutí kosy do země.

Jak dlouho trvá, než si člověk najde správný styl sekání?
To je individuální. Důležité je mít správně a kvalitně naklepanou a nasazenou kosu. Každé sečení je jiné. Když sečete pomalu, na pohodu, je váš trávník skoro jako anglický. Chcete-li ale soutěžit, styl je naprosto jiný. I já jsem ho musel změnit, když jsem chtěl udržet krok se závodními sekáči.

A v čem je rozdíl?
Když sečete pro radost a aby to bylo hezké, tancujete si do půlkruhu sem tam a lebedíte si u toho, kosu na dvou prstech. Když jde o soutěž, musíte mít co největší záběr, ideálně blízko třem metrům, rychlost, jedete na doraz bez přestávky, dokud svůj díl neposečete.

Jaká bývají pravidla u soutěží? Můžete to vysvětlit třeba na tom mistrovství republiky.

Vždy je rozhodující rychlost a kvalita. Rozměry políček jsou od 30 do 100 čtverečních metrů - 10x0 metrů, tedy celý ar. Kromě času se posuzuje výška strniště a sklad, tedy úhlednost řad posečené trávy - jestli to není rozházené. Mohou následovat trestné vteřiny. Při sečení na Slovácku v Buchlovicích se dokonce hodnotí i celkový estetický dojem, říkají tomu krasokosení. Na mistrovství republiky v Orlických horách se seče celý ar. Ono se to nezdá, ale když před svým políčkem stojíte, jde o docela velkou plochu. Přes relativní sucho byla letos tráva hustá a na sečení horší, tvrdá, pral jsem se s ní skoro čtyři a půl minuty. Následně jsme síkli ještě další ar v rámci mezinárodní soutěže.

Vy jste v půli května uspořádal kurz sečení kosou na cirkusplace pod Hvězdou ve Strakonicích. Zájemci přišli v hojném počtu. Dá se z toho usuzovat, že se toto staré řemeslo vrací na výsluní?
Akci pořádal ČSOP Strakonice, já jsem byl lektor. Zájem mě mile překvapil, přišlo na padesát lidí. Ptali se, zkoušeli síct, někteří si přinesli vlastní kosy, abych jim poradil, jsou-li v pořádku. Pokud nemáte kvalitní kosu, trápíte se a nebaví vás to, protože se u toho nadřete. A ano, řekl bych, že se toto řemeslo vrací, soudě i dle toho, že se zvyšuje prodej kos, těch nejkvalitnějších i přes internet. Je to totiž finančně méně náročné, nemusíte kupovat benzin do sekačky nebo plýtvat elektřinu, protáhnete u toho tělo a vyčistíte mozek. Nic ekologičtějšího neexistuje. Často se ke kose vracejí mladé rodiny, pokud si pořídí bydlení na vesnici. A největší poděkování zaslouží nadšenci, kteří různé sekáčské akce a soutěže organizují. Nejblíže k nám třeba šumavský Volarský sekáč, letos se 14. července koná již jubilejní desátý ročník, nebo každý lichý rok Cimburova kosa v Putimi. A v srpnu proběhne v Železném Újezdě u Nepomuka mistrovství ČR v sečení otav, tedy druhé trávy.

Někde jste říkal, že jezdíte do Rakouska, kde je jediná firma na výrobu kos v Evropě...
Je to malá ves Rossleithen asi šedesát kilometrů jižně od Lince, kousíček od dálnice. Kromě moderní výrobny sekaček, je tady poslední ruční výrobna kos v Evropě. Pracují tam i kluci ze Slovenska, takže jsem měli štěstí - jeli jsme parta českých sekáčů - že nás provedli, kompletně vysvětlili a ukázali. Všechno je ruční práce a pro výrobu elektřiny využívají horský potok. Kosa projde třiceti rukama, než je zcela hotová. To je úžasné. Mají tam stroje i 150 let staré a funkční. Koupili jsem si tam samozřejmě soutěžní kosy. Cena 1200 až 1400 korun odpovídá tomu, že jde o ruční výrobu. Máme odtud i jednu perličku. Průvodce prozradili, že firma vyváží kosy na Východ, hlavně do Saudské Arábie, kde je prý údajně překovávají na mačety.

Nestínají ale jimi hlavy, že ne?
Tak to nevím. Doufám, že ne. Spíš oceňují, že Rakušané používají na kosy velmi kvalitní ocel. A pojem kosa štajeračka, tedy ze Štýrska, už velmi dobře znali naši dědové a hlídali si je jako oko v hlavě. S nadsázkou říkali, že žena, fajfka a kosa se nepůjčuje...

Vy vlastně propagací kosy zachraňujete skoro vyhynulá řemesla.
Dá se to tak říct. S kamarády sekáči jezdíme na různé řemeslné akce, třeba i u nás do Hoslovic na mlýn, kde děláme, podobně jako jiní řemeslníci, ukázky. Jsme už taková stará parta, každý se věnuje něčemu jinému. Tesařině, košíkařině, pečení chleba. Nejbližší akce je 7. července Den řemesel v Chanovicích.

Jaké řemeslo, které provozovali naši pradědečkové, je podle vás nejvíce ohrožené?
Určitě sekernictví. Sekerníci jsou v republice snad je dva. Ti opravují a vyrábějí mlýnská kola, dělají vše kolem mlýnů. Potřebují k tomu jen pilu a sekeru, proto sekerníci. Jsou to mistři oboru. Sekerník byl velmi vážená osoba, která chodila od mlýna k mlýnu a cokoliv pan otec od dřeva potřeboval, dokázala spravit. Zrovna na hoslovickém mlýně pracoval jeden z nich, Franta Kotrbáček. Neřekla byste to do něj – veselý srandista, zpěvák, ale když vezme do ruky sekeru, to je tanec...

Kosy a umění sekat jimi trávu podle vás přežijí?
Myslím že ano. Svědčí o tom i zvyšující se zájem, jak už jsme zmínili. Mnozí nacházejí staré kosy po svých předcích třeba na půdě, ve stodole. Často se přijdou zeptat, co s tím. Tyto staré kosy po našich dědech jsou velice kvalitní, byly většinou právě z Rakouska. Rozhodně nepatří do sběrných surovin. Proto bych rád apeloval na případné nálezce, aby je nevyhazovali, budu velmi rád, když mi je věnují nebo prodají. S kamarády zakládáme takové malé muzeum kos.

Kde?
Nikde... Bude putovní. Sbírku kos už máme doma a vozíme ji s sebou právě po těch řemeslných jarmarcích. Jediné stálé muzeum kos je v Beskydech.

Vy zcela jistě víte, proč se říká „klepat kosu", když vám je zima.
To je také prastaré přirovnání, které vzniklo na základě podobenství zvuku, když naklepáváte kosu. Zní to jako když člověku zimou drkotají zuby.

A proč je kosa vlastně symbolem smrti – Smrtky, Morany?
Asi jste si vzpomněla na nezapomenutelné Smrťáky z Dařbujána a Pandrholy, Honza málem králem nebo z Cimrmanů, že? Tak si představte – přijdete na louku, je tu krásná tráva, vy uděláte šmik a je po ní... Bylo. Najednou není...Pravděpodobně proto vzniklo toto spojení kosy a smrti...

Trpíte deformací, že když jdete kolem zahrádek, tak koukáte, jak mají posečeno?
No jéjé... Nekoukám jen do zahrádek, ale jedu-li jakoukoliv krajinou a vidím louku, říkám si – ježíši, tady by to šlo... Ano, mám, stejně jako mí kamarádi sekáči, deformaci ukrutnou. Jsme skvělá parta a o sečení, o loukách, trávě jsme schopni povídat hodiny. Pokud to jde, na soutěžní akce vyrážíme jako parta, i s harmonikou a to je pak legrace ještě větší.... No, nejsme blázni? Jen pro dokreslení. Už přes dvacet let jezdím dobrovolně do Českého Krumlova sekat příkré svahy kolem zámku. Když jsem tam byl poprvé, svahy byly šíleně zarostlé, ptal jsem se, proč to neudržují. Řekli, že to nejde, tehdy ještě neexistovaly křovinořezy. Tak jim od sedmadevadesátého vypomáhám kosou, vždy si beru týden dovolené. Teď šestým rokem šlechtím Horskou zahradu, budoucí překvapení pro návštěvníky. Bydlím na zámku, tedy v nadzámčí, ve starém zahradnickém domku, změněném na ubytovnu. Mříže v oknech, trámové stropy... Naproti přes zeď slyším otáčivé hlediště. Poslední dva roky hráli Psa baskervillského. Neusínalo se zrovna příjemně, při jeho divadelním děsivém vytí. To jsem byl rád za mříže v oknech. Letos ho nehrají, těšil jsem se na klidný spánek. Ale asi se budu bát dál... Dávají Drákulu...

A vzkaz na závěr ?
Tak kamarádi vstávat. Pudeme síct!

Diskuse k článku - 1 příspěvek
 

Další zprávy z regionu

 
 

Diskuse ke článku

Zbývá znaků: 1200
 
  • bravo! 

    Reagovat

     

    sekáč chlap!

    Vloženo 12.7.2018 09:32:33

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace