Kdy a kam

  • Iva Fialová: Obrazy a Grafika - vernisáž výstavy

    pátek 23.2 18:00 - Planá nad Lužnicí - Galerie Fara

    Vystoupí plánská Harmonie.

  • Monkey Business - koncert

    pátek 23.2 20:00 - Planá nad Lužnicí - Sokolovna

Zobrazit všechny události
 

Šárka Kašparová z Milevska se vrátila z jihoamerické expedice

 Autor: Foto archiv expedice

    Autor: Foto archiv expedice

Šárka Kašparová z Milevska pracovala ještě v létě jako kameramanka pro Jihočeskou televizi, když na ni její spolužačka z písecké filmové školy Eliška Miláčková upozornila organizátorku dívčí expedice po Jižní Americe Lucii Radovou. Šárka dostala pozvání, aby se k expedici připojila jako fotografka. Tomu se nedalo odolat. Cílem bylo projet Komumbií, Ekvádorem, Peru a Bolívií v autíčcích tuktuk v plně ženském obsazení. A natočit o tom šestidílný seriál a film. Nevyšlo to tak docela, ponorková nemoc se dostavila a dvě členky původní pětičlenné expedice se odpojily a vydaly do cíle po vlastní ose, bez tuktuků. Šárka Kašparová zůstala věrná organizátorce expedice a své kamarádce Elišce.

 

Dojet ve třech se dvěma autíčky nebylo jednoduché, ale nakonec to zvládly. Navzdory i některým pesimistickým hlasům, že pět blondýn v Jižní Americe, to je velký hazard. Děvčata průběžně popisovala svoje zážitky i na Facebooku, kde je sledovaly stovky lidí. Podporu jim vzkazovali i lidé z Milevska.

Šárka Kašparová by se chtěla na jihoamerický kontinent určitě ještě vrátit. Okouzlila ji tamní příroda, ale nejvíc vstřícní a spontánní lidé. Vrátila se domů o Vánocích a podělila se o své nejhezčí i nejdramatičtější zážitky.

Expedice Lucky cesta

„Na Startovači Lucie Radová získala peníze na základ expedice. Na nákup dvou tuktuků, na benzín a na opravy tuktuků. Těch nebylo zrovna málo. Ostatní náklady jsme si hradily samy," vypráví milevská účastnice. „Mělo to být o tom, že i ženské takovou expedici zvládnou a to mě lákalo." Členky expedice se pohromadě viděly před odjezdem jen jednou a na chvíli. Pak už skočily rovnýma nohama do svého dobrodružství. Na konci srpna odletěly do Jižní Ameriky. V plánu expedice s podtextem 5 holek v tuktuku bylo 5500 kilometrů se začátkem v kolumbijské Bogotě, přes Ekvádor a Peru do Bolívie. Nakonec ujely přes 9000 kilometrů a skončily ve třech.

„Jihoamerické země jsou typické vstřícností obyvatel. I když je každá země jiná. Třeba o Kolumbii jsem si myslela, že je nebezpečná. I ministerstvo zahraničí nedoporučuje tam jezdit. Ale bylo tam čisto a turisty si tam opečovávají. Se vším nám tam pomáhali, nakonec jsme v Kolumbii zůstaly déle, než bylo v plánu. Navíc je tam pro nás velmi levně," vypráví Šárka Kašparová a pokračuje:

„V Ekvádoru už to bylo horší. Platí se tam dolary a měly jsme trochu problém s místními indiány. Většinová společnost je nebere a ani se podle toho chovají. Když jsme projížděly indiánskými osadami, zrovna příjemní nebyli. Koukali na nás skrz prsty, chtěli peníze. Nakonec nás tam při jednom noclehu okradli. Bylo horko, postavily jsme na noc jen kostry stanů a do rána zmizely vedle odložené stanové plachty, stany, obaly od stanů, dokonce i sada gola klíčů na servis tuktuků. A zrovna jsme ji za dva dny potřebovali. Z Čech nám museli poslat nové stany. Zvláštní bylo, že na rozdíl od Ekvádoru v Peru pak byli indiáni úplně přátelští."

Náhle ve třech

„Na konci října se od nás Klára a Martina odpojily. Expedice byla fyzicky i psychicky náročná, měly asi jinou představu. Byl to docela problém, protože Klára byla záchranářka a starala se o naše zdraví. Najednou nebyla. Martina zas měla za úkol dělat reportáže, to pak na zbytek cesty převzala právě Lucka. Hned, jakmile holky oznámily, že si pojedou svojí cestou, začaly jsme přes sociální sítě shánět lidi na doplnění expedice. Bylo potřeba se při řízení tuktuků střídat. Zareagovalo několik desítek lidí, ale jen hrstka to myslela vážně. Do Limy za námi přiletěla 36 letá maminka tří dětí, taky Lucie. Je to taková světoběžnice. Češka, která cestuje s rodinou po světě. Svěřila děti manželovi a dorazila," popisuje Šárka nečekanou komplikaci. A ta se měla ještě dál zauzlovat: „Nakonec s námi druhá Lucka expedici nedokončila. Při pohybu ve vysokohorském prostředí, kde jsme byly na tří až čtyřtisícovkách, dostala podezření na trombózu. Nevypadalo to dobře, hned druhý den si obstarala letenku a na konci listopadu odletěla zpátky domů. Zbytek expedice jsme pak musely dojet ve třech."

Nejšílenější a nejhezčí zážitek

„Nejdramatičtější situace nastala, když nám v poušti v Peru vypověděl jeden z tuktuků službu. Do civilizace jsme to měly ještě takových 300 kilometrů. Pak se objevil kamion s místní posádkou. Zkoušeli nám tuktuk roztlačit. To se nepovedlo. Tak porouchaný tuktuk naložili na kamion a i s Luckou odjeli. Bylo nám všelijak. Nakonec jsme je asi po sto kilometrech s druhým tuktukem s Eliškou dohonily a naložily jsme na korbu i druhý tuktuk. My s Eliškou jsme se ale už nevešly do kabiny kamionu, musely jsme sedět vzadu na korbě. To jsem měla opravdu strach. Jednak že i s tuktukem vypadneme z kamionu a taky jsem si říkala: Jsme v Peru, jsou tu úseky, kde se přepadává a my jsme se domorodcům samy nacpaly do kamionu... Ti chlapi nás ale opravdu odvezli do nejbližšího města k elektrikáři, který nám autíčko opravil. Nic se nám nestalo, s velkou ochotou nám pomohli v nouzi," popisuje expediční fotografka Šárka.

K Peru se váže i jeden z jejích nejhezčích zážitků. „Když jsme přijely do městečka Santa Lucia, probíhal tam zrovna taneční průvod. Lidé měli typické tradiční úbory, na ulicích byly davy. My jsme si jako suvenýr koupily dlouhé copy. A najednou nás nějaká dívka oslovila, jestli si nechceme zatancovat. Proč ne? Odvedla nás s sebou, chvíli nás učili taneční kroky, kterými se průvod pohyboval a pak nás zařadili na konec průvodu jako atrakci. Byly jsme tam za hvězdy, protože většina tamních lidí asi nikdy neviděla člověka s bílou pletí naživo. Celou dobu v průvodu jsem se jen soustředila, abych nepopletla ty taneční kroky, protože každá skupinka v průvodu měla svoje vlastní kreace. Ale že jsme měly obrovský potlesk, to jsem si všimla. Pořád se s námi pak chtěl někdo fotit," vypráví dál Šárka Kašparová.

Zdravotní problémy se expedici nevyhnuly

„Hned na začátku v Kolumbii jsem dostala vysoké horečky a střevní potíže. Vůbec jsem nezjistila, jestli to byla reakce na výstup do vysokohorských oblastí nebo z jídla. Ale zakrátko to přešlo. Horší bylo, když Lucku v Ekvádoru kousnul toulavý pes. Zničehonic k ní naběhl a kousl ji. Nikdo se k psovi nehlásil. Bylo to o víkendu, řekli nám, že vakcínu proti vzteklině jí můžou píchnout až v pondělí. Všichni tam byli v klidu, jen my jsme tedy moc klidné nebyly. Lucka dostala celkem pět injekcí a vypadá to, že je v pořádku," popisuje Šárka další zážitky. Naproti tomu dívky získaly spoustu nových přátel.

„Denně jsme potkávali lidi, které jsme si přidávali na Facebook a určitě bych se chtěla do Jižní Ameriky vrátit. Lidé tam byli neuvěřitelné přátelští, hlavně Peruánci, ti by se rozdali. Tak třeba jsme přijely v Peru večer ke stánku, kde jsme si kupovaly jídlo. Prodavači se zeptali, kde budeme spát. My jsme řekly, že jedeme hledat nějaký kemp a oni nabídli – vždyť můžete spát u nás. A nechali nás přespat ve vlastním obýváku. Ten byl průchozí do ložnice i na záchod a jak jsme za chvíli zjistily, procházeli kolem nás nejen obyvatelé domu, ale postupně i další sousedi, kteří si nás přišli prohlédnout. My jsme byly nejen exoticky bílé a blonďaté, ale i vysoké, protože tam jsou lidé velmi malí. Já měřím 164 centimetrů a většinou jsem vyčnívala."

Celkem blonďatá a o dvě účastnice zeštíhlená expedice ujela 9096 kilometrů v tuktucích a 280 kilometrů v kamionu. Na cestě byla děvčata čtyři měsíce. „Za tu dobu člověk úplně změní svoje priority. V prvních dnech jsme pořád řešily hygienu. Člověk má pocit, že se musí každý den někde osprchovat. Na konci cesty už jsme řešily jen to, jestli budeme mít kde spát a co jíst. Ne, že bychom se snad nemyly, ale prostě jsme o tom nepřemýšlely, vždycky se to nějak vyřešilo. Člověk si zvykne na každé podmínky. Jiný byl samozřejmě i jídelníček. V Jižní Americe se jí hlavně maso a rýže, vyníkající pochoutkou jsou pečené banány.

Šťastně zpátky doma

„Expedice skončila, já jsem měla letenku z Buenos Aires. Lucka Radová chce dostat oba koupené tuktuky do naší republiky, takže se s nimi ještě přemísťuje do Argentiny. Druhé autíčko vezou po stejné trase Eliška s manželem, který za ní po skončení expedice přiletěl a převoz tuktuku pojali jako svoji svatební cestu," vypráví Šárka, která přiletěla v noci z 25. na 26. prosince do Prahy. „Hrozně jsme se s našima na sebe těšili, oni pro mě ale nemohli přijet na letiště, protože zrovna s kapelou Elizabeth hráli. Do Milevska mě hodil kamarád a setkali jsme se až doma. Bylo to velké nadšení a já jsem měla radost, že kvůli mně odložili o dva dny Štědrý večer. Přivezla jsem i exotické dárky, třeba lapače snů nad postel. Jihoameričané věří na tuhle zavěšenou věcičku, která má odpuzovat zlé sny. Tátovi a bráchovi jsem přivezla fotbalové dresy. Jednak z Peru, které se zrovna po 36 letech kvalifikovalo na mistrovství světa do Ruska a zavládlo tam takové šílenství, že museli na druhý den vyhlásit státní svátek. Druhý dres je z Argentiny, kde se mi podařilo navštívit stadion, na kterém začínal svou kariéru Maradona."

Jako poslední otázka se nabízí, jestli by se Šárka Kašparová vydala na ženskou expedici do Jižní Ameriky znovu, kdyby věděla, co všechno ji tam potká. „Hned bych jela znovu, radši ale v kombinovaném týmu," směje se.

 

 

Diskuse k článku - 1 příspěvek
 

Další zprávy z regionu

 
 

Diskuse ke článku

Zbývá znaků: 1200
 
  • MV 

    Reagovat

     

    Respekt.

    Vloženo 14.1.2018 15:42:10

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace