Projevovala se vaše vysoká inteligence už v dětství?

Určitě trochu ano, třeba už ve školce. To si tedy nepamatuji přímo, ale bývalá ředitelka bernartické školky vždycky vzpomíná, jak jsem je zaměstnával svým počítáním. Dávali mi různé příklady, já jsem jim z hlavy říkal výsledky a učitelky si musely brát do ruky kalkulačku, aby mě mohly kontrolovat. Musím ale říct, že jsem měl od dětství štěstí na super kamarády, ať už na základce nebo později v Písku na osmiletém gymnáziu. Díky tomu jsem byl vlastně docela normální dítě, nebo mám alespoň takový pocit, a ne nějaký divný asociál s vysokou inteligencí, jak by si spousta lidí mohla myslet.

Jaké jste měl koníčky?

Už od malička se mi například líbilo listovat atlasem, který nabízel spoustu možností, jak si paměť trénovat. Znal jsem nazpaměť všechna hlavní města, uměl jsem vyjmenovat řeky podle délky, ostrovy podle rozlohy a státy podle jejich počtu obyvatel. Musela to se mnou „trpět“ i babička, která se mnou vždycky byla doma, dokud rodiče nepřišli z práce, a já jsem ji ze všeho možného zkoušel a dokonce i známkoval. Záliba v zeměpisu, respektive geografii, mi vydržela a studoval jsem ji i na vysoké škole. Druhá moje úchylka pak byla obrovská soutěživost, takže jakmile se někde konala v podstatě jakákoliv soutěž, tak jsem nemohl chybět. Vlastně by se dalo říct, že mým koníčkem bylo sbírání diplomů, ať už ve sportovních soutěžích nebo vědomostních předmětových olympiádách. I tahle záliba se mě udržela do dospělosti, jen teď už to jsou spíše golfové a pokerové turnaje nebo občas vlezu do nějaké televizní soutěže.

Co tedy považujete za největší dětský úspěch?

Těžko se to hodnotí, ale z mého pohledu je to asi první místo v krajském kole soutěže Logická olympiáda a pak úspěchy v Zeměpisné olympiádě, kde jsem krajské kolo vyhrál vícekrát a díky třetímu místu v celostátním kole jsem se jednou probojoval i na mezinárodní geografickou olympiádu, odkud jsem si přivezl bronzovou medaili.

Zmínil jste, že jste měl v oblibě matematiku a zeměpis. Byly to právě tyto předměty, které byly klíčové k procvičování vaší inteligence?

Tentokrát bude má odpověď stručná. Dělal jsem prostě vždycky to, co mě bavilo a naplňovalo, a stejně tak se snažím k životu a k výběru svých činností přistupovat i nadále. Nebylo to tak, že bych se právě k těmto předmětům upnul.

Později jste se zúčastnil i televizních soutěží. Která z nich pro vás byla největším zážitkem?

Asi před sedmi lety jsem se zúčastnil televizní soutěže Nejchytřejší Čech. Nejprve se konala castingová kola, kde jsem musel jednak prokázat, že nejsem úplně hloupý, ale také se zalíbit produkci pořadu, což se podařilo a vybrali mě asi z tisícovky lidí mezi 24 soutěžících. Za podpory kamarádů ve studiu, hlavně z bernartického turistického oddílu, jsem zvítězil v prvním soutěžním večeru a postoupil mezi pět finalistů. Ve finále jsem pak skončil na 2. místě, což je na jednu stranu velký úspěch, ale vzhledem k tomu, že vítěz si odnesl milion korun a pro druhého nebylo nic, tak jsem byl tehdy i trochu zklamaný. Zpětně už na to koukám jako na bezva zážitek, jen mě mrzí, že z toho nemám žádný pohár nebo alespoň diplom do sbírky, ale samozřejmě to beru s úsměvem.

Musel jste se na soutěž nějak speciálně připravovat?

Vůbec ne. Nevím, jak k tomu přistupovali ostatní soutěžící, ale já jsem tam prostě šel s tím, že to nějak dopadne. Asi největší přípravou pro mě byl výběr vhodného oblečení do televize. Řekli mi, ať si přinesu čtyři různé varianty a stejně nakonec usoudili, že nic z toho, co jsem si přinesl, se pro televizní kamery nehodí, takže mi vybrali něco v kostymérně.

Co studijní a pracovní život? Ubíral se směrem, jaký jste si přál?

Řekl bych, že docela přesně. Studoval jsem v Praze na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, konkrétně bakalářský obor Geografie a kartografie a pak navazující magisterský obor Regionální a politická geografie, takže jsem zůstal věrný své zálibě v mapách a zeměpisu. Studium mě opravdu bavilo. Už to nebyl takový ten klasický zeměpis, jak ho známe ze školy, ale hlavní výhodou bylo, že jsem se naučil vše kolem sebe vidět v širších souvislostech a zasazovat do prostorového kontextu. Nyní vlastně ještě stále studuji, jsem na doktorátu a zaměřuji se na regionální rozdíly ve volebním chování v Česku a různé aspekty rozhodování českých voličů. Pracovní život mám přibližně v poměru 3:2 rozdělený mezi agenturu STEM/MARK, kde působím jako analytik v oblasti výzkumu trhu a veřejného mínění, a univerzitu, kde jsem získal grant na své vlastní bádání a zároveň učím statistiku a volební geografii. Mám i různé další aktivity, ale ty už nepovažuji vyloženě za pracovní.

Zrovna ve volbách jste nedávno našel chybu. O co šlo?

Netvrdil bych vyloženě, že jsem našel chybu, protože o ní někteří věděli už dříve, ale podařilo se mi na tu chybu upozornit a vyčíslit její rozsah. Jednalo se o systematické pochybení volebních komisí při sčítání hlasů v parlamentních volbách roku 2017. Přibližně 40 komisí napříč celým Českem se tehdy mylně domnívalo, že pokud volič neudělí žádné preferenční hlasy, které může ve volbách do Poslanecké sněmovny využít celkem čtyři, tak mají dát tyto čtyři kroužky automaticky prvním čtyřem lidem na příslušné kandidátní listině, což není pravda. Tím bylo nesprávně uděleno až 50 tisíc preferenčních hlasů. Byla to spíše taková kuriozita, na kterou jsem při své práci natrefil, než že bych se podobným věcem vyloženě věnoval. Aktuálně jsem například dokončil odborný článek o taktickém hlasování v Česku, který se týká toho, že voliči mnohdy nevolí svou nejoblíbenější stranu či kandidáta, ale spíše hledají jen mezi těmi s reálnou šancí na úspěch, často jen toho, kdo má nejlepší vyhlídky porazit „nepřítele“. Takže si vlastně volenou stranu nebo kandidáta nevybírají proto, že ji mají rádi a chtějí, aby vyhrála, ale pouze s motivací, aby jiná strana či kandidát nevyhrála. Dalším zajímavým výsledkem mého bádání je segmentace neboli typologie českých voličů podle faktorů jejich rozhodovacího procesu. Dokázal jsem na základě dat z rozsáhlého dotazníkového šetření rozdělit českou populaci do sedmi skupin, přičemž pro každou skupinu jsou důležité jiné faktory při výběru, kterou politickou stranu podpoří. Tato zjištění budou hlavním obsahem mé disertační práce, takže na jejich publikování si ještě budeme muset nějakou dobu počkat.

Sám jste v loňském roce vstoupil do politiky a byl jste zvolen zastupitelem v Bernarticích. Proč jste se tak rozhodl?

Být členem zastupitelstva bych asi nenazýval politikou, je to spíše veřejná služba obci, respektive městysu, a jeho občanům. Ačkoliv svůj pracovní život mám v Praze, kde trávím i většinu času, vždy se alespoň o víkendech rád vracím sem na jih. Ve svých rodných Bernarticích to mám prostě rád a chtěl jsem mít možnost zapojit se a pomáhat v jejich rozvoji. Proto jsem se rozhodl kandidovat do bernartického zastupitelstva a moc mě potěšilo, že ve mě voliči vložili svou důvěru. Se všemi v zastupitelstvu mám, myslím, přátelské vztahy a na jednání se vždy těším.

Nemáte tedy cíl se v budoucnu posunout do vyšší pozice?

Nejste zdaleka první, od koho tuto otázku slyším. Rozhodně to nevylučuji. Já ale hlavně aktuálně nevím, jakým směrem se bude ubírat můj osobní život. Pokud by má budoucnost byla v jižních Čechách, tak třeba právě práce starosty by mě, myslím, naplňovala a mohl bych v ní uplatnit spoustu svých znalostí v oblasti lokálního a regionálního rozvoje, ale i nekonfliktní povahu nebo dobré vztahy s jinými politiky v okolí či na kraji, kam pravidelně jezdím jako člen komise cestovního ruchu. Zkušenosti mám rovněž z prostředí akademického senátu, kde jsem byl u nás na fakultě místopředsedou. Když uvidím, že by o mě tímto směrem stáli obyvatelé Bernartic i většina členů zastupitelstva, tak je to určitě jedna z cest, kterou by mohl můj život za pár let pokračovat.

Ve volném čase rád hrajete golf a poker. Tyto sporty jsou hodně o přemýšlení. Dokážete tam využít své schopnosti?

To máte pravdu, u obou těchto koníčků přemýšlet musím, i když, přiznejme si, že v golfu sice hlava může vymyslet úžasnou ránu, ale ruce ve výsledku stejně odpálí míček někam úplně jinam. V pokeru je určitě moje inteligence větší výhodou, můžu si rychle propočítat všechny karetní kombinace a pravděpodobnosti, ale i zde je potřeba mít občas trochu štěstí. Jak jsem už říkal, vždycky jsem býval hodně soutěživý, takže na pokeru mě hlavně baví ten pocit, když porazím turnajové pole desítek až stovek lidí, stejně tak v golfu mě baví na turnajích soutěžit s ostatními, zatímco jít jen tak sám trénovat mě příliš neláká. Jako vánoční dárek jsem ale letos vyřídil registraci i tátovi, aby mohl na rekreačních golfových turnajích hrát také, tak jsem zvědavý, komu se bude dařit lépe.

Hodně lidí si myslí, že poker je o štěstí. Podle vašich slov v jednom z dřívějších rozhovorů tomu tak není. Také jste nebyl příliš nadšený, když moderátor naznačil, že poker je hazard…

Štěstí často sehraje důležitou roli, ale svými dovednostmi mu můžete jít naproti. Můžeme to připodobnit k házení kostkou a řekněme, že já vyhraji, když padne číslo od jedné do čtyř, a soupeř vyhraje, když padne pět nebo šest. V jedné hře může zvítězit soupeř, protože bude štěstí na jeho straně, ale z dlouhodobého hlediska tomu tak nebude. Zařazování pokeru mezi hazard je bohužel ve společnosti celkem běžné. Nahrává tomu skutečnost, že se poker hraje v kasinech, po boku výherních automatů, rulety a jiných her, které jednoznačně hazardními hrami jsou. Poker je ale úplně jiný, potřebujete v něm skloubit mnoho různých dovedností, od statistiky až po psychologii, takže tvrdit, že se jedná o hazard, mi přijde nesprávné a krátkozraké.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?

V pracovní rovině chci přibližně v horizontu dvou let dokončit doktorské studium, ještě v tomto roce prezentovat výsledky svého výzkumu na dvou zahraničních konferencích, na fakultě dále učit, minimálně předmět volební geografie, který mě baví přednášet a zejména vidím, že jeho náplň baví i studenty. Ve výzkumné agentuře, kde pracuji, bych do budoucna zvážil ucházet se o manažerskou pozici, ale jen v případě, že bych se chtěl usadit v Praze nebo v její blízkosti. V osobní rovině uvidíme, co život přinese. Už by to asi chtělo nějakou slečnu, protože poslední dva roky žiju sám, tedy bydlíme s partou kamarádů, ale trochu se bojím, že si na tenhle režim zvyknu a pak bude těžké se otevřít něčemu jinému. Nějaká ta spřízněná duše je asi jediné, co mi v životě aktuálně trochu chybí, ale věřím, že se brzy objeví. A samozřejmě jako asi většina mladých lidí chci co nejvíce cestovat a poznávat nová místa