Blog Václava Makrlíka: „Moje žena“

Ve viktoriánské Anglii se Soames Forsyt chová noblesněji, ale v názoru na právní postavení ženy se plně ztotožňuje s českým mužem 21. století. Slovy „moje žena“ vyjadřují oba svůj vztah k ženě jako ke svému vlastnictví. Žena je jejich majetkem jako kterákoliv jiná věc, či domácí zvíře a podle toho s ní jednají a nakládají. Majetnický pud, vlastnické právo je u těchto mužů v jejich vztahu k ženě určující a potlačuje i možné citové vazby, jako tomu bylo u Somese Forsyta.
Manželství se dnes až tak nenosí. Manželská smlouva totiž stanovuje zcela rovnoprávný vztah mezi mužem a ženou. Svou partnerku v manželství by měl muž představovat jako svou manželku, nikoliv ženu. Ženou totiž je kterákoliv osoba ženského pohlaví, zatímco manželkou je jen jedna z množiny žen, která dobrovolně přistoupila na manželské soužití se svým partnerem – manželem a může jej také na základě rozhodnutí své svobodné vůle ukončit, vzniknou -li v manželství nepřekonatelné potíže. Jako přítelkyni může partner představovat ženu, s níž neuzavřel manželství, ale udržuje s ní bližší vztah, ve kterém jsou oba partneři rovnoprávní.
Představení partnerky slovy „moje žena“ je pro ženu ponížením. Připomíná hluboký pravěk, kdy se muži zmocňovali žen násilím, často žen z jiného kmene, a tak byla takto získaná žena skutečně vlastnictvím muže. Atavismy v povaze některých mužů nicméně přetrvávají. Je na ženě, zda se sama cítí vlastnictvím muže, nebo si dokáže zachovat svou vlastní identitu, svou osobnost a lidskou důstojnost, i když má ke svému partnerovi hlubokou citovou vazbu.
Diskuse k článku