Jižní Čechy TEĎ - nejrychlejší zprávy z regionů
 
 
 

Kdy a kam

  • Živé Milevsko - Mezinárodní konference chytrých měst a obcí

    středa 16.10 9:00 - Milevsko, KD

  • Toulky za poznáním Severní Korea

    středa 16.10 10:00 - Milevsko, Kino

    Přednáška.

Zobrazit všechny události
 

Domácí vyučování je školou pro děti i rodiče

Jeník se učí doma a učitelkou je mu jeho maminka.

Jeník se učí doma a učitelkou je mu jeho maminka.

STRAKONICKO – Petra Balíková (38) je jedna z maminek, které se rozhodly, že budou své dítě vyučovat v domácím prostředí, svým vlastním způsobem a tempem. Není sama, kdo své dítě učí doma. Důvody pro tuto volbu jsou různé. V rozhovoru prozrazuje víc o tom, jak se školák vzdělává v domácím prostředí i důvody, které oba rodiče dovedly k tomuto způsobu vzdělávání.


Můžete představit svou rodinu?
Jsme běžná čtyřčlenná rodina se dvěma dětmi. Jeníkovi je sedm a Mikulášovi tři roky. Původním povoláním jsem zdravotní sestra. Následně jsem přidala jednoleté studium angličtiny na ESO Euroškole ve Strakonicích. Ve studiu jsem pokračovala na Vyšší odborné škole sociální v Prachaticích. Pracovala jsem jako soukromá ošetřovatelka na Mallorce a po návratu v roce 2006 jsem se seznámila se svým manželem. Tehdy jsem začala učit odborný výcvik na oboru pečovatelské práce střední školy řemesel a služeb. Po narození dětí se věnuji doprovázení žen při porodech jako dula.

Co vás vedlo k rozhodnutí, vzdělávat své dítě doma?
Nebylo to momentální rozhodnutí. Přemýšleli jsme o tom s manželem dost dlouho a došli k tomuto závěru z několika důvodů.

Z jakých?
Pochopitelně. Už od dvou let bylo celkem jasné, že to s Jeníkem nebude jednoduché. Bál se většího počtu lidí, měl opožděný vývoj v řeči a uvolňoval se fyzickým pohybem. Špatně snášel i návštěvy. Má silnou potřebu pocitu bezpečí a jakákoli návštěva mu jej narušovala. Takže když jsme vybírali školku, bylo to s ohledem na jeho vývoj a potřeby. Od čtyř a půl let chodil do Remízku, což je lesní školka v Kraselově, kde mají děti možnost většího pohybu. Musím říct, že tam mají k dětem skvělý přístup a žádný problém nenastal. Ten přišel až později. Viděli jsme na synovi stále zpoždění oproti jeho vrstevníkům. V šesti letech bylo jasné, že nemůže navštěvovat základní školu pro svou tělesnou i sociální nezralost. Stále měl projevy školkového dítěte, a tak mu byl udělený odklad. Část toho roku jsme využili k tomu, že jsme přihlásili syna do školy Volyňka. Tam se věnovali i mezistupni školka - škola, což vyhovovalo i jemu, protože pomalu dospíval ke škole nenásilnou formou. Začal i víc projevovat zájem o učení tedy písmenka, čísla a podobně. Měl sice občas odpor ke zvykání si na nový režim, ale zvládl to.

Jak zvládáte odpor chlapce k novinkám?
Pomocí komunikace. Učíme se ventilovat pocity, aby z nich následně nevznikal stres. Od malička mu říkáme, jak se cítíme. Není to tak, že se maminka naštve a špatně se na dítě tváří. Říkám mu, že jsem smutná a také proč. On to pak dělá také a všichni pak víme, jak tomu druhému je a můžeme se podle toho zařídit, domluvit a podobně. Výsledkem je, že mi řekne všechno. 

Takže předškolní mezistupeň pomohl, ale proč nakonec stejně došlo k rozhodnutí učit dítě doma?

V pololetí jsme zjistili, že ani tento styl vzdělávání pro něj nebude optimální a po konzultaci s psycholožkou v Prachaticích jsme si ujasnili, co dál. S manželem jsme se tedy dohodli na vyučování doma. Myslíme si, že to není trvalý stav, ale pomoc při startu, který by těžko sám zvládal. S manželem cítíme, že jde o stav, který potrvá dva až tři roky, kdy se bude moci zařadit do běžné školy.

A jaký problém vidíte v současné době?

S učením problém nemá, ale se sociálními vztahy. Má například problém pochopit, proč lidé dělají nebo říkají určité věci, když je potom všechno jinak. Chovají se jinak, než mluví. Má silně vyvinutý smysl pro spravedlnost a často se pak cítí podvedený, kdybychom něco slibovali a potom to nedodrželi. To si vůbec nemůžeme dovolit. Vlastně tím vychovává i nás.

Jak se tedy k sobě a dětem chováte?

Dám příklad. Každý si chce občas ulevit a tak dětem slíbí, že s nimi odpoledne třeba někam půjde a pak to nedodrží. To cítí jako velkou křivdu. Musíme si dobře rozmýšlet, co slibujeme a na co stačíme. Pokud to tak není, jedná se o manipulaci s dětmi, což někdy dospělí dělají. Cokoli dítě dělá, má být jeho rozhodnutí a na nás je, abychom mu k tomuto rozhodnutí pomohli. Ne za odměnu nebo sliby. 

Ale jak dosáhnete toho, že se dítě rozhodne například učit se, i když se mu právě nechce?
Ze začátku to bylo o především o přístupu a bylo těžké zjistit jak na něj, když se mu nechce. Nejeli jsme tedy zpočátku hned podle učebnice, ale pomáhali jsme si tabulkou nebo pomocí malování. Učili jsme se, jako když se neučíme. Vlastně jsme si hráli. Pomyslně jsme handlovali bonbóny stylem, když máš pět bonbónů a já ti dva sním, kolik ti jich zbyde a podobně. Problém byl se čtením. Při spojování písmen. Jeli jsme metodou po písmenkách a pak jejich spojování a moc to nešlo. Tak jsme začali slabiky, spojovat je a to se podařilo. Stalo se také, že už jsem nevěděla kudy kam a tak jsme učení během Vánoc odložili úplně a najednou se pak rozečetl sám. Teď ho to baví. Čte nápisy všude, kam jdeme a má radost, že to ze svého pohledu vlastně dokázal sám. Ověřili jsme si, že všechno má svůj čas podle vyzrálosti dítěte. Náš syn se vyvíjí skokově. Tohle učitelka s dvaceti i více dětmi ve třídě nemůže zastat, i kdyby chtěla. 

Jak zjistíte úroveň vzdělávání vašeho dítěte ve srovnání s jinými dětmi ve škole? 

My máme svou učitelku. Jsme zapsáni v první třídě Základní školy v Česticích. Volyňka neměla akreditaci jako škola, a tak jsme hledali vhodnou školu k zápisu a následné spolupráci. Každé dítě musí být zapsáno v nějaké škole, i když se učí doma. Říká se tomu kmenová škola, když je dítě zapsané v jiné, než spádové škole. Nám byla doporučena škola v Česticích, protože tam mají s domácím vzděláváním zkušenosti. Naší učitelkou je Irena Hartlová, která už pracovala s jinou rodinou, kde si děti vyučovali doma. Jsme v kontaktu a skvěle se s ní spolupracuje.

Používáte jiné knihy a pomůcky než v běžné škole?
Hodně jsem četla portály pro domácí vzdělávání a sbírala zkušenosti jiných rodičů. Dospěla jsem k tomu, že knihy budeme používat stejné jako děti ve škole, abychom s nimi mohli držet krok. Ono to nebylo tak těžké, protože v Česticích vzdělávají děti stejným stylem jako my doma. Je to příjemná škola rodinného typu a například matematika se tu učí Hejného metodou, jakou se učíme i doma. Máme bydliště v Oseku, ale dohodli jsme se, že se přestěhujeme blíž k Česticím, abychom to měli také blíž do školy. Už jsme na Volyňsku koupili starší domeček, který předěláváme.

Musíte chodit na nějaká přezkoušení do základní školy?
Ano. Jedno už máme za sebou a dopadlo skvěle. Vždy v pololetí a ke konci školního roku. Takže další nás čeká v červnu. Jsou různé způsoby přezkoušení, které si škola sama může zvolit. I v tomto směru jsme s naší školou velmi spokojeni.

Jak přezkoušení probíhalo?
Formou rozhovoru, u kterého byla naše paní učitelka, ředitelka, žák a členové rodiny. V našem případě já a babička. Paní učitelka začala od nejjednodušších věcí, aby syna zbytečně neztrémovala, kdyby mu něco nešlo a postupně přidávala složitější otázky a úkoly. Četl, počítal příklady, které si nakonec nechal sám přidat, poznával geometrické tvary a zkoušel paměť. Zazpíval písničku a sám pak ukazoval, co jsme doma za půl roku vyrobili a namalovali, i jaké pomůcky jsme si k výuce sami připravili. Třeba místo vlnek a koleček raději maluje dráhy pro auta, kde jsou tyto tvary také. Takže se zábavnou formou učí na tom, co ho baví. Teď jsme začali se psaním. Víte, při výběru školy jsem měla také problém s tím, že jsem chtěla, aby se syn učil psát krasopisem a ne odděleným písmem, což je současný trend. Chtěla jsem, aby uměl spojovat písmenka. Myslím, že to pomáhá dětem i s lepším rozvojem spolupráce mozkových hemisfér. Mně přijde, že se teď dělá hodně věcí tak, aby se dětem a rodičům na jedné straně ulevilo, ale aby děti nebyly vlastně moc rozvíjené.

Jak vypadá váš běžný den?
Vstáváme kolem sedmé, kdy se děti budí běžně, a po snídani si syn sám vybere předmět, kterým chce začít. Já hlídám to, abychom předměty střídali. Někdy má tendenci vybírat si jen to, co mu jde nejlíp. Většinou chce první matematiku, takže připravíme kostky, tabulku a učíme se z jedné nebo dvou stránek z učebnice. Pak projedeme nějaký časopis, ze kterého čteme, co ho baví, skládáme, vystřihujeme a pak jdeme na procházku. Venku si ukazujeme, co je v přírodě, co vidíme a má to alespoň spojené s tělesnou aktivitou.

A kdy třeba vaříte?
Většinou si uvařím na dva dny. To je hotové rychle. A po obědě se odpočívá. Děti mohou na tablet, kde mohou hrát hry, které máme pod kontrolou. Nemůžou si stáhnout cokoli. V tabletu má Jeník i matematiku a čtení. Všechno máme zabezpečené heslem a syn tam nemůže, kdykoli si vzpomene. Teď má období, kdy si rád kreslí. Zastaví si něco v televizi a maluje z televize ten obrázek. Přepisuje na papír oblíbená jména a názvy jako například šmoulové. Tak se učí a rozvíjí i sám. Odpoledne pracujeme s knížkou čtení, češtiny a psaní. Každý den jednu stránku z písanky. Máme i soboty a neděle a tak nemusíme pospíchat a můžeme všechno projet v klidu.

Máte také někdy volno?
Uděláme si volno bez řízeného učení, to ano. Ale učení je proces a ten nikdy nekončí. Takže se děti, i my dospělí učíme prakticky neustále. Vlastně to učení, poznání a pochopení věci nebo souvislosti, které nebylo cílené, či někým předkládané, bývá tím nejhodnotnějším.




Diskuse k článku - napište váš názor
 

Další zprávy z regionu

 
 

Diskuse ke článku

Zbývá znaků: 1200
 
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace