Nadšeným karavanistou je i Jan Pašava ze Strakonic. Patří k té generaci, která si karavan s pečlivostí a láskou vyráběla sama. Je jediným z jihu Čech, kdo patří do velké rodiny majitelů karavanů plzeňského klubu.

Je pátek 15. června. Počasí je krásné, což podtrhuje atmosféru klidu a naprosté pohody, kterou Podskalí se svou řekou Otavou vyzařuje. V kempu je takové to ticho, které balzámuje duši. „Tak přece jste přišla,“ směje se Jan Pašava (75) od ucha k uchu a shání svého letitéto kamaráda, předsedu Caravan Clubu Plzeň Jiřího Vávru (70). Za chvíli už sedíme společně před Vávrovým karavanem a povídání může začít. Pánové jsou pohostinní. Nabízejí kávu, vodu nebo něco ostřejšího. Voda postačí. Přináší ji manželka Jiřího Vávry, paní Eva a vrací se zpět do karavanu, aby sklidila po obědě.

„Klubů karavanistů ubývá,“ říká Jiří Vávra. „My jsme ale počtem členů druhým nejsilnějším v republice. Je nás osmdesát. Těsně před revolucí jsme měli skoro tři sta členů. To víte, dnešní mladá generace si takové cestování nedovede představit, ale my se zániku nebojíme. Máme dost silnou skupinu středních let. Jsou to i naše děti, dalo by se říci, že tato láska ke karavanům se dědí z generace na generaci.“

V čem je vlastně to kouzlo? Dá se to popsat? „Dá. Je to o fantastické partě našeho klubu. Ročně pořádáme osm srazů a ať jsme kdekoliv, vždycky je nám spolu dobře. Na každém srazu vytvoříme plzeňskou uličku, to jsou stolky naskládané k sobě, u nich se sedí a povídá. Kolikrát jdeme spát a bolí nás břicho od smíchu. Na té dobré parně stavíme,“ vypráví Jiří Vávra.

Karavany, které vlastní pan Jiří a pan Jan, jsou domácí výroba. „Tenkrát byla opravdu doba karavanové euforie. Lidé, pro něž to byla srdeční záležitost, výrobou karavanu žili a mysleli i na druhé. Máloco se dalo sehnat v obchodech, takže když někdo z nás v železářství natrefil například na šroubky, které byly potřeba, nakoupil i pro ostatní. Nebo tyhle okna…“ ukazuje Jiří Vávra na svůj karavan, „tak na ty jsme si sami dělali formy a lisovali je z plexiskla. Z vlakového nádraží se přitáhlo vyřazené umyvadýlko, někdo zase sehnal kuchyňskou linku.“ Dozvídáme se, že Jiřímu trvala výroba karavanu rok, Janovi přes dva roky. „Poprvé jsem vyjel v roce 1976,“ vzpomíná Jan Pašava. A co manželky? „Ty do toho prostě vpluly,“ shodují se pánové. „Moje Eva byla sice z počátku proti, ale pak ji to chytlo. Každý rok tvrdí, že se mnou už nikam nejede, ale nakonec je vždycky sbalená a připravená první,“ říká Jiří Vávra. „To moje žena i dvě dcery mi pomáhaly stavět oba přívěsy. Na moje kutilství má i památku. Když jsem montoval nábytek, provrtal jsem jí prst,“ přidává se Jan Pašava.

Proč se vlastně stal členem plzeňského klubu? Na jihu Čech žádné nejsou a nebyly? „Ale ano, byly a je jeden v Českých Budějovicích. Dokonce i ve Strakonicích býval,“ zamyslí se Jan Pašava. „Zakládal jsem ho s Karlem Lexou v roce 1978. Jenže tady panovaly neshody, soudruzi nám diktovali, co máme dělat a chtěli, abychom šli pod hlavičku Svazarmu. Tak jsme se trhli a odešli do Písku. Tím ve Strakonicích klub zanikl. Po revoluci nastal útlum, řada klubů zanikla a já se přidal k Plzeňským.“

Karavanisté z Plzně mají i svůj vlastní rituál, pokud se někdo přihlásí o členství. Při srazu na Anníně se křtí nové karavany – štětkou na záchod a v maskách.

Na každém srazu je připraven bohatý program. Jan Pašava, jako správný patriot Strakonic, nachystal pro své kamarády například návštěvu měšťanského pivovaru, sjezd řeky ze Střelských Hoštic, pozval je na farmářské trhy nebo Hoslovic do středověkého mlýna. Snad Plzeňáci aspoň ochutnali strakonické pivo a nepohanili ho… Ta otázka vystřelí dřív, než domyslíme následky… Jiří Vávra začne na obranu šermovat rukama. „Vaše pivo mi moc chutná, vaří tady moc dobré!“

Právě v těchto dnech zamířili karavanisté na národní sraz na Kramolíně, který trvá do neděle 8. července. „Víte, my jsme letňáci. Jsou kolegové, kteří vyjíždějí s přívěsem i v zimě, ale to už pro nás není. My startujeme sezonu pravidelně na Velikonoce a na podzim končíme,“ vysvětluje Jiří Vávra.

Hezky by se sedělo, ale karavanisty čeká zmíněná exkurze v pivovaru. Oba pánové ještě trvají na tom, abychom do jejich domečků nahlédli. V obou je útulno, naklizeno, na stolečku je koláč. Je to taková malá garsonka. Se záchodem, umyvadlem, kuchyňskou linkou, policemi, mrazákem, ledničkou, plynovým sporákem, topením… Vše jednoduché a účelné. Ne nadarmo se říká, že v jednoduchosti je krása. „My jsme s karavanem projezdili celou Evropu. Ale vždycky, když přijíždím k Plzni, pohladím auto po palubovce a řeknu – děkuji ti..,“ uzavírá povídání Jiří Vávra.