Co vás vedlo k rozhodnutí stát se lékařem?
Napřed jsem v roce 1991 vystudoval stavební průmyslovku a dva roky jsem pracoval. Pak jsem se přihlásil na záchranářskou vyšší odbornou školu Bílá vločka, která tehdy existovala. Lákala mě práce na záchranné službě. Tam mě medicína nadchla, ale pro studium lékařské fakulty mi chyběly znalosti z předmětů, které se učí na gymnáziu jako je chemie nebo biologie. Musel jsem se je doučit a pak jsem se na medicínu přihlásil. Po absolvování jsem se zaměřil na kardioanesteziologii a chodil jsem sloužit i na záchranku. Bavilo mě pomáhat tam, kde to lidé hned a akutně potřebují. Asi bych nemohl dělat psychiatra nebo nějaký jiný medicínský obor, kde se na výsledky dlouho čeká. Vidím tam i podobu s řízením krizových procesů v politice.

Vážně?
Je to tak. U fyziologických a chemických dějů má lékař možnost do nich v určité době vstoupit a pokud to udělá správně, může děje, které vedou k devastaci organismu, zastavit. A to se velmi podobá krizovému řízení firem, v ekonomice nebo ve společnosti a postavení politika, který řídí krizové procesy. Pokud má člověk na to náturu, může poměrně dobře pomoct tělu pacienta stejně jako vyřešení jiné krize.

Lékaři, kteří nemají zájem sloužit na pohotovostech, takhle svoje poslání nevnímají?
Ten nedávný problém s obsazením dětské pohotovosti v Budějovicích jen zobrazil dlouhodobý stav české medicíny. Když se podíváme na strukturu lékařů pro děti a dorost mimo nemocnice, tak postupně stárnou a jejich věkový průměr roste. Praktici mají otevřenou ordinaci během dne, a protože nemohou být k dispozici svým pacientům 24 hodin denně, jak to možná historicky bývalo, tak by se měli mezi sebou domluvit, že někdo z nich bude pacientům k dispozici od čtyř do deseti večer na pohotovosti. Proto, aby pacienti nemuseli pohotovosti komplikovaně hledat a aby lékař měl za sebou maximální vybavení, tak jsme pohotovosti zřídili při nemocnicích. Služby na pohotovosti považuji za věc, která by měla patřit k profesi praktických lékařů. Myslím si, že je to nezbytně nutné. Je to ale vždycky o pohledu toho lékaře. Odchází generace lékařů, kteří to brali jako stavovskou čest a přichází generace mladých lékařů, kteří už chtějí víc volného času trávit mimo práci. Taky si vydělávají více peněz. Já patřím ke generaci doktorů, kteří v nemocnici chtěli být, chtěli jsme se všechno rychle naučit a taky to mělo ekonomické důvody – potřebovali jsme brát služby, to je třeba si přiznat. Dnešní lékaři už tyto ekonomické důvody zdaleka tolik nemají, vydělávají si poměrně slušně, nepotřebují hodiny navíc. Také zákoník práce se změnil. Kombinace těchto společenských jevů přináší menší zájem lékařů na pohotovostech sloužit.

Jak se to tedy bude řešit?
Nám se nám nakonec podařilo dohodu s praktiky udělat a i se zajištěním pohotovosti dospělých jsme na tom relativně dobře. Systémově ale tuto věc musí řešit ministerstvo zdravotnictví. Je třeba, aby Česká republika jasně definovala, jak mají pohotovosti vypadat. V tuto chvíli zákon říká – za pohotovosti má zodpovědnost kraj, ale zákon už příliš kraji nedává nástroje, jak to zařídit, aby lékaři na pohotovosti sloužili. My teď můžeme nařídit, aby lékař sloužil pohotovost, ale můžeme mu to nařídit pouze v jeho ordinaci. Když si představíte třeba okres České Budějovice, tak by maminky jednou jely s dítětem na pohotovost do Trhových Svinů, podruhé do Nových Hradů nebo do Týna nad Vltavou. Musely by hledat, kam se s dítětem třeba s vysokou horečkou vydat. Tak to určitě nemůže fungovat. Jenže zákon nám teď neumožňuje nařídit praktickému lékaři, aby šel sloužit pohotovost do nemocnice. Tam musí uzavřít smlouvu s nemocnicí. Když jsme to zkusili nařídit, právníci lékařů nám řekli: Vy nemáte právo nařizovat lékařům, aby uzavírali smlouvu s nemocnicí. A ministerstvo tento právní názor potvrdilo. Proto hejtmani v Asociaci krajů usilují o to, aby stát stanovil nějaký racionální model a zvedáme to jako důležité téma.

Máte o fungujícím modelu pohotovostí představu?
Stát by měl definovat, kolik takových míst v České republice bude, na kolik obyvatel nebo na jakou vzdálenost, měl by pohotovosti navázat na nějaká zdravotnická zařízení. Další kroky by měl stát přenést na zdravotní pojišťovny, které jsou za zajištění péče zodpovědné, a měly by se řešit při uzavírání smluv mezi pojišťovnou a lékaři. Stále říkám, že kdyby se v okrese zapojil každý praktik, tak na pohotovosti stráví jedno odpoledne v měsíci a jeden víkendový den v roce. To je z mého pohledu docela normální záležitost, ale vyžaduje, aby se zapojili všichni. Já nechci dělat nad lékaři morální soudy, je to systémový úkol pro české zdravotnictví, pro ministra, nastavit to tak, aby ti lidé byli motivováni, ale měli také povinnost se do tohoto procesu zapojit. Zatím má pojišťovna jen motivační faktor, teď lékařům, kteří pohotovosti slouží, dává bonus – peníze navíc ke kapitačním platbám. Všichni se snažíme motivovat co nejvíce, ale ono se ukazuje, že motivační faktor nebude jediným řešením, protože oslovujete skupinu lidí, která peníze má, nepotřebuje vydělávat další a radši stráví čas jinde. U dětských lékařů je tu ještě jedna okolnost, kterou si musíme na rovinu říct. Tento obor chodí hodně studovat dívky, je pravděpodobné, že se provdají za dobře situovaného partnera a ten je neposílá – vezmi nějaké služby, jdi si přivydělat. Ta situace se zkrátka změnila, protože jako společnost bohatneme.

Pane hejtmane, nemáte obavy, že se jen prohlubují příkopy ve společnosti? Jak má člověk, který nosí domů dvacet tisíc, nalézt pochopení pro to, že jeho dítě někdo se stotisícovým příjmem nemá chuť na pohotovosti ošetřovat?
Proto je to naléhavý úkol pro stát. Nastavit systém a přenést na zdravotní pojišťovny, aby tuto péči smlouvami s lékaři zajistily. Zdravotní pojišťovny musí najít kombinaci motivace a sankce za neplnění. To není věc krajů, hejtmani na to poukazují už hrozně dlouho, já to zvedl intenzivněji proto, že jsem lékař. To řešení nevznikne, pokud se nezmění zákon. My jako kraje jsme schopni poskytnout prostory a zázemí našich nemocnic, tam, kde jsou fakultní nemocnice, je to na státu. Systém by měl být pevně daný a závazný, už proto, aby někteří ho někteří starostové nebourali tím, že seženou peníze a budou si zvyšovat popularitu tím, že ve svém městě zřídí svoji pohotovost.

Co je na tom špatně, když se někteří starostové budou chtít postarat o své občany líp?
Problém je v tom, že těch lékařů máme málo a když je někdo přeplatí a stáhne k sobě, budou chybět v systému, o který usilujeme a chceme tak zajistit jeho funkčnost. Navíc to postaví celý systém do situace, že tamhle doktoři dostávají víc a my chceme taky víc. A ty částky pořád porostou. Proto bych vyloučil další vliv politiků, musí to být systémová věc a je třeba vyloučit politický souboj v duchu – já se o své město starám líp.

Kraj přece také láká lékaře do jižních Čech na peníze…
Jenže tam jde o dlouhodobou péči, ne o pohotovosti. Chceme, aby lékaři přišli na jih Čech žít. Nám připadá zajímavá kombinace finanční nabídky a hezkého prostředí. Inzerujeme volná místa a po dohodě s pojišťovnou zahrneme do dotačního titulu místo, kde se dohodneme s obcí o potřebě lékaře. Jako pobídku kraj dává 600 tisíc a pět let lékaři přispíváme 15 tisíc korun měsíčně na náklady bydlení. To už stačí na hypotéku nebo na pronájem pěkného domu nebo bytu. Potřebujeme ne úplně lékaře po škole, ale vzdělané lékaře, kteří často už mají rodinu a chceme jim proto nabídnout zázemí. Celkový příspěvek činí 1,5 milionu korun. Některá města k tomu přidávají i svoje pobídky. Rozumím tomu, že se kraje a města předhánějí, kdo vytvoří lepší podmínky pro život lékařů, učitelů, jak přivést vzdělané lidi, kteří nejsou v běžné komerční sféře, kde se přetahují o šikovné inženýry firmy. Tady do toho vstupují municipality a snaží se, aby i lékaři a učitelé žili u nich. To je přirozený souboj, ale u pohotovosti je nefunkční.

S kolika lékaři už kraj uzavřel tuto smlouvu?
Celkem s šesti.

Vraťme se tedy ještě k lékařským pohotovostem. Část jejich práce supluje záchranná služba, která má i větší pokrytí než jen okresní města. To vám nevadí?
Je třeba se taky podívat, s čím lidé na pohotovosti chodí a kolik jich chodí. Někde a někdy také přijdou dva, tři lidi za službu a někdy s diagnózou, která by počkala na praktika. My jsme kraj, kde k jakémukoliv vážnému stavu okamžitě vyjíždí záchranná služba a do 15 minut jsou u vás.

Jenže záchranáři odhadují, že z 20 procent míří k případům, které vlastně záchrance nepřísluší…
To jsou věci, které by se dít neměly, ale k medicíně to patří. Je vždycky na odpovědnosti každého z nás, jestli systém chceme využít nebo zneužít.

Byl byste pro pokuty za zneužívání záchranné služby?
To je strašně složité, poznat jestli máte infarkt nebo nemáte. Pro takovou legislativu by se hledala velmi těžko politická podpora a budu těm argumentům i rozumět. Myslím, že by každý měl přemýšlet, nakolik tu pomoc potřebuje a jestli ji nemůže někde někdo potřebovat víc. Nemyslím si, že by měl být někdo pokutovaný, protože nemá vzdělání, aby posoudil svůj stav. To by se u soudu velmi těžko prokazovalo.

Jak je možné, že zubní lékaři se dokáží domluvit a střídají se o víkendech ve službách ve svých ordinacích?
To je zvláštní, že zubaři to zvládají, ale je to okres po okrese. A někde pohotovostní služba funguje i mimo okresní síť. Například Třeboň, kde je pan profesor Velemínský, který zrovna není zubař, ale je to doktor par excellance, který říká – já přece ty pacienty nenechám být. To je vždycky kombinace lidského nastavení, věku, vnímání té profese. I v zubním lékařství ale řešíme problémy. Zubař, který se blíží závěru kariéry, je mu 65, má v kartotéce 1500 lidí a normálně je dokáže obsloužit, zatímco nový přicházející zubař přijme třeba jen 500 pacientů a zdaleka ne všechny na pojišťovnu. To, že se zubaři uživí i bez smlouvy s pojišťovnou, je podle mne další systémový problém. To bude muset ministerstvo řešit, protože za veřejné peníze vychováváme zubní lékaře proto, aby se postarali o společnost z pohledu péče o zuby a nakonec zjistíme, že řada lékařů ze systému vypadne a odchází do byznysu. Pak se dostáváme do situace, že za jednoho lékaře s 1500 pacienty teď budou potřeba tři, a to přece nelze z pohledu společnosti přijmout. Proto je třeba nastavit obecné mechanismy, které budou fungovat.

Řekl jste, že změnu musí přinést zákon. Vaše ODS je v koaliční vládě, takže se na změně pracuje?
Za Asociaci krajů jsme se loni setkali s ministerstvem zdravotnictví, se všemi lékařskými komorami, všichni jsme se shodli, že potřebujeme nutně změnu, a že by kraje zabezpečení pohotovosti už uloženo mít neměly. Zdálo se mi, že na tom byla shoda na úrovni pracovní skupiny a ta by měla teď pokračovat v jednání. I odborná veřejnost se shodla, že je třeba to promítnout do změny zákona. Je třeba najít politickou shodu, najít řešení, za kterým by ministerstvo stálo, dohodnout se s komorami, aby netlačily proti sobě. Mně se opravdu zdálo, že popsaný model, kdy stát nastaví pravidla a pojišťovny je zakotví do smluv s lékaři, by mohl fungovat. Já chápu, že je jednodušší, když se lidé zlobí na hejtmany, ale vymyslet to teď musí ministerstvo zdravotnictví s pojišťovnami.

Dokážete odhadnout, jak dlouho může vytvoření systému trvat?
Jsem v politice natolik dlouho, že vám tu nebudu lhát a vymýšlet si nějaké termíny. Je nutné si říct, že lidé, kteří se věnují medicíně jako profesi, ke které patří zabezpečení zdraví pacientů, musí brát služby jako věc, která k tomu patří. V nemocnicích pokrytí péče být musí, jako zaměstnavatel máme možnost tam služby nařídit a nelze směřovat k tomu, že v některých časech péče zajištěna nebude. Já jsem přesvědčen, že je nutné nastavit systém spravedlivý, jednoduchý, ale aby se všichni lékaři zapojovali, a ne aby někdo říkal, já se budu věnovat jen svým pacientům a co se děje odpoledne, to mě nezajímá, já chci mít jen smlouvu na kapitační platby na tomto území. Pokud lékař uzavírá smlouvu s pojišťovnou, měly by být jasně definované podmínky, jak se zapojí do celkové péče na pohotovosti, protože tam mohou přijít i jeho pacienti. To by mělo být úplně normální.