Čím jsou si oba zpěváci podobní? Tím, že umějí napsat nesmrtelné hity, které si rádi zanotují lidé napříč generacemi. Samozřejmě – někteří. Protože ty písničky zkrátka mají melodii a dají se zpívat. Narozdíl od mnohého jiného umění.

Jestliže je na Davidových i Nohavicových koncertech narváno (a pohříchu není u některých politicky přijatelných a emigrací prošlých…), není divu, že se jejich písničky líbí i prezidentovi Ruska nebo Česka. Mě to těší a nečekám, že by oba aktéři získali zámořské ocenění, protože v Americe dost lidí ani neví, kde nějaké Česko leží. Jsme pořád ještě Slovani – i když to někomu nevoní, takže si našeho zpěváka možná logicky všimnou spíš tam, kde mají povědomí o zeměpisné poloze Prahy nebo třeba i Ostravy. Politiku bych do toho netahala. 

Na internetu se ale jak na běžícím pásu objevují tváře kritiků, které jsem v životě neviděla, nikdy jsem o nich neslyšela – a pokud se jim nepodaří prorazit do povědomí dostatečně údernou palbou na Davida nebo Nohavicu, zas o nich zřejmě neuslyšíme.

Michale a Jaromíre, vykašlete se na ně. A pište další písničky. Zapšklosti, zlosti a blbosti je kolem nás dost, ať máme taky nějakou radost.

Dokud Baník neporazí Barcelonu (zatím jen Spartu…), tak je tu aspoň ta nejlepší káva z Hypernovy u Rybiček. Nonstop.