Hned v úvodu zmínil Vladimír Šindelář, že téma není popravdě moc zábavné, nicméně se kdysi jednalo o součást života. Hrdelní právo ve středověku je podle něj dost démonizováno. Lidé o něm mají dost zkreslené představy. Hrdelní právo a středověké soudnictví mělo svá pravidla. Je však pravdou, že se trestalo mnohem přísněji než dnes.

„Dnes, když něco provedete, chytnou vás a bude to shledáno jako trestný čin, tak půjdete k okresnímu soudu. Pokud se vám verdikt nebude líbit, tak to půjde ke krajskému soudu a kdybyste měl opravdu pocit, že jste poškozeni, můžete zkusit odvolání. V dobách, o kterých tu hovoříme, což je začátek 16. století, bylo soudnictví rozděleno podle kategorií obyvatelstva. Poddané soudily poddanské soudy, mešťany mešťanské soudy a šlechtice soudil zemský soud, kterému předsedal král jako první mezi šlechtici,“ poznamenal Vladimír Šindelář.

U poddanských a mešťanských soudů řízení vypadalo podobně jako dnes. U soudu zemského existovala jedna soudní kategorie, o které Vladimír Šindelář prozradil více. „Jednalo se o takzvaný boží soud. To byla forma, kdy před soudem proti sobě stály dvě strany a ani jedna z nich nemohla prokázat svou vinu nebo nevinu. Soudci tak nakonec mohli rozhodnout, že v této situaci bude nejlepší, aby to bylo předáno božímu rozhodnutí a bůh ukázal na viníka nebo na oběť,“ řekl Vladimír Šindelář. Soudci výsledek božího soudu nijak nerozporovali. Jednalo se o boží vůli a soud jen konstatoval, že bůh tak rozhodl.

„V českých zemích se v rozhodnutí božího soudu používaly čtyři verze. Jednou z nich byl boží soud žhavého železa. Šlo o to, že na zem před vás položili dvanáct rožhavených radlic od pluhu a souzený musel bosou nohou těch dvanáct rožhavených radlic přejít. Tehdy se spálili samozřejmě všichni. Šlo ale o to, jestli v sobě našli vnitřní sílu ty radlice přejít. Pak se zkoumalo, jestli se popálená chodidla hojí. Většinou se hojila tři dny. Podle toho, jak ta chodidla vypadala, pak lékaři řekli, jestli je člověk vinen nebo nevinen,“ popsal jeden z božích soudů Vladimír Šindelář. 

Další byl boží soud vody. „Přivedli vás k rybníku. Tam vám připoutali palec pravé ruky k palci u levé nohy. Z člověka vznikl takový balíček. Pak vás položili na vodní hladinu. Pak záleželo, jestli jste šli pod vodu. Když jste šli pod vodu, tak vás vytáhli včas. Voda jakožto živel čistý vás přijala, tím pádem jste byli nevinni. Jestli jste se nemohli potopit, tak jste byli vinni,“ pokračoval Vladimír Šindelář.

Další forma božího soudu byla podle něj oproti předchozím pohodová. Jednalo se o soudní přísahu. „Člověk si řekne, že přísaha je legrace. Ono to však tak úplně nebylo. Musel jste dojít do kostela nebo kaple, kde byl kříž nebo velká svíce zvaná paškál. Na kříž nebo paškál jste položili dva prsty a pak jste museli odpřísáhnout slovo od slova přísahu, kterou vám předepsali. Šlo o to, že jste absolutně nemohli porušit formální pravidla. Nesměli jste se ani jednou přeřeknout ani zakoktat. To je poměrné snadné ve chvíli, kdy vám jde o život. I ostatní pravidla bylo nutné dodržet. Vyžadovalo se například to, aby s vámi do toho kostela či kaple šel přesně určený počet takzvaných očistníků, což byli vaši přátelé, kteří byli přesvědčeni o vaši nevině a byli také ochotni přísahat. Ani oni se nesměli přeřeknout,“ uvedl Vladimír Šindelář.

A vysvětlil i poslední boží soud pomocí soudního souboje. „To bylo nařizováno pouze ve šlechtických kruzích. Panovala zásada, že výzbroj obou stran musí být zásadně stejná a dokonce jsem narazil na případ, že pokud byla obžalována žena, mohla si sehnat takzvaného šampiona, který pak ten souboj vybojoval místo ní. Ovšem pokud ten šampion byl poražen, tak byl popraven on, i ta dáma,“ nastínil Vladimír Šindelář.

Víc z přednášky přinesou Milevské noviny.