Libuše Novotná: V každém místě, kde jsem žila, mi přibyli přátelé

Libuši Novotnou z Tábora přihlásily do soutěže kamarádky ze seniorského klubu Sojky na táborském sídlišti Nad Lužnicí neboli Sojčáku. „Prostě mi to oznámily, tak jsem si řekla, proč to nezkusit. Pusu prý mám dost prořízlou, trémou netrpím a ráda se seznámím s děvčaty z celého kraje,“ říká další z kandidátek na Babičku roku.
Rodačka z Plzně se stěhovala v životě několikrát, než zakotvila v roce 2012 v Táboře. A protože se rychle spřátelí, v každém místě jí zůstali přátelé, se kterými se ráda navštěvuje. Libuše Novotná je maminkou čtyř dětí a má sedm vnoučat. Hladce ale její život neplynul.

Z města na venkov a z venkova do města
„V Plzni jsem se vyučila mechaničkou kancelářských strojů a tam jsem se také vdala. Kvůli zdravotním potížím dcery jsme se ale v roce 1973 odstěhovali na venkov. Ve vesničce Přes na Domažlicku jsme získali bydlení, práci v oboru jsem tam už ale nenašla, takže jsem pracovala v zemědělství. Konkrétně ve stáji u skotu. Nikdy by mě nenapadlo, že kvůli nemoci dcery se budeme stěhovat z města na vesnici a kvůli mé nemoci zase z vesnice do města. Dostala jsem takzvanou farmářskou nemoc, plíseň na plicích. Stává se to při vdechování prachu ze starého sena. A tak jsme se v roce 1984 stěhovali se třemi dětmi pro změnu do Vimperka,“ vypráví Libuše Novotná. Křestní jméno je důležité. Jen z Tábora se totiž do soutěže Babička roku hlásí tři ženy s příjmením Novotná.
Ve Vimperku Libuše Novotná pracovala nejdřív jako kuchařka v restauraci. „To mě bavilo asi nejvíc. Ale i tam jsem začala mít zdravotní potíže, takže se nakonec stala sanitářkou ve vimperské nemocnici. Pak jsem v roce 1989 ovdověla. Za čas jsem potkala ve Vimperku přítele a roku 1991 se nám narodil synek Rosťa. Jenže v roce 1995 nečekaně zemřel i můj druh. Ostatní děti už byly dospělé, zůstala jsem se čtyřletým chlapcem sama. Šli jsme tedy bydlet k dceři do Světlíku a tam se na mě přece jen ještě jednou usmálo štěstí. Na Šumavě jsem potkala současného partnera, který byl ze Zbelítova u Milevska. Později jsme se k němu přestěhovali a Rosťu se mnou vychovával od jeho deseti let,“ popisuje svůj příběh paní Novotná. Přesto, že smutku a neštěstí zažila dost, nezoufá si. „Člověk se musí zvednout a jít dál. Současného přítele pak potkal úraz, po kterém byl problém bydlet v domku se schodišti. Hledali jsme nějaký byt s výtahem a od roku 2012 tak bydlíme v Táboře na Sojčáku,“ říká paní Novotná.
„Na sídlišti jsem potkávala Helenku Valešovou, která tu vedla Klub seniorů Sojky. Bohužel letos zemřela. Právě ona mě přivedla mezi ženy v klubu a tam jsem teď místopředsedkyní. Je nás třináct. Scházíme se v úterý, kdy si většinou popovídáme, a pak jednou za dva týdny ve čtvrtek se věnujeme ručním pracem. Ruční práce mám na starosti, vždycky vymyslím, co budeme tvořit. Vyškrabáváme obrázky, dělaly jsme tácky z nanukových dřívek, levitující hrnečky, lampičky, hodně mě baví diamantové malování,“ vypráví adeptka na Babičku roku. Pro finále soutěže v táborské Univerzitě připravují Sojky výstavu svých prací.

Babička na zavolání
„Nejstarších vnoučat jsem si moc neužila. Babičkou jsem se stala ve čtyřiceti a to jsem byla ještě plně zaměstnaná. Nejstarší dcera dnes žije v Benešově nad Černou, mladší dcera a syn ve Strakonicích. Užívám si teď hlavně vnoučata od nejmladšího syna Rosti, který bydlí v Táboře – Čekanicích. Jsem taková babička na zavolání, vnučce jsou tři a vnoučkovi pět a půl roku,“ říká paní Novotná.
Takovou babičku by chtěl asi každý. „Člověk musí být akční, aby se děti nenudily. Chtějí bunkr? Uděláme si bunkr. Jednou byly děti nemocné, už jsem nevěděla, jak je zabavit, tak jsme si z konferenčního stolku v obýváku udělali ping-pongový stůl. Pětiletý Damián už umí číst, takže mě při čtení pohádek opravuje,“ směje se babička Libuška. K jejím koníčkům patří pečení zákusků a čtení, hlavně historických knížek. „Baví mě historie od husitství dál směrem k současnosti. V táborské knihovně už jsem všechno na tohle téma přečetla, tak si knížky objednávám,“ zmínila.
Od soutěže Libuše Novotná očekává, že jí do širokého okruhu přátel přibydou další kamarádky. Protože život, to je samá náhoda. „V Táboře jsem po 39 letech potkala kamarádku z Vimperka. Slovo dalo slovo, už je v našem seniorském klubu Sojky,“ uzavírá vyprávění.

-pr-