Jak jste se k práci s dětmi v hokejovém oddíle dostal?
Začínal jsem s malými dětmi u náboru pod Bedřichem Rybákem. Podařilo se nám dostat na zimák děti z prvních tříd a hned jsme se dostali na počty kolem 20–25 dětí. Všechno fungovalo do covidu, ale po něm nastal velký problém. Na první pohled jsme viděli, jak se zhoršila pohybová schopnost dětí, což bylo vidět už v letní přípravě. Navíc bylo dětí málo, spousta z nich se nevrátila. Využívali jsme tedy s Honzou Kolářem školky, kde bylo vidět, jaký mají děti o bruslení zájem. Během deseti hodin, které jsme spolu měli, se děti naučily základy bruslení. Děti nám z toho ale nepřicházely do oddílu na tehdejší nábory, kterému nyní říkáme škola bruslení. Tu vede Ondra Mertl a já mu příležitostně vypomáhám, ale tam chodí opravdu pěkné počty ze školek Sluníčko, Kytička a dalších. Pomáhají nám na ledě i učitelky, což je paráda. Během veřejného bruslení pracujeme s dětmi, aby se zdokonalovaly v základech bruslení, je to všechno formou her, aby je to bavilo. Pokud se nebudeme věnovat dětem a nebudeme mít plné kategorie, tak nebude nikdy ani pohled vedení města na áčko takový, jaký bychom si přáli. A bez spolupráce to zkrátka nejde.

Jak se vám práce daří?
V průběhu hodin vidíte, jak se jejich sportovní schopnosti zlepšují, zdokonalují si rovnováhu, stabilitu a rostou i mentálně. Učíme je pracovat v kolektivu, pomalu si zvyšují sebevědomí a kdo přijde, ten je vítán. Trénujeme všichni společně, takže i když jsou mezi dětmi nějaké rozdíly a některé třeba stojí poprvé na bruslích, my si je rozdělíme, aby to dávalo smysl. Chodí nám tam i třináctileté nebo čtrnáctileté děti, které se chtějí něco naučit, přestože už začínají pozdě na to, aby měly uplatnění v nějaké kategorii. Neděláme rozdíly mezi chlapci a dívkami, stačí se podívat na kategorii Jiřího Rybáka, který má ve svém týmu celou lajnu včetně brankářky z dívek a hrají velmi dobře. Ženskému hokeji fandím, však mám jmenovkyni Terezu Vanišovou v naší reprezentaci. Problém u dětí tedy rozhodně nemáme, spíš vidím nezájem u rodičů. Přitom u nás v prvních třídách dostávají děti kompletní vybavení, takže představa, že je hokej drahý sport, je minimálně v začátcích naprosto mylná.

Je tedy fungování v kolektivu dalším z vašich cílů?
Jednoznačně. Jak už jsem řekl, my s dětmi pracujeme formou hry a snažíme se je začlenit do kolektivu. Zajímavé je, že když uděláme nějaké základy bruslení a pak přejdeme na ty hry, tak děti přestanou přemýšlet nad tím, co mají dělat s nohama a vlastně samy automaticky začnou bruslit. To je to, co vás vyloženě pohladí po duši.

Jak se děti ve věku mění?
Zásadně. Měl jsem třeba v náboru loni chlapce, který mi dokázal celou hodinu probrečet, i když si to vždycky odbruslil. A letos přišel jako úplně jiný tvor – spolehlivý, bruslí, prostě nádhera. Proto je klíčové děti neodradit, protože se může cokoliv změnit k lepšímu. Velkou změnu jsme u dětí zaznamenali také po covidu. Děti nabírají nějakou fyzičku, o kterou úplně přišly. Pak jsme u hokejistů třetích, čtvrtých tříd měli problém, aby nám během letní přípravy uběhli velký ovál. Postupně se ale děti vrátily na svou původní úroveň. Zlepšuje se to, jen nesmí přijít další podobný výpadek, který by nám zavřel tělocvičny, zimní stadiony a školy. Hlavně je důležité, aby každý cvičil, sportoval a budoval si silnou imunitu, pak nás nic podobného nepřekvapí. Možná by bylo třeba se také zaměřit na to, jestli je na školách dostačující přístup k tělocviku, protože pokud desetileté dítě není schopno udělat pět kliků, tak je něco špatně.

Vy jste k hokeji vedl i oba syny, takže máte vlastní zkušenosti. Co je na práci s dětmi na ledě nejtěžší?
Je to pravda, starší hrál hokej a nyní hraje florbal, mladší hraje hokej a do toho se oba věnují také tenisu. Základem je určitě trpělivost, my se musíme postarat o to, aby první neúspěch děti neodradil a nebály se příště zase přijít na led. Musíme neustále chválit, chválit, chválit a až potom třeba ukázat, co dělat jinak. Nesmíme je odradit a u každé kategorie si musíme najít způsob práce, jak si k dětem najít cestu, protože se samozřejmě vyvíjí. Často musíme také lehce přeučovat špatně zažité základy bruslení, které mají dětičky třeba od rodičů, ale i s tím si poradíme. Třeba děvčatům bereme dámské brusle a dáváme jim hokejové, takže už se nemohou odrážet od zoubků. Ale je to zajímavá práce a musím říct, že i dívky máme opravdu šikovné. Přináší nám to i zajímavé příběhy, třeba když pětileté dítě zablokovalo rodičům auto před cestou do Prahy, protože přece musí jít na bruslení. Máme spoustu takhle zapálených dětí a s těmi je pak radost pracovat. Při tom veřejném bruslení to poskytujeme zcela zdarma. Za poslední dva měsíce jsme měli kromě místních dětí také děti z Německa, Anglie a pravidelně nám sem dojíždějí z Prahy, Bechyně, Opařan nebo z Jistebnice. Evidentně se to rozkřiklo, takže se asi dětem nevěnujeme špatně. Smyslem je dát jim pohybovou schopnost. Zajímavé je, že většina skutečně dojíždí, dětí z Milevska je menšina.
Já mám navíc vypozorováno, že děti, které sportují, mají posunutý práh bolesti. Navíc obecně i z podnikání vím, že se sportovci je velmi dobrá spolupráce, protože zkrátka co se řekne, to platí. Jak jsou zvyklí fungovat v kolektivu a mít nějaký řád a zodpovědnost, že musí jít na trénink, že si musí jít třeba zacvičit, tak se to pak promítá i mimo led do jejich osobnostního růstu. Se sportovci se nějaké problémy v reálném životě řeší o poznání snáz. Pořád si stojím za tím, a nikdo mi tento názor nevezme, že je lepší financovat sport a mít v něm prevenci, než financovat nějaká protidrogová opatření. To už jenom hasíme problém, kterému se dalo čelit nebo ho aspoň minimalizovat.

Zmínil jste dívčí hokej, ale vy máte vazbu i na místní krasobruslařský oddíl, je to tak?
Ano, byl jsem u vzniku oddílu se Zuzanou Petrovou a Kristýnou Zůbkovou před sedmi lety. Tehdy to bylo pod hokejovým klubem a pomáhali nám s tím i tehdejší členové vedení Bedřich Rybák s Karlem Reinišem, nyní už je Krasobruslařský klub Milevsko samostatným subjektem a funguje výborně. Ale když jsme přišli poprvé, byli kolem toho po Milevsku velké pochybnosti. Dneska už pod vedením Barbary Herink nikdo nepochybuje, mají tam krásné počty a dosahují úspěchů na celorepublikových závodech, ostatně Bára se stala v republikové anketě Trenérem roku. Pokud dívky v náborech naučíme bruslit a pak se třeba hokeji nechtějí věnovat, mají tady na stejném zimním stadionu alternativu v podobě krasa, což myslím, že je ideální model. Zkusili jsme i model, který funguje třeba ve Švýcarsku nebo v Itálii, kde se spojil trénink techniky bruslení krasobruslařů s hokejisty. Měli jsme společně hodinu trénink na ledě a hodinu na suchu a musím říct, že hokejisté toho měli opravdu dost. Krasobruslařky opravdu dbají na pečlivost a mohou ukázat i třeba žákovským hokejistům drobné chyby, čímž zdokonalí jejich bruslařské dovednosti. Byl bych rád, kdyby se podobné společné tréninky do budoucna ještě rozšířily.

Jak jste se k podobným praktikám dostal?
Jezdil jsem do Bratislavy k Marianě Konečné, která vybírá děti z dětských domovů a učí je bruslit. Tam jsou také děti různého věku, dá jim možnost naučit se bruslit, a pokud to některé z nich začne bavit, tak si je pak pochopitelně mohou vybrat i bratislavské hokejové nebo krasobruslařské kluby. Marianu jsem před čtyřmi roky přivezl i k nám do Milevska, trénovala se třetími třídami a bylo strašně zajímavé, jak se změnil postoj a chování dětí. Na dva, tři stabilní trenéry jsou zvyklé, ale jak k nim přijde někdo nový nebo dokonce cizí, vždycky děti zpozorní. Jen když k nám na trénink přišel Emil Švec, který hraje hokej v zahraničí, tak ho děti hned pozorují, snaží se ho napodobit, zkrátka v něm mají nějaký vzor. Myslím, že podobná zpestření, kdy si třeba s mládeží přijde zatrénovat hráč áčka, na kterého se děti chodí koukat a fandí mu, by se měla zavést co možná nejčastěji. Je to pro ně velká motivace. Stejně jako když se ve škole bruslení snaží všichni dorovnat tomu nejšikovnějšímu z nich.

Z vašich slov je znát, jaký máte pro tuto práci zápal. Je to trochu droga?
Já jsem šťastný, že to můžu dělat, navíc si tím i ve svém věku udržuji fyzickou kondici a neskutečně mi to čistí hlavu. Práce s lidmi je dost složitá a hodina denně na ledě mi jen pomáhá v další práci, je to pro mě balzám. Člověk zapomene na problémy, příjemně se odreaguje, a když si to s dětmi sám odbruslí, má to navíc i pro ně mnohem větší přínos, než kdybych jen dával pokyny ze střídačky.

Očima šéftrenéra HC Milevsko 1934
Ondřeje Mertla

Luboše si moc vážím za práci, kterou pro nás dělá. Dětem určitě má co dát a vyloženě se pro nás i pro ně obětuje. Má v sobě zápal a energii, se kterou se dětem věnuje, dokáže v nich vzbudit zájem a to je pro tuto práci nejdůležitější, navíc to dělá úplně nezištně. Chce, abychom se někam jako klub posunuli a my musíme chtít, aby podobní lidé v klubu byli. Je v našem klubu hnacím motorem školy bruslení a náborů, my jako trenéři mu pak už jen pomáháme, ale chodí se mnou i do škol a školek, aby získával další děti pro zimák a na ledě je snad čtyřikrát týdně. Občas mu sám říkám, aby trochu ubral, protože jako stavitel jezdí po stavbách, má opravdu časově náročnou práci a vždycky v sobě ještě najde tu chuť a energii věnovat se tady našim dětičkám.