Jižní Čechy TEĎ - nejrychlejší zprávy z regionů
 
 
 

Kdy a kam

  • Čteme, pleteme a povídáme si o všem, co nás baví a zajímá

    Úterý 21.5 14:00 - Blatná, Knihovna

  • O Maroku

    Úterý 21.5 17:00 - Blatná, Komunitní centrum

    Cestopis.

Zobrazit všechny události
 

Kompletní rozhovor: Komárkův bronz s příchutí zlata

MILEVSKO – Unikl vám rozhovor s bronzovým medailistou z mistrovství světa ve sportovním dřevorubectví? Nevadí, nabízíme vám jeho kompletní přepis, jak vyšel v minulém vydání Milevských novin. Tak psychicky náročnou sezonu snad ještě Martin Komárek, legenda českého sportovního dřevorubectví, nezažil. Osm medailí z mistrovství světa má na celém světě jen on (pět bronzů a tři stříbra) a Novozélanďan Jason Wynyard, který vlastní jen samá zlata. Právě tito dva velcí kamarádi jsou nejúspěšnějšími závodníky historie timbersportu. Cesta za posledním Komárkovým bronzem však byla hodně trnitá, v srpnu se dozvěděl o problémech se srdcem, absolvoval operaci a nevěděl, zda ještě bude moct závodit. „Sport byl najednou na druhé koleji a pokud by to jinak nešlo, samozřejmě bych s ním skončil, abych se vrátil do normálního života. Naštěstí jsme to spolu s doktory zvládli,“ říká s odstupem po zisku svého pátého bronzu, ke kterému mu pomohlo i zaváhání kanadského kamaráda Stirlinga Harta.


Začneme už květnovým závodem Champions Trophy v Rakousku, na kterém se každoročně utkají ti nejlepší sportovní dřevorubci světa. Vy jste obsadil konečnou čtvrtou příčku a stal se nejlepším Evropanem. Jak soutěž s několikaměsíčním odstupem hodnotíte?

Je to pro mě hodně důležitý závod, ale ještě předtím jsem byl na velké dvoudenní soutěži na Novém Zélandu, kam mi organizátoři zaplatili letenku, tam jsem skončil třetí, takže jsem do sezony vykročil správnou nohou. Pak už přišlo na řadu zmíněné Champions Trophy, které jsem začal velmi dobře – druhým nejrychlejším časem, pak jsem ve čtvrtfinále vyřadil francouzského závodníka Puybareta a v semifinále vypadl s Jasonem Wynyardem. Šel jsem tedy do boje o bronz, ale měl jsem nevýhodu v tom, že jsem startoval v pozdějším semifinále než můj protějšek Kanaďan Dupuis. To je strašně znát, měl jsem jen zhruba sedmiminutový odpočinek, což je strašně málo. Navíc jsme závodili ve velké nadmořské výšce a byla celkem zima, takže tam nebylo tolik kyslíku. Někteří závodníci měli své kyslíkové bomby, já jsem požádal doktora, který mi dal také dýchnout. V těchto podmínkách jsem dopředu věděl, že je má šance porazit Kanaďana, který měl o patnáct minut odpočinku více, velmi malá. Přitom bych na něj v normálních podmínkách výkonnostně určitě měl, minimálně bychom byli absolutně vyrovnaní soupeři, o tom jsem přesvědčen, i když na kdyby nehraji.

Jak jste se v následujících týdnech a měsících připravoval na mistrovství světa v Německu?

Z hlediska výsledků byl letošní rok velmi dobrý, za což jsem moc rád, ale také byl složitý z mnoha jiných důvodů. Po návratu z Champions Trophy jsem vyhrál ještě velmi kvalitní mezinárodní závody v Německu a ve Francii, kde už mám i dost přátel, takže jsem vzal rodinu a zůstali jsme tam o dva dny déle. Letošní ročník francouzského závodu byl oproti předchozím rokům štafetový, bylo mi jedno, s kým budu závodit, tak jsem do týmu dostal Španěla, Švýcara a Francouze, i proto mě výhra potěšila, porazili jsme silný francouzský a hlavně švýcarský tým. Následně jsem se zúčastnil ještě mistrovství světa sportovních dřevorubců v Americe, kde jsem podal slušný výkon, ale v několika disciplínách jsem skončil první příčku za branami finále. Do něho jsem se dostal pouze v disciplíně Single Buck, řezání ruční pilou, kde jsem byl čtvrtý v šestičlenném finále. S vlastním výkonem v Americe jsem byl tedy spokojen, ale ukázalo se, že je konkurence tak vysoká, že stačí jedna chybička a už se do finále nedostanete. Navíc nestíhám trénovat tak, jak by bylo na tuto úroveň potřeba. Zásadní je trénink, účast v náročných závodech a co nejlepší vybavení. Ameriku vyhrál domácí Matt Cogar, který byl na pozdějším mistrovství světa sportovních dřevorubců druhý. Dalším závodem bylo mistrovství republiky, kde mi letos disciplíny sedly, neudělal jsem žádnou chybu a vyhrál, čímž jsem se kvalifikoval na mistrovství světa.

Vaše výsledky tedy byly vynikající, přitom jsme si prošel i výraznými zdravotními trablemi.

Přesně tak, před dvěma a půl roky jsem měl srdeční příhodu, ale nepřišlo se na to, co mi je. Žádné následky to nemělo, tak jsem svůj problém nechal v utajení, ale letos po návratu z Ameriky se mi problémy vrátily, to už jsem byl dlouho v nemocnici. Vidělo mě hodně lidí a hlavně mnozí odborníci, kteří zjistili, že mám problém na srdci, který může udělat takové komplikace. Poměrně rychle jsem měl jít na zásah, ale na celé září jsem měl naplánovány akce, které chystám celý rok – veletrhy, exhibice nebo závody české série, které pořádám. Těmto akcím věnovali i další lidé mnoho úsilí, nechtěl jsem nejen jejich práci zahodit, tak jsem lékaře požádal, jestli by zákrok nešlo odložit. Oni mi to umožnili, jen jsem musel brát speciální léky, operaci jsem absolvoval hned druhý den po závodě v Liberci. Musím říct, že pro mě dopadla neskutečně dobře a lékaři mě po pár dnech ujistili, že budu moct jet i na mistrovství světa do Stuttgartu. Naše zdravotnictví je na světové úrovni a všichni odvedli úžasnou a profesionální práci, vím, že to někdy vidíme jinak, chybu může udělat každý, ale důležitý je i pozitivní přístup a snaha. Poté jsem se měl šetřit, operace proběhla na začátku října, tedy nějakých pět týdnů před šampionátem. Intenzivně jsem chtěl začít trénovat čtrnáct dní před mistrovstvím, ale do toho jsem dostal ještě angínu, takže jsem čtyři dny ležel v posteli a nemohl nic dělat. Ze zdravotních potíží jsem se tedy dostal až tři, čtyři dny před samotným Stuttgartem.

Hned úvodní den vám ale s českou reprezentací parádně vyšla štafeta, v konkurenci 22 týmů jste skončili čtvrtí a první mezi Evropany. Je to splnění snu?

Rozhodně, dopadlo to výborně. Největší favorité navíc byli rozřazeni do naší poloviny pavouka, takže jsem šli ve čtvrtfinále na Velkou Británii, která byla celkem lehce k poražení, což se nám povedlo a šli jsme do bojů o medaile. V semifinále jsme rovněž podali dobrý výkon, ale na největší favority z Austrálie jsme prostě neměli, to je jasné, takže nás čekal boj o bronz proti Americe. Teoreticky měla Amerika jasně vyhrát, ale nám vyšel začátek výborně a měli jsme zhruba dvouvteřinový náskok. Bohužel pak přišel technický problém, to se holt stane, Martin Roušal na Single Bucku vylomil kotouček a pila mu vypadla, čímž jsme nabrali rozhodující ztrátu. Skončili jsme tedy čtvrtí, ale je to úžasné, všichni viděli, že je náš timbersport na vysoké úrovni a můžeme se měřit i s těmi nejlepšími.

Jak jste viděl sobotní individuální závod, ze kterého jste si přivezl už osmou medaili z mistrovství světa?

Musím říct, že poslední sedm, osm let pro mě byly závody jednotlivců hodně emočně náročné, ale letos jsem závodil ve velké pohodě a s dobrým pocitem, což mi strašně pomohlo. Důležité body jsem získal v disciplíně Stock Saw, kterou jsem vyhrál, jinak jsem těžil hlavně z vyrovnanosti, neudělal jsem žádnou velkou chybu, což je nejdůležitější, byť jsem si mohl vést v některých disciplínách i lépe. Ostatní závodníci letos opět posouvali své osobní rekordy, dřevo bylo tentokrát velice měkké, takže to dobrým časům nahrávalo.

Říkal jste, že jste byl oproti minulým šampionátům ve velké psychické pohodě, nemohlo to být dáno i tím, že jste překonal zdravotní problémy a třeba si i uvědomil, že sport není zase tak důležitý?

To bych asi nespojoval, před závodem jsem na tom nebyl psychicky úplně skvěle, protože po tom zákroku na srdci bych neměl být nemocný, takže mi zmíněná angína moc nepřidala. Navíc tady v Milevsku opět před šampionátem trénovali Brad De Losa i Jason Wynyard, kterým jsem potřeboval připravit nějaké podmínky, takže jsem nestíhal a v pohodě nebyl. Ale samozřejmě, že když jsem se v srpnu dozvěděl tu špatnou zprávu, uvědomil jsem si, že už nemusí být nic. Sport byl najednou na druhé koleji a pokud by to jinak nešlo, samozřejmě bych s ním skončil, abych se vrátil do normálního života. Naštěstí jsme to spolu s doktory zvládli. Teď musím změnit některé věcí, aby se mé zdravotní problémy neopakovaly, ale v tuto chvíli pro mě byla obrovskou výhrou už samotná účast na šampionátu.

Medailový zisk vám přinesla pravděpodobně až diskvalifikace kanadského závodníka Stirlinga Harta na poslední disciplíně, protože do té doby předváděl parádní výkony a útočil minimálně na stříbro. Převládá ve vás po takové sportovní „tragédii“ svého kolegy soucit nebo radost z medaile?

Se Stirlingem se známe velice dobře, letos trénoval i naše závodníky pět dnů v Sušici, sám mi říkal, že obětoval přípravě strašně moc, chystal se jako profesionál. Závodil fantasticky, ale pak mu prostě nevyšla disciplína Hot Saw, nezískal v ní ani bod a v celkovém pořadí se propadl o jediný bod za mě na čtvrté místo. Dá se říct, že mi ten bronz přenechal, protože kdyby disciplínu zvládl, mohl mít i na zlato, minimálně druhý by skončil. Jak jsem dozávodil, šel jsem si balit a byl jsem spokojen se svým výkonem, měl jsem divný pocit, že se něco stane a já medaili získám. Stirlingův boj jsem ale nesledoval, jen jsem slyšel, že to nevyšlo, nevěděl jsem, že z toho bude medaile, protože se snažím soustředit jen na sebe. Vím, že kdybych přál soupeřům něco špatného, pak by se to negativně projevilo i na mně. Když jsem se dozvěděl, že mám bronz, bylo to pro mě absolutní vítězství. Všem, kteří mi po celý rok i na samotném mistrovství pomáhají a fandí, bych chtěl moc poděkovat, protože zjišťuji, že je i dost lidí, kteří už mi úspěchy tolik nepřejí. Doba, kdy jsem ležel v nemocnici, pro mě byla hodně náročná, chtěl jsem trable spíš tajit, teď už je přiznám, protože by se fámy stejně šířily, navíc dost možná nepravdivě. Hlavně děkuji všem, kteří mi s problémy pomohli – děkuji!

Závodům přihlížela vyprodaná aréna pro 5 500 diváků, jak povedený byl z vašeho pohledu tento šampionát z hlediska zázemí, organizace nebo právě atmosféry?

Atmosféra byla úžasná. Je to obrovská show, což nám sportovcům sice občas trochu ztíží podmínky, protože závod musí být i kvůli televizním přenosům co nejkratší, ale pro diváky je to fantastický zážitek a propagace sportu na nejvyšší úrovni. Z celé Evropy mi přijela fandit spousta lidí, které znám pracovně, a ti mi hrozně pomáhali, proto věřím v pozitivní energii. Bylo vidět, že mají z mého úspěchu radost, bylo jim úplně jedno, jestli jsem Čech nebo třeba Němec. Byla za mnou také rodina, to je základ.

Se ziskem osmi medailí ze světových šampionátů jste po žijící legendě Jasonu Wynyardovi druhým nejlepším závodníkem celé historie tohoto sportu, jak se vám to poslouchá?

Samozřejmě, že je příjemné to slyšet, ale každý závod byl opravdu jiný, i když to zní jako klišé. Každá medaile pro mě má velkou hodnotu, dřív jsem za těmi kovy viděl hlavně fakt, že mám jistotu v práci a mohu si pořídit novější vybavení, ale teď už mě žene do další kariéry hlavně to, že se chci stále potkávat s lidmi, kteří milují stejný sport jako já.

Myslíte, že už si nyní uvědomujete, že patříte mezi legendy tohoto sportu, nebo takový počin oceníte až po skončení své bohaté kariéry?

To je podobné jako s tou nemocí, která mě fyzicky také tolik nebolela, ale psychicky to bylo mnohem horší. Vím, že mám pro co žít, děti mě potřebují a dělají mi tu největší radost. Léčbě a dalším povinnostem jsem obětoval tolik času, že už jsem neměl čas nad nemocí přemýšlet. Podobné je to asi zatím i s těmi úspěchy.

Jak dlouho se dá vůbec v tak psychicky i fyzicky náročném sportu závodit, existuje nějaká hranice, kdy byste chtěl skončit, nebo jaké plány máte do budoucna?

Je to hodně individuální, nejvíce to ovlivňuje fyzická stránka, někteří ale skončili i kvůli té psychické zátěži, protože už chtěli mít více klidu. Nedivím se jim, ale závodit mě pořád baví a nosit na svém dresu národní symboly pro mě má pořád velký význam. Takovými lidmi, kteří mají timbersport rádi stejně jako já, se teď chci obklopovat, proto bych chtěl ještě pokračovat. Pravdou je, že někteří už by byli rádi, kdybych z různých důvodů skončil. Chápu, že by chtěli dát prostor mladším závodníkům, ale dostat se výkonnostně na úroveň světové špičky není úplně jednoduché, takže dokud budu vidět, že mám šance největší já, vždycky budu chtít reprezentovat.

Je v současnosti nějaký krajan, který může mít zářnou budoucnost?

Myslím, že zhruba pět nadaných kluků máme, ale důležité je zázemí, protože jsme pořád jen amatéři, takže musíme timbersport skloubit s prací i s rodinou, bez podpory lidí okolo sebe už skončilo plno kluků, přestože byli talentovaní a chtěli se tomuto sportu věnovat naplno. Potenciál tu ale určitě je, kluci jdou každým rokem dopředu, což je vidět na těch štafetách, mohou být i lepší.

Máte ještě na programu nějaký závod do konce kalendářního roku?

Sezonu každoročně uzavíráme závodem ve Švýcarsku, kde to má velkou výkonnostní úroveň, sejde se tam evropská špička, ale všichni závodníci už k soutěži přistupují v absolutní pohodě. Vždycky se tam těšíme, protože nás to udržuje v kondici, ale o osobní cíle už tolik nejde. Tímto podnikem bych letošní sezonu uzavřel.

Předpokládám, že příští rok budete klást důraz opět hlavně na Champions Trophy a mistrovství světa?

Rozhodně, na letošní mistrovství světa jsem jel po těch problémech vlastně jen s cílem skončit do sedmého místa, abych se opět kvalifikoval na příští Champions Trophy. Je to úžasný závod, svým formátem mi sice moc nevyhovuje, ale má obrovskou prestiž a kredit. Jednou z mých prací je i trénování v zahraničí, a když se kvalifikuji na tento závod, je to pro mě výborná vizitka, mám pak lepší perspektivu.

Kde v zahraničí trénujete?

Letos jsem připravoval Rumuny, Maďary a Němce, jak začátečníky, tak pokročilé. Do Rumunska jsem pár let jezdil, ale je to asi 1 200 kilometrů a myslím, že právě tento životní styl, přesuny, namáhavá fyzická a psychická zátěž nebo nedostatek odpočinku, mi ve zdraví moc nepomohly, možná jsem se prací zabýval až moc, proto jsem Rumunům letos nabídl, jestli by nechtěli přijet oni za mnou do Čech. Souhlasili, což mě velmi příjemně překvapilo, takže jsme tu měli třídenní kemp. V tomto sportu si prostě pomáháme, není tam taková rivalita, protože stejně nezávodíme o velké peníze, navíc nás spojuje stejná zábava. V současné době ale trénování sám nevyhledávám a nerozšiřuji, je to jen o poptávce, jestli samotní závodníci chtějí mě. Čechy připravuji na třech kempech ročně, ten poslední je o tomto víkendu.

Jak byste uzavřel náš rozhovor?

Čtenářům bych chtěl určitě popřát klidný advent a dál jen to dobré. I přes naše chyby můžeme žít dobře a radovat se.

Diskuse k článku - napište váš názor
 

Další zprávy z regionu

 
 

Diskuse ke článku

Zbývá znaků: 1200
 
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace