Jižní Čechy TEĎ - nejrychlejší zprávy z regionů
 
 
 

Kdy a kam

  • Bomberos

    Úterý 16.7 16:00 - Tábor, Rajský dvůr

    Hasičská groteska.

  • Enkaustika aneb Krácení dlouhé chvíle pana Josefa Novotného

    pondělí 1.7 až Úterý 31.12 - Strakonice - Šmidingerova knihovna

    Obrázky tvoření žehličkou a voskem

Zobrazit všechny události
 

Uši Jiřího Krampery ocenili v Kanadě na milion dolarů. Pro něj je ale nejvíc vyznamenání z Milevska

Jiří Krampera v bývalé jídelně Jitexu, dnes lakovně.

Jiří Krampera v bývalé jídelně Jitexu, dnes lakovně.

MILEVSKO – Na slavnosti 28. října odměnilo město Milevsko jednou z pěti pamětních medailí Jiřího Kramperu. Je zakladatelem firmy KV2 Audio International, díky níž dnes znovu dýchá životem někdejší budova milevského Jitexu, kde svého času šilo 600 žen denně až 10 tisíc košil. Dnes se zde vyrábí audotechnika a putuje do celého světa.

 

Z Okrouhlé za oceán

Jiří Krampera o sobě říká, že se narodil jako poslední Okrouhlák. „Pak jsme se odstěhovali do Prahy, kde otec pracoval ve vývoji televizí. My jsme měli doma jeden z prvních televizorů v republice, tehdy se celá vesnice v Okrouhlé šla podívat do stodoly na televizi. Už někdy v roce 1952 táta jezdil na Kleť, kde přijímal německý program, pak se začalo vysílat z pražského Petřína,“ vzpomíná Jiří Krampera.

Do školy už začal chodit v Praze a když Tesla Strašnice zakládala závod ve Voticích, otce Jiřího Krampery tam vyslali, aby pobočku rozjel. Kramperovi se tedy stěhovali do Votic, ale pak se šel Jiří učit mechanikem měřící techniky pro Teslu zpátky do Prahy. „Po vojně jsem nastoupil do Tesly Votice na údržbu měřících přístrojů. Pracoval jsem tam do roku 1974 a pak jsme se s manželkou Janou, která pochází z Velké, přestěhovali do Milevska. Nastoupil jsem do pobočky budějovického Elektroservisu jako opravář televizí,“ vzpomíná Jiří Krampera. Napřed Kramperovi bydleli v činžáku proti kinu, později v paneláku v Komenského ulici proti hasičárně.

„Mě odjakživa přitahovaly kapely,“ přibližuje se Jiří Krampera ve vyprávění tomu, v čem nakonec tak uspěl. Pro kapelu v pražském Rokoku dělal první zesilovač už jako 14 letý. „To byla zlatá léta rockové muziky, ale ta zařízení tady nebyla dostupná, tak jsem je vyráběl. Třeba Country beat Jiřího Brabce měl komplet aparaturu ode mě. V Milevsku jsem pak dělal aparaturu pro Fantomáky. Chtěli, abych s nimi jezdil jako zvukař, tak jsem si musel aparaturu vyrobit. Peníze nebyly, prodal jsem tehdy trabanta mojí tchyně. To mi dlouho nemohla odpustit a srovnalo se to, až když za námi jezdila do Kanady,“ přidává podnikatel rodinnou historku. Jako zvukař pak cestoval i s kapelou ETC Vladimíra Mišíka.

„Budoucnost pro svoje děti jsem si tady ale neuměl představit. V roce 1982 jsme jeli na zájezd do Jugoslávie, peníze už v té době nebyly problém, třeba za ozvučení rockové Zlaté lyry jsem měl deset tisíc, to byly tehdy velké peníze. Přejeli jsme z Jugoslávie do Rakouska. Tam jsme čekali na papíry do Kanady. Kanada nám připadala klidnější než Spojené státy,“ vypráví Jiří Krampera o emigraci z republiky.

 

Ze světa do bývalého Jitexu

„V Kanadě mě poslali do jazykového kurzu, ale už za 14 dní jsem měl práci, opravoval jsem televize a přijímače ze satelitů. To jsem dělal rok a půl a pak jsem odešel do firmy v Torontu, kde vyráběli zařízení pro muzikanty. Dali mi pár otázek a zařadili mě do vývoje zesilovačů. Po třech letech jsem si pak zřídil samostatnou firmu, stát to v Kanadě podporuje. Investoři chtějí investovat do zajímavých projektů a stát ty jejich investice nasměruje. Firma se dobře rozvíjela a investoři ji pak prodali. Mohl jsem tam působit dál, ale já jsem se rozhodl, že půjdu vyrábět reproduktory do Itálie. Reproduktory byly jediný článek, který jsem tenkrát ještě nedělal,“ pokračuje úspěšný podnikatel ve vyprávění. V roce 1991 se tedy do Itálie stěhovala celá rodina.

„Nastoupil jsem do vývoje profesionálního audia, hlavně reproduktorů. Pak tu italskou firmu koupila americká firma Mackie. Já jsem přešel v Itálii do jiné společnosti a v České republice jsme založili firmu Class A na výrobu zesilovačů a reprobeden pro kapely. Naše první sídlo bylo v Sokolovské ulici v objektu Míry Beneše vedle můstku přes Milevský potok. Tam jsme od roku 1999 vyvíjeli pro firmu Mackie reprobedny a během dvou let jsme firmě dosáhli nárůstu prodeje o 35 milionů dolarů. V roce 2002 se ale začalo mluvit o tom, že Mackie bude předávat výrobu do Číny, tak jsme založili v České republice vlastní firmu KV2 Audio se sdílem v Milevsku. Spolupracovali jsme s Američanem, který měl na starosti prodej, později už jsme fungovali úplně sami. Napřed jsme reprobedny vyráběli ve Zvoli u Vraného, pak jsme si pronajali haly Bonasu u táborské silnice, ale pořád to nestačilo. Už jsme chtěli stavět vlastní závod, když byl najednou k mání Jitex. Nakoupili jsme technologii, zrenovovali objekt, zateplili, uvnitř pro celkovou pohodu prostředí osadili akustické stropy. Dnes tu pracuje kolem 60 zaměstnanců včetně deseti, kteří působí jako obchodníci v zahraničí,“ dostal se Jiří Krampera shnutím svého životního příběhu až do současnosti.

„Nic mě tak v životě nedojalo jako udělení medaile tady v Milevsku, nebyl jsem schopen mluvit. Co si člověk může přát víc. Pamětní medaili vystavím tady ve firmě, kde už mám i zvukařského Oskara, kterého jsem dostal v Anglii,“ svěřil se a dodal: „Za to, co dělám, vděčím manželce. Celá léta mi poskytovala zázemí, ačkoliv to neměla vždycky lehké. Když jsme se potkali ve Voticích, nešlo odolat. Bylo hodně hezkých ženských, ale žádné to tak nepálilo. Jana to měla v hlavě srovnané, vždycky měla pro situace rychlé a přímočaré řešení. V říjnu jsme spolu slavili už 45 let.“

Dcera Kramperových Jana zůstala v Kanadě, je vdaná, učí v Torontu na univerzitě a zároveň pracuje na odboru školství pro Ontario jako specialistka na logopedii. V Kanadě mají Kramperovi už také 22 letou vnučku, která navštěvuje výtvarnou akademii. Syn Jiří se stará o firmu KV2 Audio International, žije v Táboře a má syna a dceru. „Milevskou firmu už zakládal syn. Pracujeme tu spolu, on se stará o ekonomiku a prodej, já se bavím vývojem. Zákazníky máme po celém světě,“ shrnul Jiří Krampera.

Má být nač hrdý. Firma má dnes roční obrat 180 až 200 milionů korun, prezentuje své výrobky na mezinárodních výstavách a budí tam velký zájem. „Co umíme my tady v Milevsku, to nikdo jiný nepostaví,“ je Jiří Krampera pyšný na celý svůj tým a zdůrazňuje, že největší devizou je spokojený zaměstnanec.

„Dělali jsme ozvučení pro Vídeňskou operu, pak jsme dodávali ozvučení pro 80. narozeniny anglické královny, taky pro muzikál Mamma mia, teď jsme vybavovali v Hamburku divadlo pro 3000 lidí, kde jsme o zakázku soutěžili s tradiční německou firmou, ale kvalitou jsme ji předčili. Cílem při ozvučení divadla je, aby každý divák slyšel, jako když herec stojí těsně u něj. To je naše práce – vzít jeviště a posadit ho mezi lidi,“ říká a dodává, že důležité je mít celý řetězec pod kontrolou od mikrofonu, přes mixážní pult, zesilovače až po reprobedny. „My vyrábíme vše kromě mixážních pultů. Mixážní pulty ale upravujeme. Protože na trhu chybí, začínáme o výrobě uvažovat,“ dívá se Jiří Krampera do budoucna.

 

Krásný zvuk je radost

Na závěr procházky po několika patrech, které kdysi žily ruchem šicích strojů, ukazuje Jiří Krampera testovací místnost. Právě se zkouší elektroakustická soustava pro divadlo. A nastiňuje problém, který může vypadat jako úzce odborný, ale týká se vlastně každého: „Digitalizace přinesla zvýšení průměrné kvality zvuku, ale podstatně zhoršuje kvalitu toho, co dokážeme slyšet. Digitalizace je ekonomičtější, ale kvalita zvuku trpí. Proto se například v kinech pouští digitální zvuk zesílený, protože jinak by byl zkreslený a nebylo by rozumět. Amerika zavádí zpět analogový systém, protože je kvalitnější. Pro kvalitní poslech se znovu prodávají vinylové desky, které Japonci nikdy nepřestali dělat. Digitální zvuk je jako špekáček s pěti procenty masa, prostě náhražka.“

Než bejt hluchej, to radši mrtvej – žertuje o svém životním krédu Jiří Krampera, jehož uši si firma v Kanadě kdysi pojistila na milion dolarů. „Nejsem muzikant, ale rozladěné nástroje slyším. V sepekovském kostele teď nainstalovali píšťalové varhany, ale nejsou naladěné. Musí si to sednout a pak se časem doladí. Je to ale slyšet. Totéž bylo v Milevsku, kam jsme půjčovali do kostela reprobedny ke klávesám, na které se v kostele hrálo během opravy varhan,“ uzavírá Jiří Krampera vyprávění krůčkem do regionu. Jeho firma sponzorsky spolupracovala i na ozvučení milevského kina, pomáhá svými schopnostmi kraji, kde se narodil a se kterým srostl. A kde si jeho umění váží.

V testovací místnosti doznívá gramodeska Karla Gotta, nástroje orchestru i hlas zpěváka jsou všude kolem. Kdyby člověk zavřel oči, chtělo by se na muzikanty sáhnout. Tak blízko znějí. „Usmíváte se? Všichni reagují naprosto stejně, začnou se při takové muzice usmívat. Je to radost, a proto to děláme. O to nás digitál okradl. Ten rozdíl slyší každý. Budoucnost je digitálně řízený analogový systém,“ je přesvědčený vizionář Jiří Krampera.

 

Diskuse k článku - 3 příspěvky
 

Další zprávy z regionu

 
 

Diskuse ke článku

Zbývá znaků: 1200
 
  • Marek 

    Reagovat

     

    Pan Krampera je osobnost, je velmi skromný na to jak je ve svém oboru světově uznávaný. Jsem pyšný že ho v Milevsku máme!

    Vloženo 28.11.2016 07:38:44

  • Je to velmi zajímavý 

    Reagovat

     

    příběh. I po jeho návratu zůstal Jiří stejný.

    Vloženo 27.11.2016 16:52:40

    • medaile 

      Reagovat

       

      Takoví lidé by měli být ocenění.Jeho kredit potvrdil i rozhovor s ním.Naopak rozhovor s bývalým starostou Heroutem jakýkoliv jeho kredit pohřbil.A to jsem volič ODS.

      Vloženo 27.11.2016 17:44:11

 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace