Perlorodka říční potřebuje ke svému životu nejen přírodní řeky s čistým okolím, ale i vodu čistější než je pitná. Takových kvalit dosahuje jen Teplá Vltava v Národním parku (NP) Šumava. „Perlorodka říční je sladkovodní druh mlže, který se v České republice vyskytuje hlavně v Blanici, Malši, nebo sporadicky v Teplé Vltavě na Šumavě. Její nároky na kvalitu prostředí jsou vysoké, rozmnožování velmi složité a úspěšnost toho, že se perlorodka dožije svých až 140 let je velice malá. Dospělosti se dožijí přinejlepším jen asi dvě procenta z celé generace,“ vysvětluje hydrobioložka Správy NP Šumava Eva Zelenková.

Správa NP Šumava se proto snaží dlouhodobě různými projekty ochránit a posílit její populaci ve Vltavě. Asi nejviditelnějším opatřením ochrany biotopu perlorodky byla mimo jiné například regulace vodáckého využití řeky, nebo výstavba nových čističek odpadních vod k níž přistoupily obce. V současnosti je tak Teplá Vltava v úseku od Soumarského Mostu až po Lipno územím s významným výskytem perlorodky a úsek mezi Soumarským mostem a ústím Volarského potoka je z pohledu vhodnosti říčního prostředí považován dokonce za nejcennější v České republice.

„Jsou zde stovky perlorodek. Vltava je dnes jedinou řekou v České republice, která dokáže poskytnout potravu i jejich nejmladším stadiím. Má výhodu, že většina potravy pochází přímo z řeky, takzvaných podvodních luk. Proto je Vltava vhodným prostředím pro polopřirozený odchov a posilování populace tohoto živočicha. Je tudíž řekou, která snad i do budoucna má šanci stát se významnou lokalitou pro záchranu druhu u nás i v Evropě,“ říká Eva Zelenková.

Život perlorodky je úzce spojený s pstruhem obecným. Její vývoj po oplození začíná v zárodečném vaku matky, kde v létě zraje v bezpečí mezi jejími lasturami oplozená vajíčka. Ke konci léta samička začne vyvrhovat ven tisíce vylíhlých larev zvaných glochidia. „Tyto larvy se vznášejí několik hodin v říční vodě, a když je náhodou vdechne pstruh okamžitě se mu přicvaknou na žábry. Když se to povede jedné z tisíce, může mluvit o štěstí. Zapouzdřené na žábrách zůstanou do začátku příštího léta a pěkně se tam vykrmí. Když jsou dozrálé, tak se pustí a padají na dno řeky, do kterého se zahrabávají,“ uvádí vedoucí projektu a hydrobiolog David Pithart.

Při umělém odchovu se shromážděné perlorodky po vypadnutí z žaber hostitele umístí do odchovných klícek a putují na vhodné místo do řeky. „Pak se musí minimálně jednou za 14 dní proplachovat a odstraňovat usazeniny. Jednou za rok se počítají a měří přírůstky, nejdřív po třech, lépe po pěti letech, kdy už je přirozená úmrtnost perlorodek malá, se vypustí do řeky na několik pečlivě vybraných míst s prokysličeným dnem. Nejlépe je jednoduše přidáme na stabilní místo k přežívajícím perlorodčím mohykánům,“ přibližuje Eva Zelenková.

Od loňska odborníci vypouštějí perlorodky pocházející z odchovů z let 2010 až 2017 postupně na různá, pečlivě vybraná místa. Jedná se přitom zhruba o tisíc jedinců každý rok. Pozitivní je výsledek monitoringu loni vypuštěných perlorodek, který ukazuje, že se jim na vybraných místech líbí a v poměrně hojném množství tam úspěšně přežily zimu i epizody s vysokými průtoky vody. Další tisíce perlorodek budou dále podobným způsobem vypouštěny do Teplé Vltavy minimálně do roku 2026.