banner3
Jižní Čechy TEĎ - nejrychlejší zprávy z regionů
 
 
 

Kdy a kam

  • Radimovický koňák

    Čtvrtek 20.6 16:00 - Radimovice u Želče

    35. ročník přespolního běhu.

  • Veletrh volnočasových aktivit

    Čtvrtek 20.6 9:00 - Písek, KD

    Účastníkům se představí organizace a spolky, které poskytují volnočasové aktivity ve městě. Součástí bude i doprovodný program zahrnující ukázky činností a tréninkových hodin zaměřených na děti a mládež.

Zobrazit všechny události
 

Doktorka odcházejících duší

Lékařka Helena Staňková.

Lékařka Helena Staňková.

TÁBOR – Sedm let v Táboře existuje Domácí hospic Jordán. Pečuje o pacienty s nevyléčitelným onemocněním v pokročilém a konečném stadiu v jejich domácím prostředí, ulevuje jim od bolesti, pořádá setkání lidí, kteří se potřebují s nemocí a odchodem svých blízkých vyrovnat. Jak to ale mohou zvládnout ti, kteří v hospici dlouhodobě pracují? O tom hovoří lékařka Helena Staňková (44).

 

Možná začněme tím, jak se děvče z Mezna na České Sibiři stane lékařkou?

Nepocházím z lékařské rodiny, moji předci byli z jedné strany zemědělci a z druhé železničáři. Moje maminka však měla kamarádku, která lékařkou byla a pro mně se stala vzorem. Vlastně jsem chtěla léčit lidi už od školky. První stupínek bylo absolvování gymnázia v Táboře, druhý lékařská fakulta v Plzni, třetí první atestace na interně, čtvrtý druhá atestace z geriatrie, což je medicínský obor o nemocech ve stáří, a pak ještě třetí atestace z paliativní medicíny. Na studia vzpomínám velice ráda, na nich jsem našla celoživotní přátelství i otce svých dětí. Pak jsem nastoupila do Nemocnice v Táboře, kde pracuji 21. rok. Musím přiznat, že i když jsem v mládí o svém povolání měla značně zidealizované představy, i tak mi moje práce naplnila život a dala mu smysl.

Specializujete se na paliativní medicínu. Můžete tento obor přiblížit?

Laicky řečeno - je to medicínský obor, v kterém se staráme o pacienty s nevyléčitelnou chorobou v pokročilém stadiu, kde už dosud známé lékařské postupy nad nemocí nemohou zvítězit a vést k uzdravení, Ať se jedná o onkologické případy, ale i další nenádorová onemocnění, snahou je důstojný odchod jak pro nemocného, tak ulehčení situace pro jeho nejbližší. Pravda je, že i v našem oboru se stanou zázraky, ale jsou přesně tak četné jako ty biblické.

Jste věřící?

Stále hledám svoji cestu a odpovědi, ale praktikující nejsem.

Proč je smrt stále ve společnosti do značné míry tabu?

Už to není tak vyhraněné. Ale přesto máte pravdu, že mnohé strach z vlastní smrtelnosti vede k tomu, že valná většina nevyléčitelně nemocných pacientů umírá v nemocnici. Není to však pouze strach z vlastního konce, uvědomme si, že potomci našich pacientů jsou také hodně zaměstnáni, jako rodiny nežijeme multigeneračně a po pravdě i pracovní realizace žen je příčinou jejich absence v rodině. Potom je těžké se o nevyléčitelně nemocné doma postarat. Rovněž strach ze zvládnutí symptomů těžké nemoci při umírání brání mnoha lidem pečovat o blízkého doma. Je třeba obrovské odvahy nechat odejít svého nejbližšího doma v kruhu rodinném, ale s naší pomocí to jde a odměnou pro pozůstalé je pak úleva bez výčitek a bez patologického truchlení.

Jak lidé reagují, když se dozvědí, že jsou nevyléčitelně nemocní?

Podle Elizabeth Kübler Rossové jde o pět fází. První je popírání. Cítím se dobře. Museli jste zaměnit výsledky. Jde o šok z fatální zprávy. Druhá je hněv, agrese. Proč já, to není fér! V tomto případě pacienti mohou i přestat spolupracovat se zdravotníky. Třetí je smlouvání. Chci se dožít vnoučat. Dám vám všechny peníze, které mám a prodlužte můj život. Čtvrtá je deprese. Umřu, tak o co jde. Na mně už nezáleží. Je to pocit smutku, který musí proběhnout. Poslední fází je smíření. Nemohu proti tomu bojovat, musím se na to připravit. V této fázi se pacient psychicky uvolní a je schopný v léčbě nejlépe spolupracovat a přistupovat k ní s rozumem. Celá záležitost je však individuální a pořadí fází může být přeskakováno. Naším cílem je přistupovat ke klientům jednotlivě, podle toho, co kdo potřebuje. Proto je v našem domácím hospici tolik profesí. Psychologové, sociální pracovníci, pečovatelky vedou našeho klienta ke kýženému cíli, dojít ke smíření s minimem potíží. Někdo v něm hledá smysl života, jiný ho reviduje, další potřebuje spirituální přístup. Jedno je však jisté, že v  převážné většině společným úsilím všech pracovníků a pečující rodiny našeho cíle dosáhneme.

Kde vlastně vznikl nápad založit v Táboře hospic?

Před sedmi lety se v  jedné restauraci sešly Marie Sovadinová a Jana Špačková Chalupská se stejným nápadem tuto službu v Táboře zavést. Vadilo jim, že v takovém městě jako je Tábor není hospic kamenný, natož ten náš domácí. Oslovily potencionální budoucí spolupracovníky a mezi nimi i mě. Společně jsme pak intenzivně pracovali na založení hospice. Z dnešního úhlu pohledu se to podařilo. Dokázali jsme našim klientům vysvětlit, jak vše i finančně zabezpečit a dnes umíme pomoci i lidem ze sociálně slabších vrstev. Pravda však je, že naše existence se neobejde bez podpory města, mecenášských a řekněme i filantropických darů jednotlivců a firem v regionu. Naše činnost totiž není zatím hrazená zdravotní pojišťovnou ani podporovaná krajem, a tak pokud by někdo chtěl přispět jakýmkoliv darem, tak se může podívat na www.hospicjordan.cz.

Je možné i u tak vážné činnosti zažít humornou chvilku?

Jako u každého zaměstnání ano. Navíc humor je pro terminálně nemocné pacienty důležitým aspektem kvality života. Já vnímám své pacienty přes příběhy jejich života a jeden vám povím. Tábor je vojenské město a našimi klienty jsou tedy i bývalí důstojníci. Jsou to lidé, kteří do posledního okamžiku vyžadují disciplínu a pořádek. A tak jsme vyhověli pacientovi ve fázi smíření v jedné neobvyklé žádosti. Pán byl nadšený zahrádkář a měl přání ještě před smrtí vidět svoji zahradu. Přání jsme mu s vypětím všech sil splnili. Laskal se s květinami, ležel v trávě, loučil se. Když si vše ke své spokojenosti užil, odvezli jsme ho domů a tam v okruhu svých blízkých konstatoval: „Ty krůty mě neodnesly na spodní zahradu!"

Jak jste se naučila žít s psychickou zátěží při péči o umírající?

Naučila jsem se s touto zátěží vyrovnat. Pracujeme týmově, s rozdělením kompetencí, s podporou ze strany odborníků v zázemí. V žádném případě však nelze pracovat rutinním stylem, ten by mohl vést k neprofesionálnímu přístupu a v krajním případě i k zanedbání péče. Právě spolehlivý výkon celého kolektivu rozličných profesí u nás v Domácím hospici Jordán, pečovatelkou počínaje a například týmovou psychoterapeutkou konče, je zárukou zachování mého duševního zdraví a v důsledku pak i dobré péče o pacienty.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Diskuse k článku - 8 příspěvků
 

Další zprávy z regionu

 
 

Diskuse ke článku

Zbývá znaků: 1200
 
« Novější příspěvky 1 2  | Starší příspěvky »
  • Dagmar 

    Reagovat

     

    Tato žena je velmi skromná, krásná a vyzařuje z ní klid a láska. Jí i všem ostatním z Jordánu velké díky.

    Vloženo 16.2.2017 19:25:49

  • marta 

    Reagovat

     

    ano, paní doktorku znám, je milá, velmi pozitivní a velmi skromná

    Vloženo 18.1.2017 16:31:38

  • Jan Procházka 

    Reagovat

     

    "Dokud jsou andělé na zemi, nic zlého se nepřihodí."

    Karel Plíhal

    Vloženo 17.1.2017 22:16:26

  • Severka 

    Reagovat

     

    ...ta dáma je kouzelná, občas ji potkávám, vyzařuje velikou lásku, když jí vidím, pokaždé se musím usmívat:)

    Vloženo 16.1.2017 17:53:55

  • Iva 

    Reagovat

     

    Děkuji, že jste.

    Vloženo 14.1.2017 13:40:13

« Novější příspěvky 1 2  | Starší příspěvky »
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace