banner3
Jižní Čechy TEĎ - nejrychlejší zprávy z regionů
 
 
 

Kdy a kam

  • Letní koncert pěveckého souboru Regina Vodňany

    středa 26.6 18:00 - Vodňany, Husův sbor

  • Zámecký park v Červeném dvoře

    Čtvrtek 16.5 až neděle 29.9 - Regionální muzeum, Český Krumlov

    Dokumentační výstava, mapující historický vývoj a proměny zámeckého parku v Červeném Dvoře.

Zobrazit všechny události
 
 
 
 

Soutěže (1)

 

Z právničky malířkou. Ivana Kotýnková do obrazů vkládá nalezenou harmonii

Ivana Kotýnková ve svém podkrovním království. , Autor: Eva Výborná

Ivana Kotýnková ve svém podkrovním království.     Autor: Eva Výborná

VESELÍ NAD LUŽNICÍ / PRAHA – Ve Weisově domě ve Veselí nad Lužnicí proběhla loni v létě pozoruhodná výstava obrazů jihočeské rodačky Ivany Kotýnkové. Malířka se dnes řadí k nejvyhledávanějším současným autorům a její díla jsou pravidelnou součástí charitativních aukcí Konta Bariéry, UNICEF, ale i menších organizací. Kombinací použitých barev vyzařuje radost, současně mají její obrazy dynamiku, a tím přitahují pohled a kroky vnímavého pozorovatele. Na veselské výstavě byly na jejích neoimpresionistických obrazech zachyceny scenérie z Veselí a jeho okolí a také momentky z jižní Francie. Ovšem záběr Ivany Kotýnkové je daleko širší. Malířka je vášnivá cestovatelka za inspirací a poznáním, hlavním námětem je pro ni příroda nebo zákoutí menších měst. Rodačka z Českých Budějovic žije v Praze a dělí svou přízeň mezi hlavní město a jižní Čechy. Ivana Kotýnková moc ráda vzpomíná na tatínka, který byl architektem a velmi činorodým člověkem. Vystudovala práva a později vysokou školu umělecko-průmyslovou. Od malička ráda malovala. I v knížkách z rodinné knihovny prý vždy pokreslila obrázky první volný list. Dětství prožila v Českých Budějovicích, blízko řeky na nábřeží Vltavy. V srdci jí z dětství utkvěla především laskavá veselská babička z matčiny strany. Ve Veselí nad Lužnicí, kde žili její prarodiče, u nichž trávila snad všechny prázdniny, má svou jihočeskou základnu s ateliérem a řadu přátel. Když tatínek šel jako architekt do Prahy za prací, rodina se přestěhovala. Od té doby Ivana Kotýnková žije v Praze, kde má svou širokou rodinu, na rodný kraj však nezapomíná. Ohlédnutí za veselskou výstavou ale vzniklo v pražském ateliéru.

 

Z vašich obrazů dýchá pohoda. Která témata jsou vám nejbližší a kde hledáte inspiraci?

Nejbližší je mi voda a květinové louky. Fascinuje mě krajina s vodou, rybníky, řeky, moře. Když jsem v jižních Čechách, sednu v šatech s třásněmi na své staré dobré kolo a často předjíždím překvapené maníky v poslední cyklistické výbavě. Pak někde uprostřed louky přestanu spěchat, lehnu si do trávy a vnímám atmosféru. Také mě přitahuje krajina kolem Klece, ptáci v tom tichu jsou vlastně hluční, poslouchám, jak štěbetají. Vyskytují se tam stříbřité volavky, rackové, viděla jsem ledňáčka, lysky. Ve Zlaté stoce jsem zahlédla dokonce vydry. Nebo se opřu o duby na břehu rybníka a vnímám teplo, které stromy načerpaly ze slunce. Dalším požitkem jsou pro mne mechové cesty, po kterých ráda chodím bosa, to je strašně příjemné. Vnímám proměny světla, třeba když se po ránu zvedá mlha, nebo naopak k večeru, když slunce zapadá a světlo se barví do oranžova. Také jsem malovala západ slunce nebo svítání, to zvláštní světlo, vstávala jsem ve tři nebo v půl čtvrté ráno a malovala ze střechy garáže východ slunce.

Vlastně jste to už téměř řekla. Ale stejně – co pro vás představují jižní Čechy?

Domov, jednoznačně. Krásné vzpomínky na laskavou a vlídnou babičku z maminčiny strany, která mi dala citový základ a současně měla smysl pro humor, na přívětivou atmosféru, kterou dokázala vytvořit. Výlet k Horusickému rybníku s babičkou, která na cestu navařila vajíčka natvrdo, znamenal pro mne víc než výlet na zámek na Hlubokou. Babička chovala domácí zvířectvo, slepice, kohouty, králíky. Slepice jsem s oblibou pozorovala, jaké jsou činorodé, a také je ráda maluji. Také dobře znám a mám oblíbený Jindřichův Hradec a jeho kavárny, Tábor nebo Třeboň. Na rodný kraj se nezapomíná, představuje pro mne citové zázemí a přírodu, pohodu prázdnin a kamarády.

Co vás uchvátilo na Francii, Provence, dalším objektu vašich obrazů?

Krajina, příroda, kamenné domy, nerovnosti, které mi připadají jako dokonalé linie. Cypřiše, chuť vína, zahrada, na které se dá víno pít, vůně levandule. Malá městečka, kde člověk má pocit nehrané pohody. Pánové si vezmou bekovky a hrají pétanque a jejich ženy sedí v klidu opodál. Samozřejmě jiná je Paříž, trochu chaotická. Požitkem jsou pro mne pařížské cukrárny, kde se sedí hezky venku u stolečků. Ženy ve Francii jsou přirozeně krásné, elegantní, muži vlastně také, líbí se mi, jak se lidé k sobě chovají, jak se ženy hezky chovají k mužům, jako ženy. Dokonce jsem se začala učit francouzsky. Nakoupila jsem si učebnice, no případně je dám dětem. Mám čtyři, tak jsem si řekla, že bych měla umět čtyři cizí řeči. Uvidím, co se mi povede.

Kde všude jste vystavovala?

Ve světě v Americe, Japonsku, Francii, Dánsku, také na Slovensku. V Čechách v Poděbradech, Třeboni, v Českých Budějovicích, v Praze jsem měla velkou retrospektivní výstavu, v Pelhřimově nebo v Lokti nad Ohří.

Jaká byla vaše cesta k neoimpresionismu? Můžete trochu přiblížit svou malířskou techniku?

Impresionismus je něco starého v novém kabátě. Impresionisté vyšli z ateliérů do plenéru, šli do přírody a kaváren. Chci zachytit dojem – impresi ze zážitku z výletu, z kontaktu s lidmi. Pracuji špachtlí, tahy na plátně mají pastózní tvar a zvláštní dynamiku. Když maluji obraz, rozvrhnu si plochu a pak pracuji, po pomalejším začátku to jde téměř samo, a když plátno dokončím, říkám si, kdo to maloval? Je to dobré. Ale pokud bych udělala ještě jeden nebo dva tahy, už je to jinak. Už obraz není dobrý, a tak ho dám stranou za komín. Někdy mohu naopak ještě nedokončený obraz doladit, protože maluji na plátno olejovými barvami, které dlouho schnou, a plátno je pružný materiál. Takový obraz vydrží několik generací.

Pro koho malujete?

Pro lidi, ze srdce. V životě vždy hledám harmonii, nemám ráda napětí. Harmonii se snažím předat do svých obrazů. Tvorba je pak magnetem pro lidi stejného cítění, naladění. Je důležité poznat spřízněné duše, které mají podobné vnímání. Mám ale také ráda samotu, když si potřebuji utřídit myšlenky. Oblíbila jsem si opuštěná místa třeba ve Francii mimo letoviska, ráda si sednu kdekoliv do venkovské kavárničky. Tam také nacházím další inspiraci.

Co vás vedlo od právnické praxe k obrazům?

Byl to určitý skok do neznáma. V právnické praxi jsem se pohybovala sedm let, kdy jsem se věnovala třeba legislativě. Nějakou dobu jsem souběžně s ní malovala, ale pak jsem se rozhodla zcela z právnické praxe odejít a věnovat se pouze malování obrazů. Vedla mne k tomu touha vyjadřovat se. V životě bych šla zase stejnou cestou, i když jsem k takovému kroku potřebovala notnou dávku odvahy. Jde o přístup k životu. Třeba když jsem pečovala o tatínka, už téměř neviděl, ale pro mne to byla radost. Pořád měl smysl pro humor.

Život přináší i těžkosti. Co vám v takových chvílích pomáhá?

Spřízněné duše, kontakt s přáteli, s rodinou a s dětmi, fungující rodina, zkrátka kontakt s lidmi, kteří soucítí. Někdy pomáhá samota, projít se do lesa, les je totiž nejlepší kosmetika, a klid. Četba knihy, hudba, vybrat si hudbu, třeba poslech hudby mého mládí mne nabíjí. Také si ráda pouštím oblíbené filmy, na příklad Na samotě u lesa a vlastně všechny Svěrákovy filmy. Pomáhá vzpomínat na pěkné chvíle, život je i o maličkostech a radosti z toho, čeho člověk dosáhl. Také jsem zažila těžké momenty začátků. Je důležité, aby člověk za žádných okolností nezhrubnul, neztratil citlivost. Důležití jsou ve složitých situacích přátelé.

Věnujete se ještě jiným uměleckým technikám?

Teď už ne. Dříve jsem dělala i sochařinu a keramiku. Ráda fotím, když s sebou nemám skicák, tak si udělám fotku, abych věděla, jak domečky šly za sebou, ale není to pro mne vodítko.

Kterou barvou se nejraději vyjadřujete a proč?

IK: Nejraději mám žlutou, připomíná mi slunce a přívětivou náladu. Pak modrou barvu, tu používám přímo podvědomě, asi, že mi připomíná vodu. Každý obraz začínám odstíny modré, naředím si ji a používám štětec, udělám skicu a dál už pokračuji špachtlí. Mám ráda teplejší škálu barev, je hřejivá, vnímám to pocitově, maluji podle chuti, podle dojmu. Z ohlasu od lidí zase vím, že dávají přednost obrazům, kde se vyskytuje červená barva. Odmala mám ráda barvy. Bílou lomím ostatní barvy, zjemním tím barevnou škálu. Míchám spolu maximálně tři barvy, jinak už výsledek není pěkný. Na paletě jsem nikdy neměla černou, používám místo ní pruskou a pařížskou modř. Třeba černovláska na obraze pak má vlasy s nádechem domodra.

Kam ráda cestujete?

Nejraději asi do Francie, moře mi u nás nechybí, ale v jižní Francii je jiné světlo. Také mám ráda tamní platany, připomínají mi naše osiky. Pak do Irska, Skotska, Kanady, Španělska nebo Itálie, Maďarska a Slovenska. Inspiruje mne krajina okolo Dunaje v Rakousku nebo vinice v okolí Wachau.

Kde všude jsou vaše obrazy?

Různě u sběratelů, nejvíce v České republice, ale také v USA a Japonsku, velké množství obrazů mají sběratelé na Slovensku, v Německu, Rakousku, v Itálii a dalších zemích. Rarita je umístění dvou obrazů v muzeu v Grónsku. V ateliéru mám stálou expozici. Další obrazy mají v galeriích v Praze, v Českých Budějovicích nebo v Brně.

Prozraďte, jak jste oslavila loňské životní jubileum?

Šedesátku jsem oslavila vlastně v létě výstavou ve Veselí nad Lužnicí a na podzim v rodinném kruhu, s dětmi a vnoučaty. I když jsem neviděla ženu, která by slavila stáří. Mít kolem sebe rodinu je požehnání. Snad mám ještě třetinu života před sebou. Přála bych si ji prožít ve zdraví duševním a fyzickém a blbnout s kamarády a s dětmi, ve zdraví a schopnosti vnímat, aby se neudupal elán, s nímž člověk přichází na svět. Kdyby tak člověk mohl předat ty drobné radosti života, třeba kolik barev listí existuje.

Co plánujete pro nejbližší období?

V únoru mám letět do Kataru, kde jsem vystavovala před deseti lety a nemohla jsem tam tehdy kvůli rodině. To samé do New Orleans, mám to jako po stopách svých výstav. Cestu za poznáním uskutečním možná v srpnu, kdy chci letět na Aljašku.

Co je pro vás v životě nejdůležitější?

Rodina, vztahy a zdraví. Kontakt s blízkými. Vztahů si cením nade vše, co člověk vysílá, to se mu vrací.

 

Diskuse k článku - napište váš názor
 

Další zprávy z regionu

 
 

Diskuse ke článku

Zbývá znaků: 1200
 
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace