Kdy a kam

  • Okolím Písku - pěší výlet

    neděle 18.11 13:00 - Písek - sraz před Sportovní halou v Tylově ul.

    Klub českých turistů - Otava Písek. Trasa bude určena dle charakteru počasí až na místě srazu. Pěšky do 10 km. Možnost krátkého přesunu vlakem nebo autobusem.

  • Literární odpoledne v Heydukově památníku

    neděle 18.11 16:00 - Památník A. Heyduka, Tyršova 438, Písek

    Připravila a uvádí Stanislava Hošková.

Zobrazit všechny události
 

Temná kavárna lidem ukazuje, jaké to je nevidět

Marek Müller před kavárnou

Marek Müller před kavárnou

ČESKÉ BUDĚJOVICE – Na vlastní kůži si každý může vyzkoušet, jaké to je, když se musí spolehnout jen na svůj sluch, čich a hmat. V českobudějovické Kavárně potmě jsou světla zhasnutá a nevidomí kavárníci dávají návštěvníkům pro jistotu ještě klapky na oči. S jedním ze zakladatelů temné kavárny jsme si povídali. Marek Müller, činorodý student práv, je rád mezi lidmi a v budoucnu by chtěl přednášet o Janu Werichovi. Má zálibu ve starých filmech a věnuje se tanci, plavání a lezení na stěně. Především ho ale potkáte od 16. do 18. prosince v Kavárně potmě v Nové ulici.

 

Kdy a jak se vlastně zrodil nápad na provozování Kavárny potmě?

Přibližně před rokem a půl jsme v literární kavárně Měsíc ve dne pořádali s mým nevidomým kamarádem Jirkou Holzingerem workshop v rámci festivalu Literatura žije. Představovali jsme lidem, jaký mají nevidomí přístup k literatuře. Ukazovali jsme knihy v digitální podobě, audioknihy i Braillovo písmo. Po tomto workshopu vznikl nápad na Kavárnu potmě, inspirací nám byla Kavárna potmě, kterou pořádá Světluška. Rozhodli jsme se, že zrealizujeme podobnou myšlenku, jen nebudeme vybírat žádný příspěvek do nadace. Chtěli jsme, aby to byla taková osvětová činnost a našim cílem bylo ukázat lidem, jaké to je žít se zrakovým postižením.

Kdo vám s realizací tohoto nápadu pomáhal? Dostali jste nějaký příspěvek?

Eliška Štěpánová, majitelka kavárny Měsíc ve dne, nám poskytla prostor a radnice nás finančně podpořila. Peníze jsme využili na nákup pomůcek a provoz. Je to pro nás taková menší brigáda. Oproti zdravým lidem máme omezenější možnosti, jak si vydělat peníze a toto je pro nás šance, jak se zapojit do běžného života.

Při jaké příležitosti jste Kavárnu potmě otevírali?

Poprvé jsme Kavárnu potmě pořádali v rámci festivalu pouličních divadel na začátku září 2014 a pak jsme se scházeli jednou za měsíc ve čtvrtek.

Jakým způsobem se zapojujete do provozu kavárny a kolik vás v ní pracuje?

Jsme dohromady tři, kteří v Kavárně potmě pracují. Já, Jirka Holzinger a Šarlota Kušnírová. Střídáme se vždy tak, aby alespoň dva z nás mohli obsluhovat. K sobě máme vždy ještě asistentku, která nám napíše, kolik jsme prodali kávy, přepočítá peníze a pomůže nám umýt nádobí.

Jak se lidé dozvídají o Kavárně potmě? Děláte akci nějakou propagaci?

Je pravda, že řada lidí nám říkala, že neví, kdy bude zase Kavárna potmě otevřená. Měli jsme jen nějaké cedule v kavárně, ale chtěli bychom pro příští rok udělat nějaké letáky. Jinak ale kavárna běžela vždy v rámci jiné akce, ať to byl Majáles nebo nějaký festival. Jednou jsme byli v televizi i v tištěných novinách. Naše kavárnice teď ale vytvořila událost na Facebooku, že se Kavárna potmě bude konat, tak uvidíme. Teď je tam přihlášených zhruba 140 lidí, kteří by se rádi přišli podívat. Lidé se o nás dozvídají třeba od kamarádů nebo z novin, ale takových bylo spíše méně.

Kdy tedy návštěvníci na další Kavárnu potmě mohou přijít?

Budeme tu zase 16., 17. a 18. prosince těsně před Vánoci. Máme otevřeno vždy od 12 do 18 hodin.

Kolik lidí sem přijde za den a kdy jich bývá nejvíce?

Největší úspěch jsme měli v květnu, když byl ve městě Majáles. Právě do programu Majálesu jsme byli zařazeni, takže se o nás lidé dozvěděli snadno. To k nám přišlo denně třeba padesát lidí. Pak sem chodilo hodně lidí v době, kdy bylo vítání prváků na univerzitě.

Popište mi ještě, jak v praxi návštěva kavárny probíhá?

Návštěvníci chodí do takové menší postranní místnosti před vchodem do kavárny Měsíc ve dne a zaklepou. Dostanou klapky na oči od někoho z nás a my je usadíme k volnému stolu a přečteme jim nápojový lístek, který je psaný Braillovým písmem. Musíme vždy dávat pozor, aby si nikdo neublížil, ale ještě se nikdy nic nestalo a ani se zatím nikdo nepolil, tedy kromě mě. Jednou jsem na sebe nedopatřením převrhl pivo, když jsem dovnitř uváděl návštěvníka, ale nebylo to nic vážného.

Co si lidé v kavárně mohou dát?

Nabídka je malinko zúženější, kávu děláme přímo v té tmavé místnosti, kde akce probíhá. Používáme kávovar na kapsle, což je pro nás nejjednodušší. Podáváme kromě kávy limonádu, čaje a sladkosti k čaji v podobě koláčků. V případě potřeby nosíme víno z vedlejší kavárny. Když je čas, lidé si mohou v kavárně ještě zkusit hry pro nevidomé. Máme tam Člověče, nezlob se nebo Pyramidu. Pokud není plno, hrajeme s nimi a pomáháme jim orientovat se ve tmě.

Jak se lidé v kavárně cítí? Potřebují od vás hodně pomoci, aby se lépe orientovali?

Často jsem se setkal s tím, že lidé chtěli pomoct se slazením. Spousta lidí se bojí, aby něco nevysypali na zem. Ještě se stávalo, že některým návštěvníkům zvonil mobil a chtěli po mně, abych jim ho pomohl zvednout. Bývají problémy taky s placením, protože zákazníci nevidí, jaké peníze nám dávají. To ale kontroluje vždy naše asistentka. Myslím si, že pro lidi je návštěva kavárny velkým zážitkem, většinou jsem slyšel kladná vyjádření. Jen o jednom zákazníkovi vím, že z té tmy neměl dobrý pocit, ale to byl jediný negativní ohlas.

Jaká je podle vás ideální denní návštěva?

My kavárnu musíme mít malinkou, abychom se s ohledem na náš handicap orientovali. Takže aktuálně máme patnáct míst k sezení. Když se sejde za den třeba dvacet lidí, tak si myslím, že můžeme být spokojení.

Budete koncept kavárny nějakým způsobem dále rozvíjet?

Teď do konce roku už určitě ne, ale uvidíme, zda nás něco napadne. Zatím ani nevím, kdy budeme další kavárnu pořádat, jestli v lednu nebo až v únoru. My se nebráníme žádné novince. Dřív jsme uvažovali o tom, že by se promítal film s komentářem v sále nad kavárnou, tak to bychom snad v příštím roce realizovat mohli.

Čemu dalšímu se jinak ve volném čase věnujete?

Ve volném čase chodím tancovat s nevidomými, máme taneční skupinu Kukačky v Borovanech, kde je chráněná dílna. Předvádíme třeba irské tance nebo country. Pak chodím na horolezeckou stěnu a rád plavu, odmalička jsem trénoval s tátou a posléze s trenérem a jezdíval jsem na závody pro zrakově postižené. Doma mám pár medailí z mistrovství republiky. Pak jsem ale závodění musel nechat kvůli astmatu. Mojí hlavní náplní je ale studium.

Studujete čtvrtým rokem na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, to není zrovna jednoduchá škola. Vychází profesoři nevidomým na škole nějakým způsobem vstříc?

Mám individuální studijní plán. Zkoušky mohu dělat i mimo zkouškové období, protože někdy se na to nestihnu připravit, čtení mi trvá delší dobu. Každý katedra mi vychází vstříc jinak, vždy záleží, na koho člověk narazí a jak si to domluvíme. Ve škole mám jinak jako asistenty spolužáky, kteří mě doprovázejí. V Praze jsem ale třeba jenom tři dny v týdnu.

Když srovnáte Prahu s Českými Budějovicemi. Je hlavní město vstřícnější k nevidomým, co se týče zastávek, přechodů, semaforů a podobně?

V Budějovicích je přece jen snazší někam dojít. Klíčové je pro mě, když znám trasu a mám někoho po ruce. V Praze se neorientuju, neznám trasy tramvají, metra a autobusů, tam mě vždy někdo musí vodit. A hlavně mi vadí ten obrovský hluk, který mě občas mate a dezorientuje. Zase ale Prahu využívám k tomu, že tu chodím třeba do divadla nebo na koncerty.

Co myslíte, že by se v Budějovicích mohlo zlepšit, co by vám usnadnilo pohyb po městě?

Nemám znalosti o architektonických bariérách, ale bývá pro mě v zimě problém, když napadne sníh. Chodím podél vodící linie, třeba podél trávníku nebo obrubníku, a ta když zapadne sněhem, tak je pro mě problém se orientovat. Na druhou stranu, když přijde nějaká chumelenice, člověk s tím musí počítat.

Co byste chtěl dělat po škole?

Ještě nevím, pro mne je teď důležité studium dokončit. Do budoucna by mě bavilo přednášet na školách o tom, jak se chovat k nevidomým, protože mnohdy lidé byť v dobré víře nevědí, co dělat. Zvlášť třeba pracovníci na úřadě.

Až budu mít trochu víc času, tak bych chtěl dát dohromady pořad o Werichovi, mám ho hodně rád a doma s ním mám snad všechna CD, co s ním vyšla. A ten pořad v podobě přednášky se zvukovými ukázkami bych třeba nabídl Jihočeské vědecké knihovně nebo do nějakého klubu seniorů. Uvidíme, třeba by se to mohlo ujmout.

Diskuse k článku - napište váš názor
 

Další zprávy z regionu

 
 

Diskuse ke článku

Zbývá znaků: 1200
 
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace