V sociálních službách je důležitá hlavně empatie, říká končící ředitel střediska Blanka - Jižní Čechy Teď!
V sociálních službách je důležitá hlavně empatie, říká končící ředitel střediska Blanka - Jižní Čechy Teď!
7. 7. 2022 22:41

V sociálních službách je důležitá hlavně empatie, říká končící ředitel střediska Blanka

PÍSEK – Písecké středisko Diakonie Českobratrské církve evangelické si připomíná 30 let od svého vzniku. Dnešní středisko Blanka mají stále mnozí lidé v paměti pod dřívějším názvem Domovinka. Jak se náplň práce změnila, o tom promluvil ředitel a současný místostarosta města Petr Hladík, který potvrdil, že v srpnu z pozice ředitele odchází.

V sociálních službách je důležitá hlavně empatie, říká končící ředitel střediska Blanka - Jižní Čechy Teď!

Jak dlouho jste s činností střediska spojený?

V roce 1998 jsem ve středisku pracoval jako dobrovolník v rámci civilní služby, v roce 1999 jsem se stal zaměstnancem v přímé péči. Šlo vlastně o mé první zaměstnání. Pracoval jsem zde do pololetí roku 2000. Úplný začátek střediska tedy nepamatuji, ale samozřejmě na paní ředitelku Soukupovou si vzpomínám velice dobře. V 90. letech, kdy toho vlastně ještě nikdo moc nevěděl, se hodně inspirovala v zahraničí, což bylo moc vidět na přístupu ke klientům a zaměstnancům.

Dnes bereme sociální služby jako samozřejmost, i když nemusí vždy kapacitně stačit. V jaké atmosféře se pracovalo tehdy?

V té době nefungovala ještě ani pečovatelská služba, kterou dnes bereme jako běžnou součást našeho života. To je dnes obrovská podpora pro seniory i jejich rodiny. Kolikrát jsme měli klienty na chatě, kterým se nosilo dřevo, voda nebo uhlí do kamen na celý týden. Domovy důchodců jako pobytové služby samozřejmě existovaly, ale byly to spíš zdravotní služby. Měly jasný řád a byly výrazně jiné, než jak začala fungovat tehdejší Domovinka. Ta asi nebyla plánovaná jako seniorským dům, původně se počítalo se stacionářem, ale postupem času se zjistilo, že deficit pobytových služeb je daleko větší. Spousta lidí tehdy říkala: Já nechci do důchoďáku, ale chci do Domovinky, protože to tam je jiné. A opravdu to jiné bylo. Nebylo to tak striktní, možná v 90. letech i díky tomu, že ještě nebyl zákon o sociálních službách. Možná, že zaměstnanci nebyli tak svázaní paragrafy a papíry, ale dělali práci od srdce. Pořád tvrdím, že Diakonie má skvělé pracovníky, ale dnes jsou bohužel také zavaleni administrativou. A to je možná trochu brzdí. Ale chápu, že práce musí mít svá pravidla.

V jakém směru nastal největší rozvoj?

Je to určitě pečovatelská služba, která v 90. letech začala zkoušet, co vlastně bude moci dělat. Dnes má jasná pravidla a už dávno není jen o dovozu jídla. Jde o obrovskou škálu činností od jednotýdenního nákupu a úklidu přes denní dovoz stravy až po intenzivní péči u lůžka. Když trochu funguje rodina, dá se u lůžka asistovat často, i když výhodu mají pečovatelské domy, kde služba sídlí. Velký posun vidím také v péči o osoby s demencí. Snaha není lidi utlumit a uložit na postel, ale naopak je aktivizovat a pracovat s nimi. Když mají utkvělou myšlenku, že někam potřebují jít nebo něco musejí udělat, tak je dobré na to reflektovat a citlivě sehrát příběh s nimi, i když víme, že to není realita. Jim to nezpůsobí zklamání a trauma. Je to o míře empatie. Fungují i reminiscenční techniky, kdy se do místnosti přinesou třeba staré věci, které lidé znají ze svého mládí. Najednou se klientům rozzáří oči. Nám rodiny často říkají, že jejich příbuzný je ani nevnímá. Že ani neví o návštěvě, která za ním byla. My ale vidíme, že po návštěvě se nálada klienta změní, i když to tak třeba při návštěvě nevypadalo. Změna je strašně vidět.

I když jste zmiňoval, že pracovníky v sociálních službách někdy svazuje administrativa, nemá to i své kladné stránky? Přeci bohužel čas od času vidíme případy zanedbané péče v podobných zařízeních. Jak tedy jinak kontrolovat dodržování standardů péče?

Nařízení a hodnocení se to do určité míry snaží zajistit, i když si myslím, že kvalita péče se často odvíjí od vedoucího pracovníka. A teď nemyslím nutně ředitele. Je ale důležité, jak umí vedoucí pracovník ostatní nadchnout, aby uvěřili, že dělají správnou věc. Viděl jsem zařízení, kde možná papírově měli všechno v pořádku, a přesto se domnívám, že klienti tam nebyli úplně šťastní. Možná, že měli správně vyplněné všechny tabulky a asi by se jim tam nestal zásadní incident, ale šlo o chladné prostředí. Naopak znám zařízení, které třeba nemají všechno do puntíku správně, ale je tam cítit výborná atmosféra. Těžce se to hodnotí. Jsme v obklíčení patnácti standardů kvality sociálních služeb, které platí pro všechny. Nikdy jsem se nebránil kontrolám, v rámci Diakonie jsme s nimi vždy vycházeli dobře. Člověk už má nějakou profesní slepotu a třeba si neumí některé věci prohlédnout nezaujatě. Pak kontrola může přijít na něco, co se třeba nedělá úplně dobře.

Objevují se v sociálních službách nové trendy?

Nevím, jestli se dá vymyslet mnoho nových věcí, ale vždy je zásadní komunikace a respektování osobnosti každého klienta. Množná se mění zázemí pro zaměstnance, na které se v prvních letech trošku zapomínalo. Často neměli tak dobré podmínky a techniku, na to si moc dobře vzpomínám. Pokud je spokojený zaměstnance, je ve finále spokojený i klient. Objevují si i různé technologické pomůcky, jako koncentrátory kyslíku, které mohou velmi pomoci. Je také možné člověku podávat výživu jemu sestavenou na míru, aby se dařilo ho udržet ve velmi dobrém stavu tak, aby i v rámci nevyléčitelné nemoci nedegradoval dříve, než je to nezbytně nutné. Málo lidí si možná uvědomuje, jak důležitá výživa je. Když senior nemá dostatek bílkovin a leží, je tu obrovské riziko vzniku proleženin. Otevřené rány pak způsobují obrovské problémy a jsou branou pro infekci. Je snaha tomu zabránit nebo rychle léčit a strava tomu velmi přispívá. Velmi proto chválím spolupráci s nemocnicí a její výživovou poradnou. Trendem jsou i jednolůžkové pokoje, ale já mám z mnoha případů zkušenost, že lidé na pokoji vytvořili bezvadnou partu a poskytovali si pocit bezpečí. Nebráním se jednolůžkovým pokojům, určitě jsou lidé, kteří jsou radši sami, ale u některých klientů to zase není ideální.

Jak jste se rozhodoval o svém konci v čele střediska?

Nebylo to pro mě jednoduché, v pozici ředitele jsem 12 let, dvě šestiletá období. Rozhodoval jsem se, jestli půjdu i do toho dalšího. Zrovna v té době jsem řešil i další kandidaturu v komunálních volbách a rozhodl jsem se, že by to vůči Diakonii nebylo fér. Ani vůči mé zástupkyni, která ty poslední čtyři roky chod střediska táhla. Bylo samozřejmě řešení vzdát se mandátu a zůstat v čele Diakonie, ale zase jsem to viděl jako nezodpovědné k lidem, kteří jsou se mnou na kandidátce, dali mi podporu a důvěru. Věděl jsem, že středisko neopouštím v zanedbaném stavu. Samozřejmě, že o personál je věčný boj, ale vím, že s čistým svědomím můžu řízení předat nové paní ředitelce Marii Bácové, která mě zastupovala celou dobu. Možná i pro ni je to ocenění za poslední čtyři roky, které v provozní sféře odtáhla. Zaslouží si to a těší mě, že jsme ve většině věcí v naprostém souladu. Nedomnívám se proto, že je to špatný krok. Avizoval jsem to dostatečně dopředu, aby nevznikaly spekulace.

Petr Eliáš
Petr Eliáš

Diskuse k článku

Pro přidávání komentářů je nutné se přihlásit / registrovat.