Václav Kollros se narodil 6. června 1944 ve Strakonicích. Už na strakonické základní škole navštěvoval kroužek leteckého modelářství. Jak sám říkal, v patnácti letech se zasnil při pohledu na přistávajícího Šohaje a řekl si, jak by bylo hezké to také umět. Ivan Hrazdíra přivedl mladého Kollrose na letiště. Leteckého instruktora mu tehdy dělal Rudolf Měšťan.

„Na letiště přišel Václav v šedesátém roce a byl i můj žák. Abychom získali prestižní diamantové céčko, na to jsme museli splnit dost náročné podmínky. Ne každý tohle dokázal. Vzpomínám na to proto, že já jsem jej získal v roce 1959 a Venda Kollros, kterého jsem letecky korigoval hlavně v době, kdy už byl zkušenější, jej splnil za deset let po mě. Každý získaný odznak má své číslo. Ten můj diamantový mám z doby Československé republiky a má číslo šest. Čili přede mnou jej získalo pět lidí. Venda to splnil za deset let, a že to bylo dost náročné, to naznačuje jeho číslo. On má číslo devatenáct, takže v rozmezí deseti let získalo diamantový odznak jen třináct letců z celé země. Udělal si také instruktora, školil a zúčastňoval se závodů. Potom jsem odešel mimo Strakonice, ale sotva jsem otevřel garáž v Mírovce, kde Venda bydlel, už tam byl a bavili jsme se. Občas jsme chodili na pivo a povídali si, co je nového. Byl neskutečně zábavný a skvělý organizátor. On tady zavedl takzvané letecké Slunovraty, kdy jsme se všichni sešli na letišti a bylo tam vždycky kolem šedesáti nebo sedmdesáti lidí. Organizoval zájezdy na soutěže a díky němu jsme se dostali i k prohlídkám vojenských strojů, kam tehdy nikoho nechtěli pouštět. Byl to skvělý letec a člen širšího národního družstva plachtařů, společník, organizátor a kamarád. V posledních letech jezdil na Lipno a zamiloval si také plachtění,“ zavzpomínal letec, letecký instruktor a držitel několika medailí a rekordů 85 letý Rudolf Měštan.

Na Václava Kollrose vzpomínal s láskou a humorem i jeho žák Marek Dunovský. Připomenul, že Kollros neměl zálibu jen v letectví, ale byl i muzikant a hrál na harmoniku. „Vzpomínám si na zájezd na leteckou show do Roudnice nad Labem, jeli jsme zbrojováckým autobusem a celou cestu do Roudnice se v autobusu hrálo a zpívalo, což byla zásluha Vaška Kollrose a Františka Přibila. Vašek byl obrovský vypravěč a jeho vzpomínání během výuky bylo excelentní. K tomu přispívala i lehká vada řeči, která jeho vyprávění dodávala na zajímavosti. Jeho slavným příběhem bylo, jak na nějakých mezinárodních závodech přistával do ohradníku mezi krávy. Tehdy vyprávěl, jak si udělal rozpočet, když ty krávy ležely, aby přistál za ně a takto popisoval situaci: Tam bylo dvě stě metrů a lesíček a říkám si – Venco, to zvládneš a ve chvíli, kdy jsem udělal výdrž nad těma krávama, tak ta poslední si stoupla. Takové příběhy nám vyprávěl a my jsme si díky tomu spousty věcí z toho předmětu pamatovali, protože to uměl zpestřit. Když jsme přišli na letiště a viděli, že má sváteční nažehlené montérky, bylo jasné, že budeme probírat teorii. Jakmile měl tmavší a trochu starší, bylo jasné, že jdeme do hangáru. Vzpomínám na něj s velkým respektem a láskou,“ řekl závěrem Marek Dunovský.

Václav Kollros dokázal spojovat lidi a to je dar, který nemá každý. Budou na něj dlouho vzpomínat generace jeho žáků, kamarádi a přátelé a jeho historky mezi letci budou udržovat milou vzpomínku na člověka, který měl i neviditelná ochranářská křídla nad všemi svými blízkými.