Jako první promítl historik fotografii z roku 1942, na které byly sochy Tomáše Garriguea Masaryka a Josefa II. na korbě vozu. „Jak je možné, že se symboly, které fungovaly po desítky let, se společně ocitnou na smetišti dějin?,“ položil Josef Märc řečnickou otázku. Sochy byly odvezeny proto, aby mohly být roztaveny, a aby se z nich staly pomůcky pro vedení války. Roztavení soch bylo za druhé světově války běžné.

Historik se ale vrátil do dob první světové války a hovořil i o propagandě. „Začaly se objevovat propagandistické pohlednice. Pohlednice jako médium se objevilo už v roce 1890,“ nastínil. „Během první světové války narostl poštovní styk, protože lidé neměli jinou možnost, jak komunikovat se svými blízkými,“ řekl Märc. Přednášející samozřejmě některé tehdejší propagandistické pohlednice ukázal. Například pohlednici, která by měla symbolizovat vzorové chování mladé dívky za války, na níž je vyobrazena Rosa Zenoch, což byla rusínská dívka, která pomáhala vojákům na bojišti, kterým donášela vodu. Jejím symbolem se tedy stal džbán. Rosu ale jednou zasáhla střepina, která jí roztříštila pravou nohu, „Vojíni dopravili ji na obvaziště, kde jí lékaři poskytli první pomoc a poslali ji do vídeňské nemocnice, kde odňali ji nohu. Císař František Josef I. uslyšel o hrdinné dívce a přišel ji navštíviti,“ stálo v dobovém textu.

Zmizelé sochy

Co se týče pomníků jakožto hlavního tématu přednášky, tak historik popsal kupříkladu osud busty Josefa II. v Chomutově, která zmizela. Josef II. byl totiž symbolem germánství. „Čeští vojáci se v kasárnách nebo v hostinci posilnili alkoholem a rozhodli se, že udělají ve městě pořádek. Vtrhli do parku, sundali bustu, vláčeli ji po městě a následně vhodili do latríny. I když se vědělo, kdo přesně stál za tímto aktem, tak nikdo nebyl potrestán. „Velitelství chomutovské jednotky se německé radnici omluvilo. Josef byl vytáhnut, ale na své místo se už nevrátil, byl umístěn do muzea,“ popsal historik osud této sochy. Podobně sochy Josefa mizely tehdy i jinde po republice. Jediné, co po nich zbylo, byl vždy podstavec. „V Žatci Josefa strhli, vláčeli ho na řetězu, hráli k tomu na hudební nástroje, zpívali a následně sochu hodili do Ohře,“ uvedl další příklad Märc. Místo sochy Josefa umístili v Žatci sochu lva, která ovšem během 2. světové války taky zmizela. Ovšem tuto sochu se podařilo najít, a to teprve nedávno.

„Někdo v 50. letech našel ve sběrných surovinách tohoto lva, odvezl si ho a nedaleko Starých Splavů založil chatovou osadu. V 90. letech už nebyla chatová oblast atraktivní a Staré Splavy se rozhodly, že sochu přenesou na náves, kde je dodnes. Před třemi lety se ale přišlo na to, že je to socha lva ze Žatce,“ nastínil zajímavý příběh historik. Město Žatec ale o sochu nestojí, a tak zůstává právě na návsi ve Starých Splavech.

Proč si připomínáme 28. říjen?

„Ráno se na vývěskách objevila zpráva, že Rakousko požádalo o příměří. Lidé to ale četli tak, že Rakousko kapitulovalo. V Praze začaly chodit davy, které provolávaly slávu českému státu a provolávaly vítězství lva nad orlem. Proběhlo to relativně v klidu a vznikl nový stát,“ prozradil historik. 28. říjen se jako svátek poprvé slavil již v roce 1919.
„Jedinou jistotou je podstavec,“ touto větou zakončil Josef Märc hodinovou přednášku o příbězích pomníků, která nesla název Říjen 1918: Padající monarchie, padající pomníky.