V republice se těchto sajdkár příliš nezachovalo, sám prý viděl, jak v ní kdosi na stavbě míchal maltu. Tím větším unikátem je, že má k sajdě i původní technickou dokumentaci.

„Od vyučení mne černé řemeslo bavilo a odsud byl jen krok k motorkám. Když strejdovi vrátili v restituci statek, tak to byla příležitost. Vždycky jsem si chtěl udělat nějakou starou motorku. Strejdovi jednou došla trpělivost a řekl mi, ať si konečně pro motorku přijedu. Šel jsem do kolen, když jsem viděl hromádku šrotu na vozejku. Tam nebyl jediný sešroubovaný kus, všechno rozebrané,“ vybavuje si Radek Hron původní šok.

Fandové, kteří dávají skoro profesionálně motorky dohromady, měli z Radka prý zpočátku legraci. Třeba šrouby předělával asi třikrát. Když dal s obnovenou plechařinou všechno dohromady a šrouby krásně vyleštil, zjistil, že na nich nesmí být moderní výrobní čísla, poté zase že nemůže použít třináctku hlavu, ale čtrnáctku.

Taky dříve neexistovala bužírka, takže rozebral staré žehličky a využil původní kabely opletené bavlnkou. Pomoc potřeboval jen při repasování motoru, který mu strýc dal v bedýnce od zeleniny. „Ten jsem svěřil mistru Slunečkovi z Mladé Vožice, který celý život dělal motorky v Táboře pod Černými mosty,“ svěřil se. Když poté původní skeptici viděli výsledek, tak uznale sklapli.

„Právě dělám na druhé Jawě a ještě mám ve stodole Oktávku kombíka z roku 1961. Jen kdyby bylo víc času. Co mě na téhle práci a a zároveň koníčku těší nejvíc? Kromě výsledku a projížděk samozřejmě obdiv laiků i profíků. Ale také vzpomínám na jeden moment. Když jsem tuhle třistapadeátku dovezl ukázat strejdovi, ten v sedmaosmdesáti letech uronil slzu, do jakého stavu se mi ji podařilo dát,“ zavzpomínal Radek Hron.

Radek Hron (na motorce) a Miroslav Soukup (v sajdě), oba z plánské Silonky.