Jaká je budoucnost péče o seniory vzhledem k neustálému stárnutí obyvatelstva? Budeme stále stavět další domovy pro seniory?

Nejprve je třeba říct, že nám chybí důležitý zákon o dlouhodobé péči, který by určil, jak vůbec přistupovat ke stárnutí populace a propojil by sociální a zdravotní služby. Dnes oboje funguje odděleně, i když všichni vidí, že v péči o seniory je nutná spolupráce obou oborů. Budoucnost péče o seniory v žádném případě nevidím v neustálém stavění a přistavování dalších domů pro seniory. Měli bychom spíše vyrazit cestou větší podpory domácí péče, protože je dost lidí, kteří jsou ochotni se o své blízké postarat doma. A nejde jenom o finanční ohodnocení. Ale k tomu potřebujeme rozšířit síť terénních a odlehčovacích služeb, aby pečující mohli odjet například na dovolenou a chvíli si vydechnout. Měla by existovat i terapeutická péče o pečující, protože je to velmi náročná a vyčerpávající práce. Měli by fungovat terénní fyzioterapeuti a ergoterapeuti, kteří by za klienty docházeli domů. Mělo by také existovat více denních a týdenních stacionářů, kam by bylo možné stařečky a stařenky na omezený čas umístit a zase si je vyzvednout. Zatím se ale stále investuje hlavně do pobytových zařízení a pak se někdy stává, že jsou v nich i lidé, kteří by mohli být doma s dopomocí pečovatelské služby nebo v pečovatelském domě. Ideální by také podle mě bylo zřizovat menší a lokální domovy pro seniory, aby lidé zůstávali blíž svým sociálním vazbám a prostředí. I péče v menším komunitním domě funguje trochu jinak než v obrovské budově se sto padesáti klienty.

Je pro klienty z domácího prostředí přechod do domu pro seniory zátěží?

Je to problém úplně vždycky. Jsou to staří a často nemocní lidé, kteří odcházejí ze svých domovů a vědí, že už se nevrátí. Někteří jsou naštvaní na svou rodinu, musí přijít mezi cizí lidi a přizpůsobit se rytmu domova. Ztrácejí přirozené sociální vazby i pocit užitečnosti. V počátcích proto hodně spolupracujeme s rodinou a na nového klienta se více soustředíme. Nejdůležitější je zachovat důstojnost každého jak to jen jde. Přesto někdy trvá i tři měsíce, než se nový člověk adaptuje. Ale i když si zvykne, nikdy tady není doma. Velmi se nám v tomto období osvědčuje zooterapie. Proto máme včely i slepice, občas sem dovezeme psa nebo kočky, chytáme se pořídit si ovce. Senioři většinou měli doma nějaké zvíře a péče o ně nebo jenom pohlazení velmi pomáhá zlepšit jejich psychickou pohodu. Snažíme se jim také nechávat co největší možnost volby – například jenom výběr oběda ze tří možností působí překvapivě pozitivně.

Často diskutovaná je finanční otázka v sociálních službách. Bylo i vaše zařízení někdy ohroženo nedostatkem peněz?

Budu asi trochu za kacíře, ale za těch deset let, co jsem tady, se to nestalo. Využíváme všechny dostupné zdroje a provoz nikdy nebyl ohrožený. Ale je to i otázka nasměrování peněz. My jsme v nové budově, takže určitě protopíme méně než domov pro seniory ve staré budově zámku. Jiná je otázka platů v sociální sféře, které jsou opravdu nízké, i když se to pomalu začíná zlepšovat. Ale s malými penězi jde ruku v ruce nedostatek kvalifikovaných lidí, kteří jsou ochotni tuto náročnou práci dělat. A to se bez dostatečného finančního ohodnocení nezlepší. Atmosféru pracoviště ale do značné míry vytváří šéf týmu, který by se měl starat o to, aby jeho zaměstnanci nevyhořeli a chodili do práce rádi. Samozřejmě pokud bychom měli víc peněz, uměli bychom je smysluplně využít.