Náměstek hejtmana Pavel Klíma nedávno prohlásil, že šikana se v nějaké podobě vyskytuje v každé škole. Souhlasíte?

S tím rozhodně souhlasím.

Jak lze šikanu v dětském kolektivu odhalit?

Myslím si, že na prvním stupni mohou velkou měrou přispět k jejímu odhalení třídní učitelky. Tráví s dětmi nejvíc času, vidí i do situace v rodinách. Jedním z nástrojů k tomu mohou být třeba třídnické hodiny, bohužel ve školách jsou často pojímány spíš k organizačním záležitostem. Nebývá to čas, který třída společně s učitelkou využije k vyříkání si věcí, které se odehrávají mezi dětmi. To je škoda, protože už na této úrovni je možnost mapovat situaci a zlepšovat vztahy ve třídě. Nejprve je tu tedy třídní učitel, pak školní metodik prevence, který také případně může s problémem pomoci. Každá škola má také mít zpracovaný takvaný minimální preventivní program, který má odrážet specifika jednotlivých škol.

Jaké má škola další možnosti prevence šikany?

Může využít programů organizací zvenčí. To může být pro děti zajímavější, pestřejší a i bezpečnější, protože nemusejí mít obavy, že učitel použije zjištěné poznatky proti nim. Děti se mohou víc otevřít.

Které organizace takové programy nabízejí?

Před několika lety ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy prosadilo systém takzvaných certifikací, aby byla zajištěna kvalita nabízených programů. Na Táborsku má tuto certifikaci naše organizace. Programy mohou zajišťovat také pedagogicko-psychologické poradny, které mají tuto činnost přímo v náplni práce. Z dalších organizací na Táborsku působí také Do světa ze Strakonic.

Jaké metody v prevenci šikany používáte?

Záleží na tom, co od nás škola chce. Musím ale upozornit, že my se zabýváme preventivními aktivitami v kolektivu, nikoli už samotnou intervencí v kolektivu, kde se již šikana objevila v pokročilém stádiu. To vyžaduje vysoce odborný zákrok. My tyto programy nenabízíme. Naše programy na podporu vrstevnických vztahů jsou velmi interaktivní, aby se všechny děti mohly zapojit jak slovně, tak v různých herních činnostech. V současné době dlouhodobě spolupracujeme jen s několika málo školami, které poptávají kontinuální preventivní práci na různá témata rizikového chování.

Z čeho jsou programy hrazeny?

Existuje pouze jeden ministerský dotační titul na podporu prevence rizikového chování, jehož výše je, vhledem k počtu škol a tříd v celé republice, tristní. Na ten se tedy nedá vůbec spoléhat. Jihočeský kraj má dotační program zaměřený pouze na protidrogovou prevenci. Z protidrogového programu lze realizovat programy na prevenci závislostí a tam patří i nelátkové závislosti na moderních technologiích a virtuálním prostředí. V poslední době jsme se v tomto smyslu hodně zabývali následky distanční výuky, respektive koronavirové pandemie. Zdroje jsou velmi omezené a kdyby se prevencí chtěly zabývat všechny školy, rozhodně na to nepostačují. Současně je s nedostatkem financí spojen i problém udržet si kvalitního a odborně vzdělaného lektora.

Krajský dotační titul speciálně na programy zaměřené na šikanu tedy neexistuje?

Ne a určitě by takový dotační titul byl vhodný. Je ale třeba rozlišit, zda jde o preventivní nebo již intervenční program.

Můžete zmínit, co jste ve školách řešili jako následek distanční výuky?

Školy poptávaly programy po návratu dětí do škol. Byly zaměřeny na podporu vrstevnických vztahů ve školní třídě, obnovení kolektivu, adaptaci na školní režim a podobně. Obsahem těchto programů byly interaktivní techniky, různé hry z důrazem na vzájemné poznávání a posilování vzájemné důvěry, rozpoznávání emocí u druhých a jejich pochopení. Cílem programu je, aby děti získaly prožitek, že je to fajn být spolu. Tyto aktivity jsou pro třídy, kde nejsme upozorněni, že by tam byl nějaký problém.

Šikanu byste odhalili?

Na významný případ šikany jsme ještě nenarazili, ale poznáme děti, které se odlišují, tedy mohou být potencionální obětí či agresorem. Třeba děti s ADHD, tedy hyperaktivitou a poruchou pozornosti, tyto děti ostatní často provokují. Někdy je taky zřetelné, že se tvoří skupiny a někdo zůstává sám. Ale učitelé i metodici prevence jsou si toho obvykle vědomi a snaží se tyto situace řešit. Když už jsme upozorněni, že se žák nebo skupina žáků proti někomu vymezuje, je třeba odlišit, kdy ještě lze pracovat s celým kolektivem anebo zda už jde o fázi, kdy oběť nemá v kolektivu žádného ochránce a celý kolektiv kryje agresora. To už je pak na individuální řešení.

Můžete uvést příklad?

Že se kluci ve třídě perou a holky pomlouvají, to se děje celkem běžně a ještě to nemusí být šikana, pokud je toto, sice ne vhodné, chování dětí vzájemné a není namířeno jen na konkrétního jedince či skupinku. Tyto věci jsou děti schopny řešit společně, mají zájem na tom vyjasnit si vztahy mezi sebou, jen někdy nevědí, jak na to, a potřebují pomoc od dospělých. Někdy jsme v takovéto situaci použili anonymní dotazníky a při dalším vstupu do třídy už se pak ptáme na konkrétní věci. Když už ve třídě je agresor a oběť a dochází k fyzickému nebo psychickému ubližování, je už třeba jiný způsob práce, aby se ochránila oběť. Tam už může řešení v kolektivu i oběti uškodit. Když jsou ve třídě děti, které si uvědomují nespravedlivé jednání vůči oběti, tak se s tím dá ještě pracovat a tyto děti podpořit. Jde o to, aby oběť nebyla vystavena ještě většímu tlaku.

Je dobré zapojit do řešení rodiče?

S rodiči v rámci primární prevence nepracujeme, primární prevence je koncipována na práci se školní třídou. Pokud už se ve třídě vyskytuje šikana a probíhá její vyšetřování, tak se volí způsoby, aby rodiče do toho byli vtaženi co nejdéle, aby do věci nezasahovali. Především je třeba ochránit oběť, a to musí zajistit škola, pokud k šikaně dochází na půdě školy, například řádnými dozory na chodbách a ve třídách. Přítomnost autority je důležitá a tady se poměrně často stává, že dozory o přestávkách nebývají dobře a dostatečně zajištěny.

Jak by měla škola přistupovat k agresorovi a oběti?

Jestliže dojde k fyzickému útoku se zraněním, či rozbití telefonu nebo jiné drahé věci, je na místě to nahlásit na policii. Přestože děti nejsou trestně odpovědné a nemohou být tedy pachateli trestného činu, přesto byly trestné činy spáchány. To, že policie případ odloží pro nízký věc pachatele, ještě samo o sobě nezlehčuje takovýto čin. Škola má mít definovány postupy a řešení pro tyto případy ve školním řádu – například snížení známky z chování, projednání ve výchovné komisi. Agresor musí důsledek svého chování pocítit. Nelze nechat takový čin bez potrestání, ať už to bude slovní výtka, snížená známka z chování nebo jiné opatření. Je třeba závadné chování pojmenovat, aby ostatní děti viděly, že to není správné. A pak je tu také možnost spolupráce s orgánem sociálně právní ochrany dětí, neboli OSPOD. Obecně platí, že každý je oprávněn upozornit na závadné chování dítěte jeho rodiče anebo upozornit OSPOD. I když rodiče agresivního dítěte situaci nezvládají, škola je v každém případě zodpovědná za bezpečí všech dětí.

I škola má tedy povinnost upozornit OSPOD?

Ano, škola má povinnost řešit nejen útoky, ale také oznámit OPSOD skutečnosti, které nasvědčují tomu, že je některé dítě v ohrožení, ať už proto, že ho ohrožuje někdo jiný, nebo proto, že se ohrožuje svým chováním samo. Stejně tak může upozornit, že někteří rodiče neplní vůči svým dětem povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti.

Doporučila byste rodičům, aby dali dítě pryč ze třídy, kde se vyskytuje agresor?

Obecně se nedoporučuje, aby oběť ustupovala, protože to zesiluje pozici agresora. Pokud by škola chtěla přistoupit k nějakému řešení, je lepší vyloučit z kolektivu agresora. Jenže tady je to poněkud problém u základních škol, protože ze spádové školy žáka nelze vyloučit, respektive jiná škola není povinna ho přijmout. Škola je ale stále povinna zajistit bezpečnost všech dětí neustálým dozorem.

Kde se vlastně šikana bere?

Určitou mírou agresivity, tedy nějaké schopnosti k mobilizaci síly k dosažení nějakého cíle či vzdorování těžkostem, je vybaven každý člověk. Osobnost jedince, výchova a vnější okolnosti pak určují, jak je s touto agresivitou nakládáno. Vždy je v každém společenství někdo, kdo se něčím odlišuje, či jinak negativně poutá pozornost ostatních. Odmítání nebo odstrkávání někoho na okraj kolektivu je již první fází šikany. Někdy bohužel její vznik vyvolávají i učitelé neustálým vyzdvihováním některých dětí a na druhé straně neustálou kritikou těch slabších. Už zas nemáš ořezanou tužku! Už zas nemáš pravítko! Přitom dítě za to někdy ani nemůže, jestliže rodiče tyto věci vůbec nezajímají. Je to také hodně o kvalitě učitelů v prvních a druhých třídách, aby na každém dítěti dokázali najít něco, zač se dá pochválit a naopak ty suverénní děti přibrzdili.

Mohou se rodiče, kteří mají pocit, že je jejich dítě šikanováno, obrátit na vaše centrum PorCeTa?

V rámci Manželské a rodinné poradny můžeme řešit tuto situaci jako pomoc rodině. Poradna je v režimu sociální služby, může ji využít kdokoliv i bez doporučení. Prioritně se zde zabýváme partnerskými záležitostmi, řešíme problémy s dospívajícími dětmi, chodí k nám páry, jednotlivci i rodiče s dětmi. V rámci programů prevence rizikového chování můžeme ještě nabídnou individuální práci v rámci indikované primární prevence s dítětem nebo mladistvým, který je ohrožen rozvojem rizikového chování.