Proč jste se rozhodl skončit v čele píseckého hřebčince?

Bylo to dlouhé rozhodování. Hodně ho ovlivnil poměrně složitý covid, který jsem prodělal. Začal jsem účtovat a řekl si, že zdraví je na prvním místě. Je potřeba trochu zpomalit, aby si člověk života užil. Ředitelem jsem byl deset let, ale předtím jsem tu mezi lety 1989 a 1994 pracoval jako zootechnik. Pak jsem dělal dalších osm let tajemníka Asociace svazu chovatelů koní, která v hřebčinci sídlí. Strávil jsem tu tedy poměrně dlouhý čas. Teď už jsem právoplatný důchodce, ale myslím, že s hřebčincem budu pořád spjatý. Nabídl jsem, že tu mohu u provádět exkurze a návštěvy, kdyby bylo potřeba.

Jaká je vaše první vzpomínka, kterou si vybavíte v souvislosti s hřebčincem?

Bylo už v době, kdy jsem studoval Střední zemědělskou školu v Písku v roce 1973. Začal jsem tady jezdit na koni ve školním oddílu. Je to už tak dávno, že už mi ty první vzpomínky vypadávají, ale jsou to krásné zážitky.

Tenkrát vás jako studenta asi nenapadlo, že budete někdy s hřebčincem natolik spjatý, že?

To vůbec ne. Koně jsem chtěl mít tehdy jako hobby, ne jako profesi. Nakonec z toho bylo povolání a postupem času pozice ředitele.

Ke koním vás přivedl někdo z rodiny?

Můj táta v hřebčinci jezdil, to bylo ještě před druhou světovou válkou. Nějaké geny v tom tedy asi jsou.

V jaké kondici předáváte hřebčinec, který je státním podnikem?

Věřím, že v dobré. Sehnali jsme poměrně dost peněz, aby se hřebčinec dal do stavu, v jakém je teď. Máme zrekonstruované kolbiště, kde je možné pořádat i mezinárodní skokové závody. Do každé nemovitosti musíte pořád dávat peníze, to je věčný koloběh. Myslím si, že i mí následovníci budou mít práci s dalším rozvojem areálu.

Hřebčinec je zároveň kulturní památkou. Má to výhody a nevýhody?

Je to spíš výhoda, protože o hřebčinec má zájem veřejnost. Přitahuje to její zájem. Památková péče vás navíc nutí, abyste budovy zachovával ve stavu, v jakém jsou.

Kdybyste měl vypíchnout akci a investici, na kterou jste pyšný, která by to byla?

Je to již zmíněné kolbiště, které stálo zhruba milion euro. Měli jsme s tím i problémy, ale nakonec se akce vydařila. Patnáct procent platil stát, 85 procent hradila Evropská unie. Kolbiště budí zájem chovatelů i sportovců, pořádají se tu chovatelské i jezdecké závody. Je to jihočeské sportovní centrum.

Proměnila se práce hřebčince za roky, co jste ho vedl, nebo sledoval jeho činnost z jiné pozice?

Určitě ano. Po rekonstrukci kolbiště je tu každých 14 dní nějaká akce a závody. Je to hodně práce pro zaměstnance, někdy toho volna o víkendech moc nemají.

Jak se odstupem času díváte na debatu o možné privatizaci hřebčince, která se vedla v minulosti?

Od začátku jsem se privatizaci bránil. Dostal jsem se kvůli tomu kolem let 1994 a 1995 až k bývalému ministru zemědělství panu Luxovi, kterému jsem vysvětlovat, o čem celá ta akce je. On to pochopil a privatizaci odvrátil. Od té doby byly ještě tři další privatizační vlny, ale v současné době to už snad nehrozí. Je to ale vždycky otázka nového ministra. S odstupem času vnímám odvrácení privatizace jako úspěch. Nakonec i díky tomuto tématu jsem se dostal politiky.

Podle vás by privatizace znamenala nebezpečí?

Za minulého režimu byly všechny podobné podniky státní, teď zbyly poslední tři. Jsou v Písku, Tlumačově a Kladrubech. V podnicích, které se zprivatizovaly, většinou nezůstal kámen na kameni, co se týče koní. V jižních Čechách jsou to například Netolice, na severu Moravy je to hřebčín Albertovec. Většinou se to cenné prodalo, aby byly peníze. Jenže u koní nelze vše koupit. Musíte si je umět vychovat. Trvá to lidskou generaci, to je dost dlouhá doba. Musíte vidět, kam chcete směrovat, a tomu všechno podřídit. Za úspěch hřebčince v Písku považuji například to, že jsme našeho hřebce Warnesse dostali až na olympiádu do Tokia. To byl vrchol. A na vrcholu chci odejít.

Když jste se poprvé s tímto hřebcem setkali, tušili jste, jak bude úspěšný?

Přivezli jsme ho z Holandska jako dvouletého hřebečka. Vybrali jsme ho v době, kdy jsem zrovna přicházel dělat ředitele. Byl to možná šťastný chovatelský úspěch, ale nepovedl by se, kdyby tu nebyl tak dobrý chovatelský tým, který ho popostrčil dál. Jeden z našich nejlepších zaměstnanců Jakub Štěrba hřebce Warnesse připravoval. Důležité pak bylo jeho rozhodnutí, že koně poskytne českému špičkovému jezdci Kamilu Papouškovi, aby dotáhl sportovní úspěch ještě dál. Bylo to rozhodnutí, které nemá obdoby.

Je to těžké rozhodování, když máte ve svých barvách špičkového koně, ale posunete ho dál jinému jezdci?

Pan Štěrba v tomto dostal volnou ruku. Věděl jsem, že pokud z toho bude úspěch, nepůjde jen za Kamilem Papouškem, ale i za Jakubem Štěrbou a celým hřebčincem v Písku. Podnik to velmi dobře zviditelnilo a lidé se o něj zajímali. Zjistili, že v Písku je kromě Kamenného mostu, radnice, fotbalového a hokejového stadionu také hřebčinec, který je ve městě druhou národní památkou.

Jaký detail může hrát roli při sportovním úspěchu takové hřebce?

Ke zlomu nedošlo najednou, Warness byl šampionem už jako mladý. Vyhrával kritéria čtyřletých, pětiletých i šestiletých koní. Dostával se dál, Jakub Štěrba s ním skákal stále vyšší překážky. Nakonec jsme se rozhodli je vyslat i na mezinárodní závody do Olomouce, kde v nejtěžší kategorii byl Warness nejlepším naším koněm.

Hřebčinec je poměrně otevřený veřejnosti, děláte prohlídky, koná se tu řada akcí, které ale přinášejí další práci navíc. Bylo to pro vás důležité?

Jsme státní příspěvkovou organizací, stát do nás dává peníze, takže hřebčinec by to měl vracet otevřeným přístupem k veřejnosti. Lidé mají šanci se k nám podívat a vidět, že stát neutrácí zbytečně. Pro zaměstnance je to většinou srdeční záležitost, a to pak nekoukáte až tak na počet hodin. Snažíte se, aby akce dopadla dobře a mohli jste se sami realizovat tak, že vás práce baví, i když je náročná.

Jak teď bude vypadat proces výběru nového ředitele nebo ředitelky hřebčince v Písku?

Aktuálně vede hřebčinec pověřená ředitelka Hana Stránská, ministr zemědělství vypíše nové výběrové řízení. Ještě k tomu nedošlo, protože ministerstvo teď řeší dost jiných problémů kolem evropské zemědělské politiky a války na Ukrajině. Ale paní Stránská zvládá svou práci dobře, takže v tom není problém.

Jakou radu, doporučení nebo přání byste měl ke svému nástupci?

Moc bych si přál, aby hřebčinec zůstal ve státních rukou. Je to záruka, že se celá práce neznehodnotí. Mému následovníku bych přál šťastnou ruku pří výběru plemeníků, abychom chovatelům zajišťovali co nejlepším podmínky.

Kolik má hřebčinec zaměstnanců?

Celkem jich je 35, k tomu jsou i střediska v Novém Dvoře a Humňanech. Máme asi 320 hektarů pozemků, z čehož polovina jsou louky a pastviny, ostatní je orná půda. Je to dost starostí, ale v krmné základně je hřebčinec soběstačný. Dokupují se jen speciální směsi pro mladá hříbata nebo sportovní koně na vrcholové úrovni, ale to jsou menší částky.