Kázeňské delikty ve škole vyřešil ručně a stručně kantor a běda, kdyby si dítě doma postěžovalo. Následovala by druhá tělesná exekuce od rodičů a nejspíš navíc nějaká „léčba prací.“ To bylo v dobách, kdy moji sportující bráchové měli hokejové tréninky před školním vyučováním od šesti, někdy dokonce od pěti ráno. A tátové je tam ochotně doprovázeli a mrzli na tehdy ještě nekrytých stadionech. V takové době vyrůstali sportovci, které nám svět záviděl.
Že se něco změnilo, jsem zjistila, když jsem se před pár lety vydala na vítání ptačího zpěvu, které překvapivě nezačínalo za kuropění, ale v osm ráno. Prý by jinak děti nepřišly. Od té doby už se všude vítači zpěvu vydávají na dopolední vycházky, ačkoliv už je dávno po ranním ptačím koncertu.

I sportovní zážitky mi vyrazily dech, když se do sportování zapojila vnoučata. Sporty, kde se nejmenším dětem neměřily časy a všem se dávaly medaile za první místo, mi přišly úplně mimo logiku. Na jednom házenkářském turnaji minipřípravek v Písku jsem dokonce dostala výtku, když jsem si sama zapisovala góly týmů a pak jsem v novinách zveřejnila výsledky, o což pořadatelé vůbec nestáli. Prý by to mohlo děti demotivovat. Pobíhání „jen tak“ je snad motivuje? Všichni dnešní trenéři přece od malička soutěžili. Tak proč to současné děti neunesou?

Jestli se děti už od špuntů nenaučí nejen přivážet domů medaile, ale taky prohrávat, ve vyšší kategorii to pak zvládnou? Nebo se ve vyšší sportovní kategorii zařadí rovnou mezi klienty psychoporaden s depresemi?
S velkou lítostí jsem zaznamenala, že se k umetání cestiček přidalo i Okresní sdružení hasičů v Písku a od letoška už budou na soutěžích všechny dětské přípravky vítězové. Výsledky se nebudou měřit. Prý se tím vyloučí stížnosti a protesty, které tuto kategorii provázely. Organizátoři čelili výtkám, kdo z rodičů kde pomáhal a ulehčoval dětem požární útok víc, kdo méně, kdo měl vyhrát a kdo neměl.

I to o něčem svědčí. Že by dnešní rodiče potřebovali vyhádat svým dětem medaili za každou cenu? Tak to teď už budou spokojení. Medaili budou mít všichni. Na vrcholných šampionátech a světových hrách pak pro změnu ti politicky prověření. Je třeba některé sportovce z měření sil vyřadit – za trest, že mají v čele jejich státu divné lidi. Pak medaile konečně vyjdou i na ty ostatní, kteří zas tolik netrénovali.

Ale co dál? Budou někteří rodiče dnešních dětí pokračovat v těchto stopách? Ve škole licitovat s učiteli o známky na vysvědčení? Stěžovat si na kantory? Protestovat proti zpracovateli přijímacích testů na střední školy, že zkoušky byly příliš těžké? Protesty proti příliš náročným maturitám pak už středoškolské stavovské organizace zvládnou samy.
A co po nástupu do zaměstnání? Tam bude nepochybně trapný šéf, který chce po našem mazánkovi, aby pracoval! Tak od toho jsou tu inspektoráty práce a další instituce, které si na takový mobbing a bossing došlápnou! Nutit někoho, aby vstával na šestou nebo sedmou do práce, to je přece psychické násilí jak vyšité. Nejlépe zkrátit pracovní týden a zavést další svátky, aby si člověk od takového teroru odpočinul.

Řekla bych, že mládě se pro život nejlíp připraví otužováním. Nikoliv udělením medaile za to, že se dostavilo na břeh omrknout studenou vodu. Umetání cestiček podle mého názoru k ničemu dobrému nepovede.