Bezmála šestnáct dní na cestě, 4531 kilometrů v nohách. Jak se člověk po takové štrece cítí, když dorazí do cíle?

Upřímně je rád, že to má za sebou. Popravdě, ještě mi nedošlo, čeho jsem dosáhl, možná to teprve přijde.

Co prvního jste po dojezdu udělal? Nešel jste si rovnou lehnout?

Volal jsem domů manželce, že to máme za sebou. Polknul jedno pivo a šel řešit cestu domů.

Naplnil tento extrémní závod vaše očekávání? Byla to veliká zkušenost?

Asi největší, co jsem doposud zažil a v některých případech i předčil. Jsem komunikativní člověk a celý závod sám se sebou mi dal zabrat. Hlavně poslední den.

Hleděl jste na výsledný čas, nebo bylo cílem hlavně závod dokončit?

Závod jsem chtěl dokončit a pokud možno v limitu, což se nakonec povedlo obojí. Takže velká spokojenost. O náročnosti vypovídá to, že jej vzdalo nebo předčasně ukončilo z různých důvodů 94 sólo jezdců. Někteří jsou dokonce ještě na trase.

Co všechno jste si vzal s sebou? Snažil jste se toho narvat do batohu co nejvíce, nebo jste spíše spoléhal na to, že si jídlo a pití budete kupovat cestou?

Snažil jsem si vzít toho co nejméně a zásoby doplňovat po cestě, protože brát si jídlo na celý závod, to bych musel mít za kolem vozík. I tak toho bylo šest až sedm kilo. Polovinu z toho dělaly náhradní baterie a powerbanky.

Jel jste s někým ve dvojici, nebo sám?

Jel jsem sólo. Jízda s někým byla zakázaná a hrozila diskvalifikace, pokud by se pravidlo porušilo.

Během šestnácti dní jste procestoval třináct evropských zemí. Kde se vám líbilo nejvíce? Kde mají nejkrásnější přírodu?

Nakonec jich bylo dokonce čtrnáct. V každé zemi se našlo něco nádherného. Pokud bych měl vybrat TOP, tak nejvíc mě asi dostala Černá Hora a pohoří Durmitor, to bylo asi nejkrásnější.

Co pro vás bylo tím největším zážitkem?

Zážitků bylo mnoho – jak těch pozitivních, tak negativních. Mezi ty kladně posuzované patří zdolaní Umbrail Pass 2 501 m. n. m. (Švýcarsko), Passo Gavia 2 618 m. n. m., Passo Tonale 1 884 m. n. m. (Itálie) během 24 hodin. Zmiňovaný Durmitor 1907 m. n. m. nebo zdolat tam a zpátky Transalpinu 2 145 m. n. m. + Transalpinu Strategicu 1 923 m. n. m. (Rumunsko) jako přídavek. Mezi ty negativní bych zařadil některé řidiče, hlavně v Bosně řidiče kamionů, a potom jsem si docela užil s divokými psy v Rumunsku.

Měl jste štěstí na počasí, nebo vás také zastihly nějaké průtrže mračen a bouřky?

V Alpách jsem stihnul jednu bouřku, jinak bylo po většinu závodu víc jak čtyřicet stupňů. Bylo vedro až moc, což mi dávalo docela zabrat.

Kde jste přespával a kolik jste toho vůbec naspal?

Prakticky pořád venku ve spacáku, akorát jednou jsem využil hostel, abych se vysprchoval a vypral věci. Co se týče délky spaní, to bylo v průměru něco kolem tří až čtyř hodin denně.

Byli všude lidé přívětiví, nebo jste se také setkal s tím, že vám někdo vynadal za to, že se mu touláte po pozemku?

Lidé byli v pohodě, když jsem někde ulehnul, tak všichni většinou spali a když vstávali, tak už jsem byl pryč. Snažil jsem si vybírat na spaní volně přístupná, ale odlehlá místa. Většinou hřiště, parky, autobusové zastávky nebo ovocné sady.

Už v předchozích rozhovorech jste prozradil, že si po cestě rád dáte pivo. Kde ho z těch čtrnácti zemí, které jste projel, měli nejlepší? A zůstal jste věrný osvědčeným značkám, nebo jste ochutnal i místní speciality?

Když takhle cestuji, tak preferuji místní piva, takže vlastně každé bylo specialita a každé jiné, ale v pohodě. Ve výsledku je i potom člověk vnímán jinak a místní jsou k němu přívětivější. Vzhledem k tomu, že se cestovalo normálně v provozu nebo cyklostezkách, tak jsem si ochutnávání nechal na večer před spaním. Jinak jsem i vzhledem k vysokým teplotám vybíral spíš nealka. Nejvíc mi ovšem chutnala ve čtvrtek doma Dudák jedenáctka s gulášem od manželky k obědu.

Vaše účast na závodě byla také spojena s charitativní akcí. O co přesně se jednalo a kolik se vám podařilo přispět na dobrou věc?

Před závodem jsem se registroval do charitativní akce Kolo pro Adama, která se konala od 23. do 31. července a povedlo se mi za ten týden najet 2097 km, což znamená zhruba 11 663 korun, jimiž sponzoři přispějí na nákup kol pro handicapované děti. Dokonce bych měl být druhý jednotlivec, který najel nejvíce. V září jsem pozvaný organizátorem na vyhodnocení této charitativní akce.

Co máte teď v plánu dál? Bude to dlouhý odpočinek, nebo už klepe na dveře další závod?

Ještě uvidím, jak bude tělo regenerovat. Měl bych jet v září pro mě tradiční závod Bohemia Divide, který má cca 800 kilometrů. Manželka mi na něj dává dva dny, tak uvidím.

Chtěl byste ještě něco dodat závěrem?

Chtěl bych moc poděkovat rodině, kamarádům a všem, kteří mě na dálku podporovali a pomohli mi snáze zvládnout tento náročný závod.