O to větší radost mají členové jeho rodiny včetně maminky a pratety Jana Štiftera, v jejichž vzpomínkách tyto historky znovu ožily a získaly nový rozměr. „Až půjdu na hřbitov, hned musím tatínkovi říct, že by byl na Honzu pyšný. Přečetla jsem knížku jedním dechem, vůbec jsem se nemohla od děje odtrhnout, dokonce jsem spálila i cibulku na plotně. Když jsem to četla, vybavil se mi hlas mé maminky, jak mi povídala o Tarzanovi – všichni o něm věděli, že přepral medvěda, takže jeho sláva trochu dopadala i na mě a v dětství mi říkali Tarzanko. Ale vím, že šel do toho souboje s velkým strachem,“ zavzpomínala Jana Šerklová rozená Janebová, která se přestěhovala do Českých Budějovic a žije tu už půl století. S velkým dojetím knihu pokřtila právě v den, kdy by její starší sestra Josefa oslavila 92. narozeniny.

Šéfredaktorka Vyšehradu Radka Fialová, která slavnost v Českých Budějovicích uváděla, byla nadšená z atmosféry i z toho, že přišlo tolik lidí. Knihkupectví Kosmas poblíž českobudějovické Polikliniky Sever, kde má Jan Štifter nyní celou výlohu tematicky zaměřenou výhradně na své tituly, zajistilo prodej přímo na místě. Při autogramiádě stála na podpis dlouhá fronta příznivců – a tak velký zájem si knížka podle šéfredaktorky opravdu zaslouží. „Četla jsem ji během naší spolupráce třikrát a opravdu moc se mi líbí. Vydali jsme ji ve vysokém nákladu a věříme, že bude mít velký ohlas.“

Barvité líčení osudů předků Jana Štiftera poskytuje neobvykle autentický vhled do života za první republiky, za 2. světové války i po odsunu Němců z pohraničí. Pojednává o životních volbách, osobní statečnosti i o tom, jak svými rozhodnutími utváříme osud  svůj, ale mimoděk i lidí v našem okolí. Inspirací se stal příběh, který Jan Štifter slýchával jako malý kluk před spaním od své babičky. Byl o tatínkovi, kterému se přezdívalo Tarzan, protože přepral medvěda. Vyprávělo se v něm také o bratrovi Jendovi, o Horním Jelení ve východních Čechách a o pavích hodech. Byla to zvláštní slavnost, na které celá obec společně povečeřela a všichni přitom tvrdili, že jedí pávy. Tato tradice ve vzpomínkách pamětníků dodnes přežila, a to i přes všechny bouřlivé události druhé poloviny dvacátého století, které se nevyhnuly ani lidem v malém městě, v němž Štifter příběhy svých hrdinů rozehrává.

Paví hody psal dva roky a stejně jako v případě předchozích knih hledal informace i v archivech a v terénu. Tentokrát poprvé daleko od jižních Čech: vydal se do Horního Jelení na Pardubicku, odkud pochází část jeho rodiny, a také do Trutnova a Trenčína.

Čtenáře může téma vést i k uvědomění si vlastních kořenů a otázkám, zda si dostatečně váží všech možností, které mu dnešní život dává. Jan Štifter totiž se ve svém románu dotýká i lidských hodnot. Ať už se podle něj na minulost díváme jakkoli, lidé byli v jádru stejní jako dnes, dříve však mnohem víc uplatňovali dvojí morálku: jinak se chovali na veřejnosti a jinak doma. „Myslím, že se naši předci uměli víc stydět. Taky nebyli tolik zhýčkaní, věděli, že život není zadarmo. Nenárokovali si všechno, jako si zvykáme dnes – nenatahovali tak rychle ruce, aby jim někdo jiný pomohl. Řekl bych, že byli daleko poctivější vůči sobě samotným. Druhá světová válka nebo odsun znamenají zkoušky charakterů. Každý neobstojí. Můžeme se sami sebe ptát, jak bychom reagovali my – a stejně odpověď nenajdeme, protože jsme té zkoušce podrobení nebyli. Rodinná historie je příležitost k pochopení vlastní totožnosti. Možná v ní někdo pozná i kus sebe, protože jsme nakonec všichni žili jen jedno dvacáté století,“ říká spisovatel.