Ze stovek snímků, které Eva Klímová pořídila během své léčby a uzdravování, jich vybrala galeristka 35. Zachycují prostředí nemocnice, propuštění do domácího léčení a hlavně první výlety ven do českobudějovických ulic. V druhé části výstavy jsou působivé výtvarné fotografie. Vše spojuje schopnost vidět detaily, hru světel a stínů, kontrasty a souvislosti. Což je dar, který člověku může přinést nemoc, bezmoc i náhlé palčivé zjištění, že život netrvá věčně a může překvapivě rychle skončit. S čímž přichází touha si ještě tento svět pořádně prohlédnout…

Vystavené fotografie vznikly od jara 2020 do konce roku 2021. „V dubnu 2020 mi našli nádor na stehenní kosti. Předtím jsem totiž upadla a naštípla si kost, na českobudějovické ortopedii pak zjistili, že je to mnohem vážnější, a skončila jsem v Praze na Bulovce. Tam mi odstranili nádor a udělali endoprotézu. V nemocnici jsem strávila skoro dva měsíce,“ vzpomíná Eva Klímová.

V nemocnici si začala všímat věcí, které zdraví lidé přehlížejí

V době, kdy většinu času mohla pouze ležet, hodně pozorovala své nejbližší okolí. Dívala se na strop, jak se po něm pohybují stíny, všímala si záhybů ložního prádla, vnímala tvary nemocničního vybavení a přístrojů. Vše běžné, co člověk v obvyklé provozní slepotě pomíjí, dostávalo v nových souvislostech jiný smysl a v detailech se zjevovala dosud nespatřená estetika. Mobil měla po ruce, a tak začala své postřehy zaznamenávat.

Novou dimenzi této její hře dala aplikace Snapseed, jež umožňuje snímky graficky upravovat. „Fotila jsem všechno, co mě obklopovalo. Najednou jsem měla dost času, takže jsem mohla udělat víc verzí fotek a pak z nich vybírat a dotvářet je. Byl to můj způsob, jak přežít těžké chvíle, abych se nezbláznila,“ popisuje.

S fotografií se setkávala od dětství díky svému tatínkovi, který měl fotoaparát Altix a později od něj dostala Směnu 8. Vystudovala na ČVUT v Praze, povoláním je inženýrka-geodetka. Vdala se za fotografa Jaroslava KLM Klímu, přišla rodina a jiné povinnosti, proto se během let její zájem o časově náročnější tvůrčí focení vytratil. Teď jí tento koníček přišel na pomoc.

S nápadem na uspořádání výstavy přišla galeristka 

Nový kyčelní kloub jí zatím dobře slouží. Pro shrnutí nesnadného období se proto koncem loňského roku k fotkám z nemoci a léčby sama pro sebe vrátila. Udělala z nich výběr a sestavila si fotoknihu. Ukázala ji galeristce Bohuslavě Maříkové, která ve snímcích objevila velký potenciál – v kombinaci s příběhem natolik nosný, že přišla s nápadem uspořádat výstavu.

„Je to záznam atmosféry města, do kterého se promítá i její momentální zdravotní stav. Eva ve své fotografické tvorbě inklinuje spíš k detailům než k celkům. Její fotografie nejsou prvoplánově vytvořené snímky, ale jsou to promyšlené záběry s důrazem na kompozici obrazu a citlivou práci se světlem a stínem. Když jsem si knížku plnou smutku a zároveň odhodlání, že vše dobře dopadne, prohlédla, neváhala jsem a nabídla jí výstavu,“ vysvětluje Maříková, která ve své vlastní fotografické tvorbě také inklinuje k detailu a všímá si hry světla a stínu.

Od Evy Klímové pak dostala velmi obsáhlý soubor, z něhož vybrala jenom malý zlomek – krátkou část výstavy věnovala pobytu v nemocnici a větší prostor dala snímkům vzniklým při rekonvalescenci, která pacientce umožnila chodit ven na procházky. Stokrát viděné prostředí najednou vnímala nově, při pomalé chůzi o berlích se jí otvíralo bohatství detailů světa kolem, které jinak přehlížíme. Tato cesta ji dovedla až k čistě výtvarným fotografiím, které prozrazují originální cítění.

„Téma výstavy jsem plánovala v duchu Jupí, zvítězila jsem! Jenomže před dvěma týdny se mi povedlo operovanou nohu opět vykloubit, takže tady znovu stojím o berlích. Věřím, že ne nadlouho,“ řekla Eva při vernisáži, kam ji přišlo podpořit velké množství přátel a milovníků fotografie. Ubezpečila je, že už se nepotřebuje do nemocničního prostředí vracet, protože si našla novou formu vyjádření: Láká ji čtvercový formát, linie a promyšlená práce s barvami. Vystavené fotky se mění jen ve vzpomínky na obtížnou dobu, kterou se podařilo přežít. Jsou zakonzervované s velkou vděčností. Jako kompoty, které má člověk schované na horší časy, o nichž věří, že nepřijdou.