S jeho fotografickým dílem se lze seznámit díky práci jeho potomků z rodiny Šechtlovy a Hubičkovy, kteří digitalizovali desítky tisíc snímků. Jsou k vidění na webových stránkách digitálního archivu Šechtl a Voseček. Z let 1840 – 1911 se zde dochovalo poměrně velké množství dobových fotografií Ignáce Šechtla, které připomínají výstavbu v Táboře, okolní krajinu i zdejší osobnosti, významné návštěvy a různé oslavy. Historické fotografie dnes překvapí svou kvalitou, nejen půvabem a nostalgií „starých fotek“. Český fotograf Ignác Šechtl byl ovšem také průkopníkem kinematografie. Jeho podíl na rozšíření „pohyblivých obrázků“ se však připomíná jen sporadicky.
Viktor Ponrepo byl první

Dějiny filmu jako nezávislé umělecké formy začínají po roce 1895, kdy byl s velkým ohlasem v Paříži předveden kinematograf bratří Lumièrů. V českých zemích je nejčastěji označován za průkopníka kinematografie Viktor Ponrepo, vlastním jménem Dismas Šlambor, český kouzelník a pozdější majitel prvního stálého kina v Praze v domě U Modré štiky v Karlově ulici. Nakonec místo kouzelnických triků začal provozovat od roku 1895 vlastní putovní biograf. Na promítání v Praze neměl zprvu licenci, proto cestoval po celé zemi.

Filmu propadl i Ignác Šechtl

O rok později také táborský Ignác Šechtl propadl tehdejší novince – kinematografu. Jako první mimo Prahu dostal v roce 1896 koncesi na promítání živých obrazů. Už v témže roce mělo proběhnout promítání v Plzni, které by bylo první v Čechách. Traduje se, že pro technické problémy se však pravděpodobně poprvé promítalo až v roce 1897 v táborské Střelnici. S pojízdným kinem v maringotce se však Šechtl žádných diváckých ani finančních úspěchů nedočkal, a tak zanedlouho prodal své mobilní kino kouzelníku Ponrepovi. Od té doby se věnoval výhradně fotografii.

„Ignác Šechtl byl první Čech, který získal koncesi promítat. Před tím tu promítali jen zahraniční kinematografisté. O technických závadách v Plzni není žádný doklad. Jen se nedochovaly důkazy, že opravdu promítal. Existuje pouze notes, ve kterém je razítko s povolením promítat. Byly i další doklady, třeba doklad za pronájem sálu, které zmizely z Národního technického muzea v 70. letech 20. stoleti. V tu dobu také vznikla teorie o technické závadě,“ doplňuje Eva Hubičková. „Ponrepo promítal, myslím, až po představení v Táboře, kde koupil Ignácův kinematograf. Jinak by neměl důvod jej kupovat, kdyby ho už měl,“ dodává Eva Hubičková.

Berouskovi od pimprlat ke kinu

A ještě jedna zajímavost z regionu. Jan Berousek se narodil 18. května 1910 do artistické rodiny. Jeho dědeček Silas Berousek (nar. 1844) z Vlásenice mezi Táborem a Jistebnicí byl loutkoherec a vlastnil zvěřinec. Silas Berousek zpočátku brázdil Jistebnicko s pimprlovým divadlem, ale později se stal vyhlášeným provazochodcem, kterého ocenil i císař. Jeho pravnuk, Jan Berousek, vystupoval na laně v jeho stopách. Později si však ale pod vlivem vzrůstající popularity pohyblivých obrázků pořídil novou atrakci, a to pojízdný kinematograf. Do jižních Čech ani na Jistebnicko se s ním již ale nevrátil. Získal totiž licenci k pořádání kinematografických představení jen v okresech Jihlava, Moravské Budějovice, Třebíč, Velké Meziříčí, Nové Město na Moravě, Dačice, Brno-venkov a Tišnov.