V ukrajinské Oděse v noci na 29. prosince odstranili pomník zakladatelky města, ruské carevny Kateřiny II. Veliké. A s ní to odnesl i památník vojevůdce z 18. století Alexandra Suvorova. Kateřina Veliká v nadživotní velikosti přitom stála v Oděse od roku 1900, po Velké říjnové socialistické revoluci musela zmizet, aby se v roce 2007 znovu objevila. Dlouho ale na piedestalu nepobyla, jen 15 let.

Naproti tomu socha Stepana Bandery, vůdce národního hnutí na západní Ukrajině a později i Ukrajinské povstalecké armády, ve Lvově zaujímá čestné místo dodnes a když se před pár dny v ukrajinském parlamentu pustili do oslavování 114. výročí jeho narození, vyvolali mezinárodní roztržku s Polskem. To jej považuje za kolaboranta s nacistickým Německem a strůjce etnických čistek. Ukrajinský parlament poté stáhl ze svých stránek příspěvek oslavující Banderu, o kácení jeho soch zatím řeč není.

Za zvážení tedy stojí, jestli má smysl vynakládat veřejné prostředky a platit umělcům za sochy, které se s novým pohledem na historii pak zhanobují, kácejí nebo ukládají do skladů.

Začalo to ve Spojených státech, kde se rozpomněli, že kdejaký jejich politik či vojevůdce byl rasista, i bývalý prezident Roosvelt. Zazněl apel na odstranění jeho sochy před Americkým přírodovědným muzeem. Roosvelt sedí na koni, po jeho bocích stojí indián a černoch, což se nyní shledalo jako symbol koloniální poroby. V tu dobu jsme ještě hleděli za moře s pobavením, protože historie tamního Nového světa se dá těžko přepsat odstraněním soch. Zatím si ale Američani snad ještě nezačali vzájemně vyčítat, že i jejich prapradědečkové mlčeli a drželi krok coby „šedá zóna…“ A tím jsou o krok před námi. 

Infekční snaha zadupat do země svou historii tím, že nebude na očích, se vzápětí přenesla do Velké Británie, kde si starosta Londýna Sadiq Khan v roce 2020 posypal hlavu popelem: „Je nepříjemnou pravdou, že náš národ a naše město vděčí za velkou část svého bohatství své roli v obchodování s otroky.“ Akce na sebe nenechala dlouho čekat. Už do pololetí 2021 zmizelo v Británii na sedm desítek soch, ulic, škol a dalších institucí s „nekorektními podobiznami či názvy.“ V té době jsme se také rychle připojili k novému trendu odstraněním sochy osvoboditele Československa z druhé světové války, maršála Koněva v Praze 6.

Momentálně jsme tedy ve fázi kácení a odstraňování. Tak jako v Postřižinách zavládla doba zkracování. O bojovného Žižku, který dominuje historickému centru Tábora, bych vzhledem k roli jeho vojsk při vypalování katolických klášterů měla docela obavy. I o sochu hubeného Jana Husa v parku u táborského nádraží, který hlásal pro církev střídmost a nějak se většině současných hodnostářů svou postavou nepodobá.

Doufejme, že lidstvo bude aspoň tak prozíravé, že nezačne na uprázdněné podstavce stavět nové sochy. Vzhledem k tomu, že by je za pár století či desetiletí zas někdo kácel, bylo by to bohapusté mrhání penězi. Možná bychom svůj mentální posun od opic mohli dát najevo spíš přijetím historie, jaká byla, zachováním soch, které jsou soudobými uměleckými díly a třeba připojením tabulí s novodobým pohledem na dané historické období. Ne moc velkých, aby se postupně vešly všechny tabule, když se zas vývoj zvrtne.