Jak a kdy se zrodilo rozhodnutí o vašem odchodu ze Strakonic?

Je obvyklé, že se kněží ve farnostech po čase střídají. Důvody bývají rozličné. V mém případě byly úvahy o dalším studiu již v dřívějších dobách, nicméně jsem rád, že předchází dlouholetá praxe. Když jsem byl před osmi lety poslán do Strakonic, věděl jsem, že je zde třeba setrvat nějakou dobu, aby byla péče o farnosti mně svěřené smysluplná. Po několika letech přišla na přetřes opět otázka studia. Biskup hledal vhodné řešení a letos se rozhodl, že mě pošle studovat a do Strakonic ustanoví kolegu Jana Doležala.

Měl jste hned jasno, kam se vydáte při cestě za dalším studiem?

Po studiu teologie jsem si říkal, že bych někdy šel studovat rád, ale věděl jsem, že před tím je dobře pobýt nějakou dobu v praxi. V našem oboru je na prvním místě snaha sloužit Bohu a lidem způsobem, který je adekvátní, a to se snažíme postupně odkrývat a hledat. Podobně tomu bylo s mým studiem. Věděl jsem, že preferuji Itálii, protože jsem tam část studia strávil a je to tedy snazší s ohledem na jazykovou výbavu a zkušenost.

S jakými pocity Strakonicko opouštíte? Jak na něj budete vzpomínat?

Velice hezky. Od začátku jsem věděl, že někdy přijde i chvíle loučení. I když jsou věci, které nebyly ideální, přece je mnohem více záležitostí, za něž jsem vděčný, a především mám zdejší kraj a farnosti, které jsem spravoval spojené s mnoha dobrými a inspirativními lidmi, s lidmi, kterým za mnoho vděčím a se kterými jsem rád šel kus cesty života a hledání Božího království.

Podařilo se vám splnit cíle, se kterými jste na Strakonicko přišel?

Nejsem člověk velkých ideálů, takže jsem při příchodu chtěl hlavně vnímat, co a jak dělat, abychom jako křesťanská komunita žili nejen vnitřní život, ale přinášeli i podněty do celé společnosti. Jsem moc rád, že se nám dařilo nacházet způsoby, jak rozvíjet nejen aktivity dovnitř církevních společenství, ale že jsme společně nabízeli a připravovali programy pro nejrůznější věkové i zájmové skupiny od táboráků přes duchovní obnovy, kurzy přednášky či bohoslužby.

Co považujete za největší úspěch svého působení?

Možná by mnoho lidí napadlo, že to bude oprava kostela sv. Prokopa nebo další opravy, které se uskutečnily, například v Radomyšli, Volenicích nebo Jiníně. Ale největší úspěch je pro mě opravdu to, jak vidím pulsující společenství lidí ve farnosti napříč věkem a dalšími kategoriemi.

Co se naopak nepodařilo?

Mrzí mě, že jsem nemohl a nestihl zastat vše a ve všech situacích jsem se určitě nezachoval ideálně. Je mi líto, že jsme v některých společných i osobních záležitostech věci nedotáhli. Ale neztrácím ani v tom naději. Odcházím s vědomím, že život je proces a neztrácím naději, že i v těchto případech se objeví cesta, ačkoli už já budu jinde.

Stal jste se známou osobností i pro nevěřící veřejnost, možná i díky častým návštěvám v regionu na společenských a kulturních akcích. Vnímáte to jako důležitý prvek své práce?

Ano. Myslím, že kněz má nejen roli v rámci bohoslužby a péče o věřící, ale že má motivovat a sám vnášet hodnoty, které nám svěřil a jedinečným způsobem představil Pán Ježíš. Kdyby se nám jeho hodnoty dařilo ve společnosti žít všude, bylo by nám také všude dobře. Snažil jsem se, aby má přítomnost na veřejném životě tyto hodnoty přinášela a povzbudila. Zda se mi to dařilo, to musí hodnotit jiní…

Máte jasno, kam by se měl ubírat vaše kariéra po studiu v Římě?

Nemám. Nejspíše mě biskup pošle do nějaké farnosti, dá se předpokládat, že mi bude chtít svěřit nějaké úkoly spojené s oborem, který mám studovat, tedy s církevním právem, ale to se obvykle děje při běžné farní správě. Někdy se lidé ptají, zda se vrátím do Strakonic a okolních farností. Zde musím podotknout, že běžná praxe to není. Vnitřně mám ale v následných dobách po studiu velkou vnitřní svobodu.