Váš otec patřil mezi výjimečné a oblíbené veterináře. Nenechal své pacienty nikdy na holičkách ani o víkendu. Neuvažoval jste, že byste šel v jeho stopách?

Pro mě byl táta příkladem přístupu, že do práce se chodí i o víkendech a pracuje se, když je třeba. Mám to tak i já. Hokejové mistrovství světa i turnaje reprezentace vždycky zasahují do víkendů. Ale nemusí jít ani o hokej.  Většina lékařů, kteří pracují v nemocnici, se musí přizpůsobit tomu, že o víkendy často přicházejí. Teď už je to sice kompenzováno tím, že po službě se chodí domů, ale stejně toho času v nemocnici strávíte hodně.

Pro veterinu jste se ale nakonec nerozhodl…

Počítal jsem s tím, že veterinu přeberu, ale táta to nakonec nechtěl. On byl ten, kdo mi doporučil, abych šel dělat humánní medicínu. Říkal, že on život trávil s rukou v zadnici krávy. Na začátku své kariéry dělal s velkými zvířaty a já jsem s ním jako dítě toho po kravínech hodně najezdil. Přišlo mi logické, že budu pokračovat. Táta mě přesvědčil, že veterina je o to náročnější, že si s pacientem doktor nepopovídá. A to je pravda. Lékař humánní medicíny, který chce dobře léčit, musí vnímat, dívat se, poslouchat, musí se umět vcítit do pacienta, a to je to, co mi táta předal. Je to zajímavé. Tátovo jméno tady pořád mezi lidmi rezonuje, i když už 14 let nežije.

Proč jste si vybral ortopedii?

K tomu přispěla náhoda, měl jsem štěstí na primáře. Začínal jsem na traumatologii v Českých Budějovicích, kde byl skvělý primář Pavel Kopačka, ten mě naučil, jak se chovat ke kostem. Dál mě výrazně ovlivnil tamní primář Vladimír Mařík, primář plastické chirurgie, který mě naučil, jak se chovat k měkkým tkáním. To byla výhoda, získat komplexní přehled. Pak jsem se za ženou odstěhoval do Prahy, kde jsem narazil na dalšího primáře doktora Hrušku, a ten už mě zasvětil do tajů ortopedie.

Od kdy jste lékařem hokejového reprezentačního týmu?

Už jsem tam přes dvacet let. Spolupracoval jsem s panem doktorem Stašou, který se věnoval sportovcům a on mě oslovil, jestli bych ho nechtěl zastoupit na některých sportovních akcích. Já jsem to přijal a sportovci mi pak nabídli, abych s nimi pokračoval dál. Už v Budějovicích už jsem docházel na některé fotbalové zápasy jako zdravotní dozor a v současné době působím částečně i u fotbalové Sparty.

S hokejovou reprezentací se na vás najednou zaměřila pozornost, je to tak?

Je. Většina lékařů stojí v pozadí všeho toho dění a o tu pozornost ani nestojí, i kdy jsou důležitou součástí realizačního týmu. U každého týmu nás ale působí víc, třeba v extralize je kolem 60 zápasů za rok, to by jeden člověk nestíhal. I reprezentace má hodně turnajů a příprav, to není schopen jeden doktor absolvovat, i když si na to vybere dovolenou.

Vy jste i u extraligového hokejového týmu?

Ano, hokejová Sparta je můj domácí tým, to je moje hlavní náplň. U fotbalové Sparty jsem konzultantem pro B tým.

Vraťme se tedy na pražský šampionát. V zápase s Norskem vypadalo hrozivě zranění Dominika Kubalíka. Nebyl to pěkný pohled, co se mu s nohou u mantinelu stalo. Kdekdo si myslel, že pro něj mistrovství končí. A najednou ve stejném zápase zase naskočil. To jste musel čarovat…

Naštěstí nebyl žádný zázrak potřeba, provedli jsme standardní zákrok. Na ledě to vypadalo opravdu nepříjemně a obávali jsme se, že mohl utrpět vážné poranění. Proto jsme si ho hned stáhli na ošetřovnu, kde jsme ho vyšetřili, zjistili jsme, že zranění není naštěstí závažné a po lehkém ošetření mohl pokračovat v zápase.

Hokejisti asi vydrží hodně. Chtějí zpátky na led, za každou cenu?

Určitě a obzvlášť v takovémhle turnaji, tam se vracejí na led hráči s různými bolestmi a jsou ochotni to překousnout. V základní části extraligy by s tím nehráli, radši by se doléčili, ale tady jde o vrchol sezony a kolikrát i o vrchol kariéry, tak se to bere jinak.

Na fotbale se z ochozů často ozývá – nefilmuj!, neválej se! Je rozdíl mezi hokejisty a fotbalisty?

Já bych řekl, že tam není rozdíl v přístupu ke zranění. I zákroky při fotbalu jsou často v první fázi velmi bolestivé. Hokejista má pořádné chrániče, kdežto když fotbalista má jen lehké chrániče a když dostane kopačkou, tak jsou to kolikrát hodně bolestivá zranění.

Čili u vás doma se u televize neozývá – vstávej a hraj!

Ne, to opravdu ne, každé to poranění je třeba vnímat, že může být i závažné.

Na šampionátu byla i závažná zranění vidět. Třeba když Jakub Krejčík dostal zásah pukem do obličeje…

To bylo velice nepříjemné, puk mu směřoval přímo na nos. Utrpěl zlomeninu nosu s velkým posunutím. Aby mohl pokračovat, tak jsme mu nos museli srovnat, hodně krvácel. S kolegou jsme provedli dočasnou tamponádu nosu, mezitím mu kustodi upravili helmu a dali košík, aby mohl pokračovat.

Ani on nechtěl odstoupit?

Určitě ne, vůbec o tom neuvažoval. Ti kluci jsou v psychickém nastavení, kdy bolest snáší jinak než třeba po zápase.

Máte u týmu i zubaře?

Na standardních zápasech zubař není k dispozici, ale mistrovství světa má pravidla, která nastavila IHF, takže tam je na každém zápase k dispozici i zubař, který je schopen provést akutní výkony na zubech.

Někteří hráči ale asi zuby moc neřeší…

Ano, protože mají zkušenosti, že si nechají opravit zuby a za chvíli o ně zase přijdou, stojí to přitom peníze. Většina hráčů si zuby nechá spravit, ale jsou i takoví, kteří to řeší až po ukončení kariéry.

Nastávají na šampionátu situace, kdy si lékaři různých národních týmů vypomáhají?

Většinou je to tak, že každý tým má své lékaře, ale když dojde na ledě k nějaké situaci, tak se zeptáme, jestli kolega nepotřebuje pomoc a pak to třeba řešíme společně. Na mistrovství světa je to trochu jiné, protože máme nasmlouvanou nemocnici, kde je pro šampionát k dispozici celý lékařský tým. Je tam anesteziolog, bývá tam chirurg, zubař a další specializace. Takže spíš pomáháme následně, kdy zajišťujeme podle potřeby magnetickou rezonanci, vyšetření na ušním a podobně.

Vybavíte si mistrovství, na kterém jste měl nejvíc práce?

Při zisku bronzových medailí v Tampere bylo opravdu dost drobné práce, tam jsme hodně pracovali s fyzioterapeuty na rozbitých hráčích. Minulý rok na šampionátu v Rize přišla i závažná poranění, která některé hráče vyřadila z turnaje.

Pracuje s týmem psycholog?

Ne, psycholog musí být trenér. To je jeho úkol, aby hráče připravil i po psychické stránce. Dost často ale hráči chodí do masérny nebo naši ošetřovnu, kde se věci probírají. U fyzioterapeutů, tam se probere všechno. Trenér musí mít hlavně charisma.

Prozraďte něco ze zákulisí. Kdo byl v repre největší srandista, kdo je v civilu největší elegán…

Ten tým se pro každé mistrovství skládá a přicházejí i noví hráči. Jsou tam hráči málomluvní, hráči povídaví, třeba Radko Gudas dělá atmosféru v kabině, taky Michal Kempný, David Pastrňák, těch hráčů je víc.

A největší elegán?

Všichni dbají na to, aby vypadali dobře, ale takový Michal Kempný, ten o sebe hodně pečuje.

My laici si představujeme, že to v zákulisí funguje jako v seriálu Lajna. Odpovídal seriál realitě?

Řekl bych, že určité paralely se tam najdou, ale jinak je seriál dělaný tak, aby to byla hlavně zábava, takže je tam i určitá nadsázka.

Máte syna hokejistu?

Kluk hraje florbal. Hokej u dítěte v rodině dvou lékařů, to je prakticky nemožné, pokud nemáte babičku nebo dědečka, který by dítě od malička na hokej dovážel. Nebo musíte bydlet vedle zimního stadionu. Případně mít nějaké flexibilní zaměstnání. Když ale musíte být v nemocnici v půl sedmé ráno a opouštíte ji v pět, v šest večer, tak hokej jako koníček pro vaše dítě možný není.

Chystá se někdo z vašich dětí na medicínu?

Syn je na medicíně v pátém ročníku. Dcera zrovna maturuje, má medicínu jako jednu z variant, ale myslím, že to není úplně její priorita, když vidí, jak se syn nepřetržitě pět let učí.

Má i sportovní lékař sen, aby ho pozvali do NHL?

Ne, to ne. Pracuji na špičkovém pracovišti, ve špičkové nemocnici, to je pro mě vrchol. Nese to s sebou i určitá negativa, což je nedostatek volného času. Taky kdybych pracoval v jiné organizaci, asi by bylo ocenění jiné než ve státní nemocnici.

Co je tedy ve sportovní medicíně vaší další metou?

Olympiáda.