Alena Hudečková plánuje čas na minuty

Alena Hudečková žije v Táboře, ale pochází z Říčan u Prahy. Tam se také jednou cestou na pouť seznámila se svým budoucím manželem. V devatenácti se vdala a s vojákem z povolání ji čekala životní pouť po místech, kde manžel sloužil. Všude se vždycky rychle rozkoukala, zapojila a našla nové přátele.
Hudečkovi bydleli v Táboře, Jistebnici, Vyškově, Týně nad Vltavou, Písku a pak znovu v Táboře. Když se do Tábora vrátili, sídliště Nad Lužnicí se zrovna stavělo. „Prodávala jsem tenkrát potraviny v malé prodejně v přízemí jednoho z paneláků,“ vzpomíná Alena Hudečková, která byla vyučená prodavačkou. Kamkoliv svého muže následovala, hledala tam práci. „V Jistebnici jsem pracovala v čistírně oděvů. Dcera tam chodila do první třídy, já do kurzů šití. Ve Vyškově jsem byla zástupkyně vedoucího v samoobsluze a udělala jsem si tam večerně ekonomickou školu. V Týně jsem pracovala v cukrářské výrobně, v mlékárně a když mlékárna skončila, tak v pekárně. Nakonec jsem dostala místo v kasárnách, kde jsem měla na starosti objednávky potravin pro vojáky. Všechno bylo tajné, i počet rohlíků, přitom každému v pekárně muselo být podle objednaného počtu jasné, jestli se vojáci právě nacházejí v kasárnách nebo ne. Já jsem tenkrát musela podepsat mlčenlivost a nesměla jsem do zahraničí. V Písku jsem pak pracovala jako pokladní v samoobsluze. Tam jsem dostala podnikové ocenění, protože jsem přišla na to, že jedna pokladna je rozbitá a účtuje méně,“ vybavuje si paní Alena své pracovní štace.

Z Pramenu na dráhu
Po návratu do Tábora ji zaměstnali v Pramenu. „Vždycky, když to někde hořelo, tak tam poslali Hudečkovou. Takhle mě dali do Družby a jakmile se to tam dalo do pořádku, už mě zase chtěli přendat. A to jsem se vzbouřila a řekla jsem, že dám výpověď. Na podniku řekli, že je jim to jedno. Přendali mě a já jsem výpověď podala. Napsali mi ale, že výpověď zamítají. Tak jsem se obrátila na právníka a ten mi zformuloval výpověď znovu. Celé měsíce se nikdo neozval, až když měla výpověď vypršet, tak mě oslovili, že mi dají na starost učně nebo že si můžu vybrat jakoukoliv prodejnu, jen abych zůstala. Já už jsem ale měla domluvenou práci na dráze v Plané nad Lužnicí. Začala jsem prodávat jízdenky, pak jsem se dostala na hlavní pokladnu, poté na vyřizování reklamací a nakonec jsem byla vedoucí pokladen a starala jsem se o tržby. Po sedmi letech se to místo rušilo, tak jsem přešla do hlavní pokladny v Táboře, kde jsem dělala výplaty a kontrolu pokladen. V roce 1999 jsem šla do důchodu. Snižovaly se stavy a kdybych neodešla, museli by někoho mladšího propustit. I v důchodu jsem si ale našla práci v distribuci tisku a nakonec jsem šla znovu prodávat,“ popisuje dál paní Alena.

Hlídací prababička
„Dcera Alena se nám narodila v roce 1963, ta časté stěhování moc dobře nenesla. Syn Jaroslav je o dva roky mladší. Oba dnes bydlí v Sezimově Ústí. Mám čtyři vnoučata, dvě děvčata od dcery, od syna dva kluky. Vnučka Lenka je vdaná v Českých Budějovicích a má čtyři děti. S manželem jsou oba dětští lékaři, takže potřebují s dětmi pomoct. Zaskakujeme u ní obě babičky, já tam jezdím každý týden. Děti jsou staré sedm a půl, šest, čtyři a dva roky, i ta nejmenší už je moc šikovná,“ prozrazuje paní Alena, že kromě babičky je v osmdesáti letech i aktivní prababičkou.
Dny má rozplánované pomalu na minuty. „Byla jsem v Českém červeném kříži, jsem členkou Levicového klubu žen, mám na starosti organizaci Svazu postižených civilizačními chorobami, kde jsem předsedkyně základní organizace i okresního výboru. Pořádáme tréninky paměti, rekondiční pobyty, vycházky, v bývalé škole ve Světlogorské ulici na sídlišti Nad Lužnicí máme klubovnu. Taky hrajeme pétanque a zúčastňujeme se jihočeských seniorských sportovních her. V červnu jsem si z Českých Budějovic přivezla pohár za první místo. Vedu i svůj klub důchodců a každý měsíc se scházíme i s důchodci z dráhy. Taky studuju Univerzitu třetího věku, třikrát už jsem měla v Praze promoci a v říjnu jdu do toho zas,“ plánuje. „Navíc mě snacha Helena přivedla k orientačnímu běhu. Různých medailí mám doma dva košíky, tak jsem si řekla, proč bych tam nějaké nepřidala,“ žertuje. Manžel Aleny Hudečkové loni zemřel. Ztratila tak pomocníka, který jí pomáhal, například připravovat trasy vycházek, aby byly vhodné i pro vozíčkáře.
„Kde jsem se vzala v soutěži Babička roku? Před dvěma lety, když Jihočeský kraj reprezentovala na celostátním kole v Olomouci Emilka Říhová z Tábora, tak jsem jela s ní a hrály jsme scénku. Teď bude Emilka doprovázet mě. O nic nejde, poslední můžu být vždycky,“ směje se paní Alena.