Kdyby vám někdo před sezonou řekl, že áčkovou ligu mladších žáků při své premiérové účasti nakonec vyhrajete, věřil byste mu?

Určitě ne. My jsme si na začátku dali hlavně cíl proklouznout z jihočeské skupiny do nadstavby. Tam jsme vlastně soupeře neznali, kromě Střelců z Jindřichova Hradce. Určitě bych tomu nevěřil, ani bych na to nevsadil, že bychom to mohli celé vyhrát.

Celou dobu jste byl opatrný v očekáváních ohledně prvního místa. Kdy jste začal věřit, že se to povede?

V kabině jsme si s dětmi stanovili cíl pohybovat se okolo třetího až čtvrtého místa. Postupně jsme ale zjistili, že můžeme pomýšlet i výš. Definitivně jsem tomu začal věřit po pátečním zápase na Wolves, kde jsme vyhráli. Do té doby mě ani nenapadlo, že bychom mohli nadstavbu vyhrát. Ale po výsledku 3:2 jsem si říkal, že bychom to mohli dotáhnout do zdárného konce.

Konec sezony byl extrémně náročný – během devíti dnů jste odehráli šest zápasů. Děti nic nevypustily a hrály v plném tempu. Vděčíte za to kvalitní letní přípravě?

Program byl opravdu náročný, hlavně kvůli dohrávkám. Páteční zápas na Wolves byl dohrávka, pak jsme předehrávali utkání se Slavií kvůli turnaji v Turnově, takže jsme měli zápasy nahuštěné. Ale věřil jsem, že jsme dobře nastartovali už v květnu a červnu v letní přípravě. Dnes ji spousta lidí odsouvá na vedlejší kolej, ale já si myslím, že bez kvalitní letní přípravy se hokej hrát nedá. My jsme se snažili ji udělat opravdu poctivě, aby všichni vydrželi až do konce sezony.

Co tento úspěch znamená pro vimperský hokej a co mu může přinést?

Myslím si, že je to výsledek celé party, která se tu sešla. Po loňském úspěchu mladších žáků v Lize mladších žáků B jsme tým hodně doplnili. Při výběru hráčů jsme se zaměřovali nejen na jejich herní kvality, ale také na charakter, aby to nebyly jen hvězdy na ledě, ale aby to dobře fungovalo i v kabině. Vimperk touto sezonou ukázal, že má na hokejové mapě své místo a že se tu hokej nedělá vůbec špatně.

Jaká vůbec byla skladba vítězného týmu? Byli to převážně hráči z Vimperka, nebo i z jiných míst?

Počítali jsme to a vyšlo nám, že je to zhruba půl na půl. Říkal jsem rodičům, že kluci, kteří dojíždějí, jsou pro tým stejně důležití jako domácí hráči. Klobouk dolů před těmi, kteří dojíždějí – většinou stráví na cestě hodinu až hodinu a čtvrt, čtyřikrát týdně na tréninky plus zápasy. V dnešní době to není vůbec jednoduché, ale rodiče i děti věřili naší společné cestě, a výsledky pak mluví za všechno.

V nadstavbě jste se utkali s týmy jako Sparta, Slavia nebo Škodovka Plzeň. Dalo se od nich něco okoukat? A jak na vás zapůsobilo prostředí velkých klubů?

Po prvním zápase v nadstavbě, kdy jsme hráli s Jindřichovým Hradcem a hned potom se Spartou, jsem si uvědomil, že to, co nám stačilo na jihu, v nadstavbě stačit nebude. Takže jsme museli upravit tréninky, přidali jsme nové prvky, protože jsme viděli, že týmy jako Sparta nebo Slavia hrají úplně jinak. Kdybychom nic nezměnili, neuspěli bychom. Ale kluci byli chytří, pochopili, co je potřeba změnit, a přizpůsobili se tomu. Když porovnám zápasy ze základní části do prosince a ty z nadstavby, byl to úplně jiný level, úplně jiná hra. Byl jsem rád, že jsme každý víkend hráli těžké zápasy, a ne s výsledky, že jsme dali 15, 14 nebo 13 branek. To si myslím, že se povedlo a pomohlo to celému týmu vyrůst.

Zmínil jste hokejovou chytrost týmu. Překvapilo vás, jak už v této kategorii hráči přemýšlí o hře?

Za 14 let, co trénuji, jsem viděl spoustu hráčů, kteří byli fyzicky nebo technicky výborní, ale neměli hokejovou hlavu. Tento tým ji měl. Někdy jsem si připadal, jako bych trénoval o dvě kategorie výš. Samozřejmě jsme na herní inteligenci pracovali i v trénincích, ale spoustu věcí už děti dělaly sami od sebe. Kolikrát ukázaly na ledě takové věci, že jsem byl překvapený. Klobouk dolů.

Vyzdvihl byste nějaké individuality, nebo se jedná o úspěch celého kolektivu?

Měli jsme vyvážené lajny – první byla fyzicky silná, bezkonkurenční před brankou, druhá zase plná rychlých, nepříjemných hráčů, třetí se skládala ze dvou mladších hráčů, pro které to byla obrovská škola. V obraně nás hodně držela Šárka. Také brankář se během nadstavby skvěle rozchytal. Nechci ale vyzdvihovat jednotlivce, protože celý tým fungoval jako celek. Pokud bych měl zmínit jedno jméno, byl by to kapitán Petr Krůček, který byl lídrem nejen na ledě, ale i v kabině. Dokázal s kluky mluvit, stmeloval tým a skvěle se zhostil své role. Nebylo to jen o tom, že by měl céčko na dresu. Tým byl celkově dobře složený a fungoval.

Pro hráče je to zatím největší úspěch v kariéře. Kam ho řadíte vy?

Vyhrál jsem různé turnaje nebo soutěž „Díky, trenére!“, ale tohle je asi můj největší trenérský úspěch. Na jihu Čech není snadné postoupit do nadstavby, zvlášť když tu máme Jindřichův Hradec, Motor České Budějovice nebo silnou Telč. A hlavně – v nadstavbě jsme se potkali s obrovskými týmy, což byla pro kluky jedinečná zkušenost. Říkal jsem jim v kabině, ať si toho váží, protože možná hodně dlouho se vimperský hokej na takovou úroveň znovu nedostane.

Co bude dál s ročníkem 2013? Zůstane pohromadě?

O víkendu jedeme na dvoudenní turnaj do Turnova, kde si s rodiči sedneme a pobavíme se o budoucnosti. Chápu, že pro některé dojíždějící rodiny byla sezona obrovská zátěž, protože máme u nás děti z Písku, Kaplice nebo Boršova nad Vltavou. Já bych si ale moc přál, aby tým zůstal co nejvíce pohromadě, doplnili jsme ho o dva hráče ročníku 2012 a ve starších žácích se znovu poprali o nadstavbu.

A kde se trenérsky vidíte vy v příští sezoně?

Momentálně bych měl zůstat u starších žáků. Během sezony ke mně přišly dvě nabídky na trénování – jedna ze zahraničí a jedna z tuzemska. Ale jakmile jsem o tom přemýšlel, bylo mi jasné, že odejít by nebylo fér. Máme tu děti, které mi věří a jezdí za námi z velkých dálek právě kvůli naší práci. Když za mnou šest nebo sedm z nich přišlo a rozhodlo se pokračovat pod mým vedením, nemohl bych je teď jen tak nechat být a odejít jinam za penězi. To se prostě nedělá. Takže zůstávám u starších žáků a chtěl bych zároveň pomáhat i s devátou třídou.

Těší vás, že děti z okolí za vámi chodí do Vimperka?

Samozřejmě mě to těší. Všichni víme, že Vimperk není ideálně položený a dojíždění sem je náročné. Když si vezmete třeba Veselí nad Lužnicí nebo České Budějovice, tam se člověk po dálnici dostane rychle, ale k nám to prostě trvá déle. Děti mají tréninky odpoledne, vracejí se domů pozdě, čekají je úkoly – to všechno vnímám a respektuju, když rodiče občas řeknou, že potřebují volno kvůli škole. Zároveň je to pro nás obrovské ocenění naší práce. Když za námi děti čtyřikrát týdně jezdí přes hodinu, znamená to, že věří tomu, co děláme. Na začátku letní přípravy jsem jim říkal, že pokud přijmou roli, kterou po nich chci, na konci sezony budeme všichni spokojení. A oni do toho šli. Věřili tomu rodiče, hráči i trenéři – a proto se nám podařilo dosáhnout skvělých výsledků. Je to pro nás skvělá vizitka i reklama, že svou práci děláme dobře. I když mají děti možnost jít do větších klubů, přesto si vyberou nás. A to je pro mě obrovská motivace.

Na závěr bych trochu odbočil od vimperského hokeje. Jak vůbec zvládáte skloubit své trenérské povinnosti s rolí otce tří hokejistů? Je to hodně náročné?

Není to jednoduché. Jsem ale vděčný, že kluci hokej milují a věnují se mu naplno. Nejstarší David hraje v Táboře, prostřední Dominik ve Vimperku a nejmladší Niky teprve začíná s prvními krůčky na ledě. Jsem rád, že je hokej baví, protože k němu byli vedení odmala a sami si k němu našli vztah. Zároveň je ale těžké všechno skloubit. Dělat šéftrenéra, vést vlastní kategorii a zároveň sledovat zápasy svých synů je téměř nemožné. Třeba letos jsem Davida v Táboře viděl hrát jen dvakrát, což mě hodně mrzí. Většinu jeho zápasů sleduji alespoň doma na videu. Času je prostě málo, a když k tomu připočtu běžnou práci, únor a březen už jsou pro mě velmi náročné. Člověk už jede spíš ze setrvačnost. Uvidíme, co přinese další sezona a kde kluci budou hrát, ale určitě bych jim chtěl věnovat víc času. V téhle kombinaci je to ale opravdu složité.