Žádnou z vysněných cest jsem se nakonec nevydal i díky drobným zdravotním potížím. Jak by dnes řekl pan doktor Hnízdil: Z lecčeho jsem se neviděl, z jiného měl hned kopřivku, mnohé jsem nemohl vydýchat, a kdoví, kolik jsem toho měl vlastně naloženo, že mi všichni neustále říkali: Narovnej ty záda. Na řadu tak přišla útlá brožurka se seznamem škol a učebních oborů. Řešení se nakonec vyhledat podařilo a úspěšným absolvováním přijímacích zkoušek jsem požadované ukazatele splnil. Nastoupil jsem na svoji střední školu. Bylo to prostředí, které k nám promlouvalo slovy: Už nejste malí! Řada našich vyučujících to dotvrzovala tím, že nám pro nás naprosto nezvykle vykala. Byli jsme seznámeni i s novým školním řádem a pravidly. Hodiny začínaly hlášením vyučujícímu. Bylo tu i několik obecných pravidel, se kterými jsme se dosud neměli možnost setkat. Ze základní školy jsme již znali zákaz nošení náboženských symbolů, ale tohle pro nás bylo nové. Zákaz nošení oděvů s cizojazyčnými nápisy. Nutno dodat, že všechny školy na tom byly podobně a jak jsme zjišťovali od známých z jiných škol, dalo se zajít i dál.
Na začátku studia jsme obdrželi od třídní učitelky dotazníky, ve kterých jsme mimo jiných potřebných skutečností, měli popsat a vyplnit i seznam televizních a rozhlasových stanic, které u nás doma sledujeme a posloucháme. Jaký to zájem o kulturu a informovanost, pomyslil by si dnes jeden. Jenomže náš spolužák ihned uhodil hřebíček na hlavičku, anebo spíš „zavadil hlavičkou o hřebíček.“ Zasmál se a nahlas prohlásil, že to je přece jasné. Doma sledují Vídeň, poslouchají Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Byl napomenut, aby nevykřikoval a psal. Do týdne pak šel do ředitelny i s rodiči.

Radosti a strasti třídního nástěnkáře
Čekaly nás ale i příjemnější věci, jako třeba výuka jazyků. O angličtinu byl větší zájem, a tak se losovalo. Zda se spravedlivým losem rozdělovaly i třídní funkce, to si už nepamatuji. Já tehdy ke své nevelké radosti vyfasoval funkci třídního nástěnkáře. Pomyslil jsem si ale, že to mohlo dopadnout ještě hůř, mohli mi taky napařit pokladníka, studijního referenta, nebo nedej bože nějakého třídního důvěrníka. Jenomže pak jsem začal vzpomínat, co vlastně vím o nástěnkách. Vybavil jsem si akorát velkou nástěnku z doby, kdy mi bylo šest. Ve škole byla zavěšena mezi dveřmi do šatny a bytem školníka. Dole na háčku v jejím rámu, visela na provázku Sedmička pionýrů, na jejíž zadní straně byl komiks Asterixe. Jediná další věc, která mi z nástěnek utkvěla v paměti, byla písmena vyrážená z papíru. Ta byla dokonale přesná, mírně plastická a někdy vyvedena ve tmavě červené a trochu metalické barvě. Z mého pohledu měl správný nástěnkář písmena v nadpisech propíchnuta jen ve dvou místech a špendlíky zasunuté do měkkého podkladu až po hlavičky. Rozpíchaná písmena a trčící špendlíky byly pak známkou nedbalosti a nezájmu.
Potíž byla v tom, že úroveň nástěnek u nás na střední škole byla pravidelně hodnocena a body se přičítaly do třídního skóre. Já ale nebyl moc soutěživý typ. Nahlédl jsem do několika tříd a zjistil, že v kurzu jsou patrně klasická témata a výročí. Mým cílem se stalo to s nástěnkou ty čtyři roky nějak přežít. Opatřil jsem si sadu písmen a nechal si poradit, jak tuhle povinnost co nejsnadněji splnit.
Tam na rohu, co je dnes modrý bankomat, byla vrátnice s recepcí okresního výboru strany, která tehdy svou „většinou“ ve vládě naší zemi diktovala směr. Vlevo za dveřmi se vrátný opíral o recepční pult, vpravo stálo několik konferenčních stolků s křesílky pro čekající návštěvy. Zásadní ale bylo, že jeden stolek byl vyhrazen vzorně vyrovnaným propagačním materiálům, které tehdy vycházely pod názvem Názorná agitace. Byl to soubor letáků postihující vždy aktuální časové období a v něm zdůrazňované události a preferované osobnosti. Hotové spasení pro všechny nešťastníky nástěnkáře.
Nástěnka v naší třídě se stala nástěnkou událostně a osobnostně výroční a ve slova smyslu své doby i tak nějak „neprůstřelnou.“ Její aktualizace navíc nevyžadovala větší úsilí, než snadné opatření materiálů a před návštěvou hodnotící komise přešpendlení. Časem se ukázalo, že třídní skóre je sice dostatečně vysoké, ale mohlo by být ještě vyšší a začaly se hledat a napravovat příčiny onoho údajně neblahého stavu. Bylo jen otázkou času, kdy dojde taky na nástěnku. Pravdou je, že o výsledky jejího hodnocení jsem se dosud nijak zvlášť nezajímal, vědom si toho, že o zásadních nedostatcích v této věci, by se jistě hovořilo ve třídě, na poradách a rodičovských sdruženích. Nyní se situace změnila. A tak jsme se se spolužáky vydali k centrální školní nástěnce, kde byly vynášeny rozsudky k nástěnkám třídním, tu naši nevyjímaje. Pochopitelně nás zajímaly příčiny těch lepších výsledků. Zde se omezím na strohý komentář. Opravdu nevybíravá forma dehonestace, byť cizího státníka (který stál tenkrát na druhé straně barikády, býval to také filmový herec a Sovětský svaz nakonec doslova uzbrojil), byla pod naši úroveň a odmítli jsme na takovou hru přistoupit. Nastala téměř patová situace a nebýt mých spolužáků, kteří mi přišli na pomoc, kdo ví, jak by to dopadlo. Netušil jsem sice, jak chtějí tuhle zapeklitou věc vyřešit, ale nástěnku jsem jim rád svěřil. Vybrali nepříliš obvyklé výročí s tehdy poměrně neobvyklými aktéry. Oboje bych v krabici s Názornou agitací hledal jen těžko.

Jak jsme se vyznamenali
Odpoledne, které předcházelo dni hodnocení, pak patřilo výzdobě nástěnky i celé naší třídy. Kolem velké, načerno natřené skleněné tabule, která třídě vévodila, se linula hustá a silná girlanda v barvě naší trikolóry. Protože se jí ale víc sehnat nepodařilo, samotnou nástěnku s hrdými nadpisy a portréty státníků, naopak lemovala girlanda zelená, takže ten kout z dálky tak trochu vypadal jak z mysliveckého plesu. Všude vlály barevné fáborky a k dovršení té slavnostní výzdoby náš šikovný spolužák druhý den ráno přinesl vlastnoručně vyrobený „kouzelný“ stojánek. Z krabičky, v níž se ukrýval malý transformátor a motorek od stěračů, vykukovaly dvě trubičky, rozevírající se ve tvaru písmene V. Do jedné byl zasunut praporek náš, tedy československý, a do té druhé (kvůli rovnováze) praporek sovětský. Krabička po připojení k elektřině vesele vrčela a praporky se otáčely hned sem a hned zase zpátky. Celá naše třída byla jako na trní. Všichni jsme očekávali nástěnkovou hodnotící komisi. Ta dorazila o velké přestávce i se svým notesem. Namísto obvyklých kritických pohledů jsme spatřili údiv a naprostou bezmoc. Hlasovým doprovodem bylo ticho a notesu patrně chyběla kolonka v tabulce. Padl jediný dotaz: „Kdo to udělal?“ K výzdobě jsme se mlčením přihlásili všichni. Komise jak přišla, tak odešla a dech se jí dostavil až na chodbě, nebo snad až v ředitelně. Začalo se mluvit o skandálu a o velkém průšvihu. Do třídy se k nám začali trousit všichni včetně vyučujících, a to i těch, kteří nás dosud neučili. Někdo se tvářil pietně, jiní jak nad rozlitým mlékem, další zvolili neutrální výraz a při odchodu ve dveřích drobně kuckali, patrně drobkem ze svačiny.
Vyslechli jsme si i obvyklé: „No to jste se zase vyznamenali!“ V tom tichu to ale znělo úplně jinak, jako by kárající chtěl říct: „No tak dobře, ale teď zase zpátky do řady.“ Když přišla do hodiny naše drahá dějepisářka, neodpustila si svůj nezapomenutelný komentář: „Milánkové, máte to tu hezké, ale jestli chcete, abych si zachovala zbytky svého duševního zdraví, tuto věc na mé hodiny prosím vypínejte.“ Nedalo se nevyhovět. Vrčící strojek na katedře se vlivem prohřátí svých součástek během hodiny asi tak dvakrát zrychlil a z důstojných praporků bývala již před přestávkou veselá mávátka. Nástěnková nálada se časem uklidnila, přehlušila ji jiná událost.

Sametová…
V Praze na Národní třídě byli zbiti bezpečnostními složkami studenti. Brzy toho byla plná televize i tisk a druhý den ráno jsme na nádraží za lehkého sněžení měli možnost vyslechnout ty, kteří té události byli očitými svědky. Den následující jsem automaticky zaběhl vyzvednout nové propagační materiály. Když jsem se objevil na recepci, vrátný po mně vrhl podezíravý pohled. Byl jsem tím trochu zaskočen, ale přebilo to mé rozčarování nad nepořádkem na stolečku, kde se povalovaly už jenom zbytky, navíc tématicky zastaralých letáků. „To nemáte něco aktuálního?,“ vůbec poprvé jsem se na tomto místě dovolil projevit. Bodové hodnocení nástěnky se opět řítilo do kopru. Vrátný na mne chvíli nechápavě civěl a pak mi sdělil, že nic nového nemají a ať už tam nechodím. Přišlo mi to hrubé, ale nepřel jsem se.
Tak hluboko byla ta povinnost a obava z hodnocení ve mně zasazena a tak malá byla naše informovanost o všech souvislostech našeho světa.
Hodnotící komise už nikdy na hodnocení žádné nástěnky nedorazila. Měla teď jiné a důležitější starosti. O své kádrové materiály a hodnocení. Existují lidé, kteří z funkce udělají úřad a svou horlivostí překonají i sami sebe. Osobní hodnocení nás, žáků, už nikdy nikdo neviděl. Ale mám pocit, že jsem zahlédl pootevřenými dveřmi ředitelny naše dvě laskavé a usměvavé dámy z kanceláře školy, jak cosi vehementně stříhají do velké krabice. Musela to být hrozná práce.
Nástěnky se staly vedlejšími a já tu svoji, které jsem nebyl dostatečně dobrým a pečlivým nástěnkářem, svěřil spolužačkám a spolužákům. Jejím obsahem se staly rozvrhy zajímavých událostí, nejlepší recepty i drobná třídní poezie.
Žádný průšvih z nástěnkové aféry nakonec nebyl a školu s celou naší třídou s úspěchem absolvoval i náš upřímný a v prvním ročníku na tu dobu trochu prostořeký spolužák. Ten ostatně od oné návštěvy ředitelny, neměl pro nejvyššího zástupce vedení školy jiný výraz než – borec, a vedl ho vždy v náležité úctě.
Oba dva jsme si dokonce po celou dobu studia, společně s ostatními zájemci, podávali dveře bytu našeho doučovatele angličtiny, aniž jsme o tom věděli. Ten pro své názory a také proto, že podepsal něco, co se tehdejší straně a vládě nelíbilo, nesměl na naší škole vyučovat.
Sametová revoluce byla v plném proudu a chystala se generální stávka. Leckdo ještě váhal, zda na ni jít, či ne. Naše škola šla organizovaně a celá. Kvůli bezpečnosti, a aby se nikdo v tuto pohnutou dobu a v čase vyučování neocitl mimo školní budovu dozoru. I v gymnáziu to vřelo a několik tříd přeteklo do přilehlého parčíku. Prý ještě nevědí… Na náměstí ale nakonec dorazili také, a proto jsou na tehdejších fotografiích v popředí.

Chudáci učitelé
Stávající režim se hroutil, my zahazovali své deníky politických a kulturních aktivit, měnily se školní řády i předměty. Učivo občanské nauky bylo den ze dne zcela naruby. Ti, kteří byli ještě včera našimi vzory, byli dnes zavrženi, a ti, o kterých se ještě včera nemluvilo, byli konečně a právem vyzdvihováni. Bylo smutné sledovat některé mladé a horlivé učitele, jak bez podrobnějšího zdůvodnění, obohaceného třeba i vlastním zamyšlením a s jistou dávkou sebereflexe, vykládají nové učivo se stejnou samozřejmostí, jako to dělali ještě před týdnem s tím předešlým. V naší třídě k žádné otevřené konfrontaci nedošlo, ale mimo hodiny probíhala diskuse o tom, jak teď máme věřit lidem, kteří bez oka mrknutí dokázali takhle obrátit kabát. Necítili jsme zášť. Spíš lítost. Tohle řemeslo je řehole, a když vystudujete a žijete ve špatné době, přináší to s sebou nepříjemnosti.
Do školy už sice nechodím, ale brýle nosím stále. V mém věku už to nakonec není nic neobvyklého. Kopřivky a dýchavičnosti jsem se zbavil, když mi došlo, že nemá cenu se hrbit. Narovnal jsem se, rozhlédl se a zjistil, že lidí, kteří na svět hledí zpříma, je tu se mnou spousta. Jsou skvělí ve svých životech i rodinách a jdou za lepší budoucností svou i svých dětí. A i přes četné překážky to nikdy nevzdají. Je mi dobře s takovými lidmi a je dobře, že jich přibývá. Děkuji svým učitelům za to, co nám všem pro život dali. Všechno jsme hned nepochopili, ale z toho, co bylo i nebylo vysloveno, čerpáme dodnes. Ti z nich, kteří zůstali mému srdci nejbližší, o tom vědí.
Se svobodou je to jako se zahrádkou. Když o ni pravidelně nepečujete, velmi rychle se zaplevelí a zpustne.

Shrnuto pro potomky
Pro ty mladší a tedy později narozené, bych si to dovolil ve stručnosti pro jistotu shrnout. Z výše uvedeného jim to bez životních zkušeností nemusí být zcela jasné.
Po „Sametové revoluci“ (sametové proto, že proběhla sametově hladce, bez střílení a zabíjení, které obvykle revoluce provází) se k nám vrátila svoboda a demokracie. Každý mohl vyjádřit svůj názor, bez toho, aby ho za to někdo stíhal. Lidé diskutovali, sledovali a poslouchali, co chtěli.
Před touhle revolucí to ale bylo jiné. Žili jsme ve společnosti, která postrádala zásadní znaky demokracie. Jedním z těchto vůbec nejdůležitějších znaků je dialog. Dialog je, když spolu lidé diskutují a berou ohled na názor toho druhého. Tehdejší stranou a vládou (jak se tehdy říkalo), byl u nás podporován pouze jeden názor a všichni se mu museli podřizovat. Tím bylo vedle mnoha ostatních práv popřeno i jedno naše základní právo, a to právo na svobodu slova. Strana a vláda měla řadu svých přisluhovačů, kteří se chtěli zalíbit. Ti byli nebezpeční tím, že si názory druhých lidí, (které byly jiné, než ty, co měla strana a vláda) nenechávali pro sebe a na své spoluobčany donášeli. Když se to strana a vláda od těch donašečů dozvěděla, byli lidé s odlišnými názory dehonestováni (uráženi a zesměšňováni), pronásledováni a nezřídka i vězněni. Dospělí byli propouštěni ze svých zaměstnání a jejich dětem nebylo dovoleno studovat na středních a vysokých školách. Byli ale i lidé, kteří dehonestovaným a pronásledovaným nezištně (zcela zadarmo i bez pochvaly) pomáhali. Ti vyznávali vysoké morální hodnoty, byli inteligentní (i citově) a nejen že věděli, co se sluší a patří, ale také se podle toho chovali.
Internet v té době ještě vůbec neexistoval, ale lidé mohli číst noviny, poslouchat rozhlas a sledovat televizi. V každé zemi bylo pouze několik televizních kanálů, těch rozhlasových bylo více. U nás byl tenkrát pouze jeden, později dva televizní kanály. Signál pro televizi se přijímal na antény, vysílán byl vysílači a zesilovači vysílačů. Ty ale zpravidla neumožňovaly příjem kanálů zahraničních. To bylo možné jen v blízkosti hranic a na speciální antény, nebo na upravené či zahraniční přijímače.
Program vnitrostátních televizních kanálů musel být v souladu s názorem vládnoucí strany a vlády. To samé platilo o rozhlasovém vysílání. Některé cizí (zahraniční) stanice, které ale vysílaly v určitých hodinách i česky, strana a vláda považovala pro své občany za nevhodné, protože občanům mohly sdělovat i jiné názory, než byly ty vládní. Tyto stanice byly většinu času rušeny rušičkami a ve sluchátkách či reproduktoru byl pak slyšet jenom bzukot a praskot. Někteří lidé přesto tyto stanice tajně poslouchali, aby věděli i od někoho jiného, než od strany a vlády, co se děje ve světě, protože strana a vláda jim toho mnoho zatajila, anebo si věci překrucovala ve svůj prospěch. Pro příjem zakázaných stanic bylo někdy nutné vyjet i někam do přírody, kde byl signál lepší a nerušený.

Kde se vláda bojí lidu, tam je svoboda
Lidé si pak mohli při použití zdravého selského rozumu o všem udělat lepší představu a mít na věci a události vlastní názor. To se ale straně a vládě nelíbilo, protože chtěla o všech věcech rozhodovat sama, vlastně hlavně podle toho, co měla nařízeno zase z jiného koutu zahraničí. Podle toho také rušila, měnila a zaváděla nové zákony. Jednou, když se jí zdálo, že už je tady těch hodných lidí, vyznávajících vyšší morální hodnoty moc a že by si opravdu dokázali vládnout sami, pozvala na ně několik cizích armád. Dalších mnoho let tady pak panovala nesvoboda. V té době byly zakázány i některé spolky a organizace, mezi nimi třeba i Skaut, nebo Junák. Vedoucí v těchto organizacích vedli děti a mladé lidi k tomu, aby byli pravdomluvní, čestní, aby zdokonalovali své dovednosti a aby si pomáhali. Odkazem těchto organizací byly vyšší mravní hodnoty představitelů, kteří kdysi založili naši první republiku, ve které ještě panovala svoboda a demokracie. Za totality (jak se době před Sametovou revolucí říkalo) se straně a vládě také nelíbilo, když lidé chodili do kostela. V kostele byli autoritou duchovní, ale strana a vláda chtěla všechnu autoritu jen pro sebe. V té době se sice hovořilo o vládě lidu, ale namísto vlády „toho“ lidu se uplatňovala vláda „tomu“ lidu. Myslím, že to byl právě Thomas Jefferson (třetí prezident Spojených států amerických), který prohlásil něco v tom smyslu, že kde se lidé bojí vlády, tam je tyranie, zatímco kde se vláda bojí lidu, tam je svoboda. U nás se před Sametovou revolucí lid bál vlády.
Když se bojí vláda, tak většinou toho, že lid bude nespokojený, vyžene ji, nebo si příště ve volbách zvolí vládu jinou. V totalitě ale žádné svobodné volby nebyly a lidé mohli volit pouze jednu stranu. Tu, která jim pak prostřednictvím vlády vládla. Mohlo by se zdát, že totalita má nějakou svoji stálou barvu, jako ji má třeba muleta. To je ale omyl. Muleta je v koridě jen pro býky a názor, že totalita má nějakou barvu, je… řekněme pro ty, co daleko nedohlédnou, anebo mají špatnou paměť. Co ale zůstává bez ohledu na barvu totality vždy stejné, jsou její nepříjemné totalitní způsoby.
Dobře se proto kolem sebe dívejte! A kdyby se vám něco nezdálo, hned to běžte říct svým rodičům, nebo i prarodičům. Říkejte jim a opakujte, že to není v pořádku! Volejte, že už se ta zahrádka zase zapleveluje a že je s tím třeba něco dělat! Je to koneckonců i vaše zahrádka.
A vy, co už se necítíte být dětmi, až někdy půjdete na oslavu výročí naší Sametové revoluce, nebo na jinou oslavu, kterých je stejná spousta, jako byla pro lid vždycky, pijte s mírou. Abyste nezjistili, že jste se dostali na nějakou nechtěnou rozlučku se svobodou. Ono s následky takového veselí se v občanském životě ještě dá leccos udělat. Ale znovunabytí svobody pro celou společnost, to je někdy velká práce pro několik generací. Ona totiž žádná agitace nebývá čistě náhodná.
Vám všem přeji k těm letošním výročím mnoho zdraví, štěstí, sil a ostražitosti. Ať v sobě najdete to nejlepší, co se najít dá.