Vybavíte si, jak jste se seznámili a začali spolu tancovat?

Jaroslav: Já jsem před vojnou závodně tancoval s Maruškou Pouzarovou, tenkrát Klepáčkovou. Našimi trenéry byli tehdejší taneční mistři v Milevsku, manželé Krohovi. Když jsem šel na vojnu, myslel jsem, že s tancováním končím a rozprodal jsem oblečení. Když jsme se s Alenou vzali a začali jsme spolu tancovat, všechno se muselo nakoupit znovu.

Alena: Obvykle to bývá tak, že páry spolu tancují a pak se vezmou. U nás to bylo obráceně.

Čí to byla inciativa, že jste se spolu do tancování pustili?

Alena: Ani nevím, to tak nějak vyplynulo. Já jsem léta dělala závodně gymnastiku, pak moderní tanec, jezdila jsem do Prahy k Franku Towenovi. Někdo v Klubu mládeže mi tenkrát řekl, že by se chtěl Jarda naučit u Franka Towena step, jestli bych se nepřimluvila. Tak nějak to začalo.

Jaroslav: Začali jsme spolu závodit. Vytančili jsme třídu B, ve standardu i latině. Tenkrát se tančilo obojí. Vždycky si dělám legraci, že jsme tančili, tančili, přišlo první dítě, tančili jsme dál, přišlo druhé dítě… A tančíme dodnes.

Boty i šaty pro taneční sport, to všechno se dnes asi shání líp…

Alena: Ano. Když jsme závodili, dávala jsem si šít boty na míru ve Snaze Jihlava. Boty se musely pořizovat pořád nové. Manžel má fantazii, šil mi šaty na stroji. Na latinu tenkrát vytvořil krásné šaty ze stuh. Nikdo nechápal, kde jsme vzali tak nádhernou látku a ony to byly stuhy sešité k sobě. Ušil mi i krásné šaty na standard. Když nakupoval látky, vždycky se v obchodě prodavačky podivovaly, že přesně ví, co chce.

Jaroslav: Tenkrát nebylo prakticky nic, ale říká se, že nouze naučila Dalibora housti. Český člověk si umí poradit. Jeden kamarád mi dodával peří z krůty, to jsme obarvili a jak to bylo nádherné! Dneska dlouhé šaty na standardní tance vyjdou na padesát, šedesát tisíc, a to nechceme dát ani dnes.

Alena: Navíc dokud jsme závodili, tak jsme chtěli mít na každou sezonu nové šaty. To všechny páry vzájemně sledovaly, jestli máte šaty nové nebo z loňska. Dnes těžko někdo pochopí, jaké shánění to tenkrát obnášelo. Dnes se všechno koupí ve speciálních prodejnách.

Věnují se tanci i vaše děti?

Alena: My jsme děti nikdy do ničeho nenutili. Oba chodili na dětský taneční kroužek, ale pak odešla dcera do Prahy, kde se věnuje cestovnímu ruchu, syn odešel na vysokou, taky do Prahy, a tím s touto aktivitou skončili.

Od kdy vedete v Milevsku taneční?

Alena: Začínali jsme v roce 1990 v Soběslavi. Nastoupil tam tehdy nový ředitel kulturního domu, chtěl taneční zmodernizovat, oživit s mladšími lektory. V Milevsku jsme pak začali o rok déle.

Jaroslav: Taky jsme v Milevsku vedli speciální taneční pro učiliště a jednou i výuku pro mladé klienty v léčebně v Opařanech. Zavolali nám, jestli bychom tam nezajeli a bylo to strašně fajn. Byli šikovní, snažili se.

Alena: My jsme z toho měli obavy, ale ti mladí byli strašně bezprostřední, začali nás objímat, skákali, radovali se.

Jak se v čase vyvíjel zájem o taneční kurzy mládeže? Byl v nějaké době útlum?

Alena: Nemyslím si, že by to někdy záviselo na něčem jiném než na tom, jak silný byl zrovna ročník. V Milevsku mladí lidé vždycky chodili do tanečních a chodí dodnes.

Jaroslav: Mění se mládež, to ano, mladí jsou víc sebevědomí, ale jsou bezvadní.

Mají větší zájem o taneční dívky? To by se možná dalo předpokládat…

Alena: Je to obvykle půl na půl.

Jaroslav: Někdy přebývají dvě nebo tři děvčata, protože kluci většinou mívají i sportovní aktivity a musí na trénink, na zápas, tak tanečníky prostřídáme. Nikdo celou dobu nesedí. Děcka se jdou bavit a my chceme, aby se tam cítili fajn. Dnes mají taková setkání dvojnásob smysl, když už se i randí po mobilu. V tanečních se mladí vidí naživo.

Taneční online nechystáte?

Alena: Ne.

Jaroslav: Ono asi není snadné přijít, chytit se v tanečním postoji, a říct si z očí do očí – tohle děláme špatně, nebo – pojď na limonádu. I proto pořád razíme trend tříhodinových tanečních, kde jsou dvě přestávky a tanečníci mohou spolu komunikovat. Byli jsme se podívat i leckde jinde a dvě hodiny od pěti v úterý nám nepřijdou ideální.

Alena: My držíme tradici konce týdne, aby to byla událost i pro rodiče a mohli v klidu přijít. V Soběslavi chodí celé rodiny i s malými dětmi, jsou tam plné dva balkony. A bývalo to tak, už když jsem já byla malá. Chodilo se koukat na taneční.

Jaroslav: V Soběslavi mě těší, že se tam chodí dívat na taneční i ti, kteří tam děti nemají. Ale i v Milevsku musíme přidávat židle.

Změnilo se v čase portfolium tanců, které učíte?

Jaroslav: V tanečních se učí stále klasika – waltz, polka, tango, valčík, quickstep, jive, chacha, rumba, učíme i základy samby, blues, a teď taky Jerusalemu, která se tančí na náměstích. Máme zařazeno i šest country tanců, ty jsou hodně oblíbené. V Soběslavi jsme museli jednu country lekci i přeložit, protože kluci přišli s tím, že mají zápas a nechtějí o country přijít. Tak jsme přání vyhověli, když je to baví. Když se ptáme, čím chtějí lekci zakončit, tak je to buď country nebo třeba mazurka. U té učíme víc figur.

Alena: My jsme moderní diskotance nikdy moc neučili, možná lambádu, když frčela. Zjistili jsme, že tím zabijete spoustu času a za rok ten tanec není moderní. To radši tanečníky naučíme vedle waltzové otáčky doprava i otáčku doleva. To víc využijí.

Jaroslav: Vždycky říkám – čeká vás maturitní ples, co budete tančit s maminkou, s tátou, s paní profesorkou? Ale právě teď jsme měli speciální večer country tanců. Ty jsou hodně oblíbené.

Taneční dospělých jsou novější fenomén. Stala se inspirací televizní soutěž StarDance?

Alena: Ano, to je hodně znát. Je fakt že, spousta dospělých přišla tanci na chuť a berou taneční jako relax, aby si vyčistili hlavu. Jsou to třeba lékaři nebo lidé z jiných náročných profesí.

Jaroslav: Kurz pro dospělé jsme vedli v Soběslavi, v Bechyni a oblibu si našel i v Milevsku, takže už je tady stabilně. Na podzim jsou v domě kultury taneční pro mládež a v lednu následují kurzy pro dospělé.

Pořádáte v Milevsku také kurz pro pokročilé dospělé?

Jaroslav: Vždycky jsme dělali jeden kurz, ale některé páry tam chodí už několik let. Takže jsme kurz pro dospělé rozdělili a máme i pokročilé.

Alena: Oslovují nás ale i skupiny, které se někde domluví. Jezdili jsme třeba do Opařan, kde se scházela parta asi patnácti párů.

Jaroslav: Měli jsme v tanečních pro dospělé i jeden pár, kdy se na závěrečný večer přijeli podívat jejich rodiče. Pak jsme se dozvěděli, že to měli jako zásnuby. Po čase nám volala sestra ženy, že se tito tanečníci berou a jestli bychom jim přijeli zatancovat na svatbu, mělo to být překvapení.

Alena: Přijeli jsme, tajně jsme se převlékali v hospodě. Příbuzní tam novomanžele usadili a když jsme vyšli do sálu, tak jsme uviděli, jak jim oběma tečou slzy. Takový pocit se snad ani nedá popsat.

Jaroslav: Taky jsme učili jeden pár, který nechodil do tanečních a chtěli, abychom jim vymysleli choreografii, kterou překvapí svatebčany. Ti už měli i děti a jezdili poctivě na tréninky. A opravdu překvapili. Svatba se konala v golfovém areálu Čertovo břemeno. Zatančili nádherně na písničku Eda Sheerana. Nakonec k nim přišly děti a manželé tančili i s nimi.

Učíte tančit i seniory?

Jaroslav: Senioři si spíš chtějí tance zopakovat. Několik let jsme dělali lekce pro Senior klub ZVVZ. Tam byli bezvadní lidi, znali se a chtěli se bavit.

Alena: A dávali do toho fakt všechno.

Do kolika let plánujete tančit vy?

Jaroslav se smíchem: Myslíte, že nám dali medaili a máme končit? Ne, vážně, budeme tančit, dokud nás budou pořadatelé chtít a dokud se budeme schopní hýbat. I sami trénujeme, abychom byli v kondici.

Vedete kurzy rádi v menších městech? Netoužíte třeba po sále budějovického Metropolu? Nebo po Žofíně?

Jaroslav: Ne. Tady je to takové osobní, známe lidi a oni znají nás, děti z kurzů potkáváme na ulici. V tom je to hezké.

Jak jste se dozvěděli o nominaci na ocenění města?

Jaroslav: Měli jsme prodlouženou, kde hraje kapela starosty Ivana Radosty. Najednou nám řekl – jste nominovaní na udělení pamětní medaile, tak v sobotu přijďte do kostela svatého Jiljí. A já na to – ale my máme taneční! Starosta řekl, že to z kulturáku přeběhneme jako nic. Jenže ty taneční byly v Soběslavi.

Alena: Naštěstí byly podzimní prázdniny, tak jsme taneční posunuli ze soboty na neděli.

Máte v záloze každý nějakého náhradního partnera pro případ onemocnění?

Alena: Ne, Jarda nesmí marodit. A když jsem byla já nemocná, tak šel Jarda sám a půjčil si tanečnici nebo někoho z kroužku, odkud se stejně chodí na taneční dívat.

Jaroslav: Je pravda, že jednou jsem byl ve středu na operaci a v pátek už jsem byl v tanečních. Ty děti přece za to nemůžou, že mně něco je.

Alena: Říkal, že bude jenom sedět, ale pak tam stejně vytáčel.

Stále vás to baví?

Alena: Baví. Nikdy jsme to nedělali na vrcholové úrovni, my to máme jako relax. Žili jsme normální život a tohle byl bonus.

Máte i nějaké další koníčky? ¨

Alena: Manžel má zahradu a já miluju cestování. Většinou se mnou jede dcera, klidně i na Šumavu, kde si uděláme nějaký okruh.

A kam jste uložili pamětní medaili? Už jste ji ukázali dětem?

Jaroslav: Děti s námi byly přímo na slavnosti. Medaili máme v obýváku a koukáme se na ni.

Alena se smíchem: Dostali jsme jako pár medaili společně, takže jsme si dělali legraci, že ji budeme mít ve střídavé péči.

Jaroslav: Rádi bychom poděkovali těm, kteří o našem ocenění rozhodli. Moc si toho vážíme.