Raimundo a Karina měli štěstí. Využili v roce 2018 nabídky českého státu, který umožňoval návrat do původní vlasti volyňským Čechům i potomkům vystěhovalců do Venezuely. Tam se kdysi vydal Josef Šaršon z Blanska v Jihomoravském kraji. Teď se jeho potomci – Raimundova matka s dětmi – vrátili zpět do České republiky. Raimundo a Karina žijí v Písku, od posledního setkání jen změnili práci. Dojíždějí do českobudějovické firmy Viscofan, kde je Karina vedoucí oddělení kvality v útvaru Plastic a Raimundo pracuje jako vedoucí údržby. Z Aitany už je školačka.

Koho jiného se ptát na názor na současné události ve Venezuele, kdy Spojené státy nevídanou vojenskou operací odvezly venezuelského prezidenta Nicoláse Madura s manželkou Cilií ze země? Ve Spojených státech jsou obviněni z narkoterorismu. Jak tuto událost vnímají běžní Venezuelci a konkrétně ti, kteří svou zemi kvůli Madurovu režimu opustili?

Raimundo a Karina se o události doma stále živě zajímají a sledují internetové zpravodajství. „Věříme určitým novinářům, kteří stejně jako my odešli ze země a působí dnes v exilu. Jejich informace vyhledáváme na internetu, protože státní televize ve Venezuele je pod vládním vlivem a šíří propagandu,“ říkají Raimundo a Karina. „Když jsme volali rodičům a gratulovali jim, že byl Maduro zajat a odvezen ze země do vězení, nevěděli o tom vůbec nic. Ptali se, takže – už? Už? Radovali se, že přišel den změny,“ říká Karina. Jenže do té je podle zatím dostupných informací ještě kus cesty.

Hospodářský pád nejbohatší jihoamerické země

Ze svého dětství si mladí manželé pamatují Venezuelu jako prosperující stát, kde se lidem dobře žilo. V roce 1999 se dostal k moci prezident – revolucionář Hugo Chávez. Rozhodl se realizovat svou ideu Socialismus 21. století. Vyvlastnil a znárodnil klíčové sektory ekonomiky. Do té doby Venezuela při využívání svého největšího ropného bohatství na světě spolupracovala hlavně se Spojenými státy americkými a Francií, konkrétně se společnostmi ExxonMobil, Chevron, Shell, Total a dalšími.

Firmy z těchto zemí po nástupu Cháveze z Venezuely odešly, a během ropné stávky v letech 2002–2003 bylo propuštěno více než 18 000 odborníků, kteří řídili ropný a zpracovatelský průmysl. Bez těchto technických expertů přestal průmysl efektivně fungovat. Podíly v hlavních firmách ropného průmyslu pak převzaly firmy z Ruska, Číny, Iránu a Kuby. Obyvatelé chudli.

Podobně zemi opustili výrobci automobilového průmyslu jako byla Toyota, Mitsubishi, Ford a další. Ještě v roce 1999 se v zemi vyrábělo 150 000 automobilů ročně. V současnosti se číslo přiblížilo nule. „Produkovali jsme kávu, kakao, mouku, a vyváželi jsme kovy, železo. Bývali jsme nejbohatší země jižní Ameriky,“ říká Karina. Spolu s manželem se o svou zemi stále zajímají, snaží se shromažďovat informace z nezávislých médií.

V roce 2013 Chávez zemřel a novým prezidentem se stal Nicolás Maduro. Na ekonomický propad a čím dál horší životní úroveň obyvatel reagoval nastolením autoritářské vlády. V roce 2014 byl výkon venezuelské ekonomiky – navzdory největším zásobám ropy na světě – nejhorší v regionu. O rok později se Venezuela propadla do ekonomické krize nejsilnější za sedmdesát let. Inflace znehodnotila měnu, v obchodech chybělo zboží a vláda přestala o ekonomických ukazatelích informovat. S ekonomickou krizí šel ruku v ruce obrovský nárůst kriminality a drog.

Emigranti drží své blízké nad vodou

Ze země, která měla přes 30 milionů obyvatel, nastal masový exodus – odešlo osm milionů lidí. Venezuela přišla o kvalifikované pracovníky, lékaře, inženýry, učitele. Rodiny se rozdělily, děti vyrůstaly s prarodiči bez rodičů, kteří vydělávali peníze v zahraničí a snažili se podporovat své blízké, kteří v zemi zůstali.

Situace dospěla do stavu, kdy až 35 procent venezuelských domácností má 50 až 80 procent příjmů z takzvaných remintencí, tedy z příspěvků, které Venezuelané žijící v zahraničí posílají svým rodinám. Bez toho by byly chudoba a hlad ještě mnohem větší. „I my posíláme rodičům kolem patnácti procent svých zdejších výdělků. Stejně jako mí sourozenci, kteří žijí tady,“ říká Raimundo. „Rodiče si už osm let nemohli dovolit být nemocní, my bychom léčení nezaplatili,“ popisuje, že ve Venezuele jsou státní nemocnice, kde není nic a pak drahá privátní zařízení, na jejichž péči běžní obyvatelé nemají.

„Minimální mzda a důchod jsou ve Venezuele 130 bolívaros, to znamená 0,4 dolaru na měsíc. Vláda lidem platí takzvanou válečnou dávku – protože země byla podle Madura ve válce, v hodnotě 50 euro měsíčně,“ říká Raimundo. Základní potraviny pro rodinu přitom stojí kolem 500 dolarů měsíčně. V chudobě žije 82 procent obyvatel země.

Volební podvod v přímém přenosu

V zemi tak rostla po nástupu Madura nespokojenost, začalo přibývat protestních demonstrací a současně brutálních represí státu proti nim. V roce 2019 bylo těchto demonstrací 16 739 a bylo při nich zabito 103 lidí. „V dalších letech pak ale čísla klesala, lidé dostali strach. Plno odpůrců režimu je dnes uvězněno, mnozí ve vězení umírají. Přesto se v zemi zorganizovala opozice a lidé vkládali velké naděje do prezidentských voleb v roce 2024.  Tehdy při výměně narkovězňů mezi Venezuelou a USA prezident Biden prosadil, že u nás musí být svobodné prezidentské volby,“ zmínila Karina.

Protikandidátem prezidenta Madura se stal vůdce opozice Edmundo González Urrutia. “Naší kandidátkou byla María Corina Machado, ale Maduro ji nechtěl nechat kandidovat, tak šel kandidovat Edmundo Gonzáles,“ pokračuje Karina. „Ty volby ale byly pod kontrolou Madurovy armády. Institut pro volby, který měl kontrolovat průběh, vydal resumé, že volby byly fér. Jenže Marína Corina Machado vymyslela velmi chytrou věc. Dohodlo se, aby ve volebních centrech někdo vždy pořídil kopii volebních výsledků. S napětím jsme čekali a jak ty výsledky přicházely, postupně se začaly objevovat na sociálních sítích. Dalo se to spočítat. Vyšlo najevo, že Gonzáles obdržel 70 procent hlasů! Jenže za vítěze se prohlásil Maduro a výsledky voleb nikdy nezveřejnil,” popisují Raimund a Karina zklamání.

Edmund Gonzáles se poté ocitl v nebezpečí. Skrýval se na zahraničních ambasádách a s pomocí Španělska opustil Venezuelu. Ve vězení zůstává ale jeho zeť Rafael Tudares. V lednu před rokem ho zastavili maskovaní muži v Caracasu, když vezl své děti do školy. Byl násilně odvlečen v neoznačeném vozidle před zraky svých dětí, které byly ponechány na ulici. Vůdkyní opozice se pak stala María Corina Machado, držitelka Nobelovy ceny za mír. I ona se musela skrývat.

Výměna jedné tváře je málo

Bylo nedávné přepadení Madurovy rezidence americkými vojáky pro Venezuelany žijící v zahraničí překvapením? „My to neodsuzujeme. Spoustu let už žijeme v diktatuře, žádali jsme o pomoc další země a ty nám dávaly najevo, že si musíme své záležitosti vyřídit sami. Spojené státy vypsaly vysoké odměny na dopadení hlavních Madurových spojenců, ale nic se nestalo. Další země se marně pokoušely o diplomatická řešení. Ani demonstrace nepomáhaly, hodně lidí na nich Madurova armáda a policie zabily nebo je zavřely do vězení, kde je mučily. Lidé už měli strach a nezbylo nám než doufat, že někdo přijde a odstraní diktátora. Jenže zmizel jen jeden, hodně Madurových kompliců tam ještě zůstává,“ říká Raimundo.

I tak se ve světě mezi uprchlými Venezuelany začátkem ledna slavilo. “Venezuelané neslaví proto, že by jejich problémy skončily, ale proto, že režim, který se zdál nedotknutelný, se konečně zhroutil. Po více než deseti letech autoritářské vlády, ekonomického kolapsu, volebních podvodů a represí vznikla první skutečná šance na změnu,” říká Karina.

Lidé doufají, že političtí vězni by mohli být propuštěni a exulanti by se mohli vrátit do své země. Ve Venezuele ale stále panuje strach. Represivní struktury přetrvávají.

“Nelegitimní venezuelský nejvyšší soud jmenoval Madurovu viceprezidentku Delcy Rodríguezovou dočasnou hlavou státu,” jsou Raimundo a Karina rozhořčení. Stalo se to však se souhlasem Trumpovy administrativy. Ani po setkání s opoziční vůdkyní Machado v minulém týdnu nedal prezident Trump najevo, že by podporoval instalování opozice do čela země, ale žádá nové volby. „Mnozí Venezuelané zpočátku pocítili naději. Ta však rychle vyprchala, když se ukázalo, že u moci zůstává stejná elita, pouze bez Madura,“ dodává Karina.

Mohou tedy nové volby pomoci?  „Ne. Volby už byly. My si přejeme, aby se do čela země postavil Edmundo Gonzáles, protože pro nás už byl v roce 2024 zvolen. A María Corina Machado,” říkají Raimundo s Karinou.

Edmunda Gonzálese tehdy uznaly za zvoleného prezidenta Spojené státy, Argentina, Peru, Uruguay, Ekvádor, Costa Rica a Panama. Naopak Madura podporovaly Rusko, Čína, Irán, Kuba, Bolívie, Honduras, Nikaragua nebo Severní Korea.

Neunesli našeho prezidenta!

„Dnes někteří mluví o únosu našeho prezidenta, ale to není náš prezident! Dokonce se konají demonstrace za jeho návrat. Demonstrují ale jen lidé napojení na Madurovy mocenské struktury a přivážejí na demonstrace chudé lidi z venkova, kteří za účast dostávají jídlo. Trump mluví o nových volbách, ale dokud tam budou pořád představitelé starého režimu a opozice se bude muset ukrývat, nebudou ty volby fér. Proto chceme předání moci opozici. Maduro už tam není, ale je to stále stejný narkorežim, který má zemi pod kontrolou,“ jsou přesvědčeni manželé žijící v Písku.

Další otázky ale leží na stole. Kdyby se chopila správy země opozice, fungovalo by hospodářství? Dá se čekat, že Rusové, Číňané nebo Iránci dobrovolně opustí ve Venezuele firmy se svou účastí? „Všichni se starají jen o naši ropu. Proto potřebujeme mezinarodní pomoc. Čína dávala vládě peníze, platili jsme ropou, Irán je pod sankcemi, takže lodě tam vozily ropu pod jinou vlajkou. Naše ekonomika ale stále klesá. Státní propaganda tvrdí – nic tu nefunguje kvůli americkým blokacím. Jenže ekonomika nefungovala už dřív, než tyto blokace nastaly,“ říká Raimundo.

Manželé Raimundo a Karina si Českou republiku vybrali jako svůj nový domov. Chtějí tu zůstat, pro svou dceru, i pro sebe tu vidí budoucnost. Rádi by se ale bez obav vraceli i do svého původního domova, kde stále žijí jejich rodiče a další příbuzní. Venezuelu by znovu rádi viděli krásnou, se šťastnými a spokojenými lidmi.