Odkud přišla vaše rodina do Milevska?
Maminka byla od Sedlčan, tatínek z Branic. Do Milevska se přistěhovali poté, co tu příbramský uranový průmysl, kde táta pracoval, postavil pro své zaměstnance v ulici Boženy Němcové panelák. Já jsem tu nastoupil do deváté třídy a chodil pak na střední všeobecně vzdělávací školu. Břicháčků je tady ale všude plno, protože předkové tohoto rodu mívali devět a někdy i dvanáct synů. Někteří odešli i do Ameriky, protože tento kraj býval velmi chudý.

Čím to bylo?
Podstatná část majetku patřila klášteru a v zemědělství se lidé živili těžce. Průmyslová revoluce v 19. století tento kraj víceméně minula. Tím se stalo, že na konci 19. století mělo Milevsko méně obyvatel, než na jeho začátku. Tady prostě chcípnul pes. I bechyňská keramická škola měla být v Milevsku, ale tehdejší konšelé to odmítli s tím, že ji tu nepotřebují. Pak to zdůvodňovali, že škola víc prospěje Bechyni, která byla tehdy součástí milevského okresu.

Kde se vzala vaše záliba v historii?
Někdy v páté, šesté třídě jsem četl knihy Vojtěcha Zamarovského, který se věnoval nejstarším obdobím lidské historie. Počátky lidské civilizace mě začaly zajímat, hlavně oblast Předního Východu, Persie, Mezopotámie. A pomohla i náhoda. Někdy v šesté třídě jsme jeli k Vltavě, známí se bavili a mě poslali, abych jim donesl do řeky vychladit pivo. Obložil jsem piva kameny, které jsem tam našel a uviděl jsem, že to jsou zdobené střepy. Tak jsem si jich pár vzal a poslal jsem je do Archeologického ústavu Akademie věd. Odtud pak za mnou přijel Miloš Drda a prozradil mi, že jde o střepy z keltské stradovické kultury. Začal mi vyprávět o Keltech a já jsem se styděl, protože jsem o nich nevěděl ve své zaujatosti Předním Východem nic. Řekl jsem si, že se musím na Kelty podívat. A dívám se celý život.

Takže jste šel studovat archeologii…

Dostat se k oboru nebyla legrace. Dnes se archeologie u nás studuje na osmi univerzitách, tehdy se obor studoval jen v Praze, Brně a Bratislavě, tam hlavně pro slovenskou část Československa. Obor se otevíral jednou za čtyři roky a brali 6 – 8 lidí. Přijímací zkoušky jsem dělal třikrát, prakticky jsem neměl šanci, takže jsem zatím nastoupil do Archeologického ústavu Akademie věd jako sezonní dělník, pak trvalý dělník, asistent, až jsem se vypracoval na odborného pracovníka. To byla ale úžasná praxe, člověk se naučil řemeslo od píky. Taky jsem musel na vojnu a pak jsem přece jen začal studovat, při zaměstnání a studoval jsem deset let. Po pěti letech dvouoborového studia archeologie – historie jsme s kolegou přestoupili na jednooborové studium archeologie a studovali jsme dalších pět let. Žil jsem v té době v Praze a většinu roku v dřevěných boudách po různých výzkumech. Nebo na zámečku u Poděbrad, kde byly keramické laboratoře. Semtam jsem se vracel k rodičům do Milevska. Tady mě to vždycky zajímalo, chodil jsem zkoumat okolí, ale práci jsem měl jinde.

Kdy jste se dostal k výzkumům v Milevsku?
V roce 1988 jsem se stal vedoucím expozitury Archeologického ústavu pro západní a jižní Čechy se sídlem v Plzni a když se začala v roce 1993 Akademie věd rozpadat, tak se její pracoviště připojovala k jiným organizacím a toto pracoviště se od roku 1995 stalo součástí Západočeského muzea. Do té doby jsem měl velké úkoly hlavně ve středních Čechách, ale když jsem převzal region jižních Čech, konečně jsem se mohl zaměřovat i na výzkumy tady. A z titulu této organizace jsme také začali kontrolovat všechny výkopy, prováděné v Milevském klášteře.
Měl jsem tu výhodu, že jsem pracoval s lidmi, kteří byli největšími špičkami v oboru a zabývali se středověkem u nás. Když máte tuto průpravu a přijdete do Milevska, tak rychle pochopíte, že Milevsko není bezvýznamné, naopak, byly tu signály, že toto místo na mapě středověku hodně znamenalo. Za desetiletí výzkumů se to potvrdilo.

Co považujete za nejvýznamnější zdejší nález?
Za ten lze považovat klášter samotný. V republice nemáme moc středověkých klášterů, toto je navíc klášter, který ovlivňoval kulturní život výrazné části střední Evropy. Kdybychom neměli Jarlochovu kroniku, neznáme české dějiny druhé poloviny 12. století. Je v ní popsána i křížová výprava Fridricha I. Barbarossy do Svaté země. Jarloch kroniku diktoval a psali ji řeholníci, je psána osmi různými rukopisy. Čili v milevském klášteře muselo být v té době nejméně osm mnichů, kteří uměli číst a psát. I když je Kosmova kronika starší, tak Jarlochova kronika je jediná česká kronika dochovaná v originále, zatímco Kosmova je známá z opisu. Po Jarlochově smrti další následovníci v zachycování historie pokračovali a dlaždice, které se tu při archeologických výzkumech našly, čerpaly motivy z knižních ilustrací. Musela tu být obrovská knihovna. A zajímavé je, že se zobrazení týkají monster, která zobrazují zlo – třeba kombinace člověka a ryby. To není nikde jinde v Evropě. Dlaždice se dávaly na podlahu a „po zlu“ se chodilo. V té době každý kámen, okno, sloup nebo dlaždice měly svou symboliku. Když se Jarlochova kronika restaurovala, tak v deskách byly pro zpevnění hřbetu zavázány dva listy pergamenu z evangeliáře, který je datován do začátku 9. století, ještě před Velkou Moravu. A ačkoliv mezi libůstky baroka a pozdní renesance patřilo likvidovat všechno středověké, řada rukopisů z Milevska je zachráněna. Ničit knihy bylo i posedlostí husitů, ale premonstráti cennosti ukrývali na různých místech, takže Strahovská knihovna dnes vlastní řadu těchto zachráněných děl. Když Milevsko přecházelo pod Strahov, udělal se soupis majetku a Strahov sem vrátil tituly, které tu původně byly. Nejsou to ale už originály.

Některý z nálezů přece pro vás musí mít největší hodnotu?
Takových mám hodně, nedá se říct, který je největší. Pro archeologa není největším pokladem nalezený předmět sám o sobě, ale to, o čem vypovídá. Například nedávno objevený milevský hřeb se zlatým křížkem. Nosil asi nějaké poselství, ale když znáte nálezové okolnosti, a víte, že byl nalezen v dřevěné schránce, která je radiokarbonátem datována do druhé půlky třetí až pátého století, tak si představíte dobu, ve které byla schránka pro hřeb vyrobena. Křesťané byli do počátku 4. století pronásledováni a až císař Konstantin s matkou Helenou uzákonili křesťanství jako náboženství. Svatá Helena se vydala do Jeruzaléma hledat památky po Kristovi 350 let poté, co žil. Podle legendy našla zlatý kříž a dodatečně i hřeby z Kristova kříže. Tím se prolne doba, kdy vznikla tato schránka, s dobou, kdy se začaly uctívat křesťanské relikvie. Máme tak relikvii ještě z doby před šílenstvím, které kolem shánění relikvií propuklo a propadl mu i Karel IV. Pak se nabídne šílená otázka – co tato relikvie dělá v Milevsku? Možná tu odpověď najdeme v Jarlochově kronice, když vypráví o výpravě císaře Fridricha I. Barbarossy do Svaté země.
Relikvie měly funkci ochrany a tady někdo úmyslně schoval nejcennější věc do zdi kláštera. Jestli měla tato relikvie klášter chránit, podařilo se jí to i před husity. Přestože stojí milevský klášter jen dvacet kilometrů od Tábora a tamní kláštery skončily zničené a desítky klášterů zanikly, tento byl jen pobořený. Podle mě tak relikvie splnila svůj účel.

Co se teď s nalezeným relikviářem děje?
Nachází se v nejkvalitnějších konzervátorských dílnách v Mikulčicích.

Vrátí se relikviář do Milevska?
Pokud by se vyhlásil za archeologický nález, patřil by kraji. Pokud jej budeme považovat za součást budovy, patří premonstrátům. Došlo k dohodě, že nález zůstane premonstrátům, ale kraj se bude podílet na jeho prezentaci se všemi souvislostmi, které dokládají, jakou roli klášter do husitských válek hrál. Tím by v Milevsku vznikla expozice, která v evropském kontextu nemá obdoby. Příští rok budou poslední evropské granty z programu IROP, při dobře postaveném projektu by se daly získat významné peníze na další opravy kláštera, kde by se prezentovaly dějiny počátku křesťanství. Vznikla pracovní skupina v zastoupení premonstráti – kraj – město a ta má tento projekt připravit.

Co byste si ještě přál objevit vy?
Já už jsem se zúčastnil výzkumu na všech lokalitách, důležitých pro české dějiny. Proto bych si teď přál, aby se povedlo vytvořit v Milevsku onu expozici a obyvatelé Milevska si uvědomili, že jejich město sehrávalo v kulturních dějinách Evropy nemalou roli. Že to nebyla lokalita, kterou Rožmberkové pak vnímali stylem – pošlete mi z Milevska med a lososy. Katoličtí páni se snažili klášter zlikvidovat a Oldřich z Rožmberka dokonce padělal listiny, aby získal zdejší vesnice patřící ke klášteru. Patronem kláštera byl po husitských válkách císař Zikmund a ten vždycky něco věnoval svým milcům. Proto je na obrázku 200 let po husitských válkách klášter pořád ještě pobořený, protože klášteru nezbyly vesnice a majetek, z něhož by se mohl klášter opravit. Teprve po třicetileté válce byla ve hře jeho oprava, ale tam zasáhl Strahov a majetek získal pro sebe. Takže já v archeologickém výzkumu v milevském klášteře pokračuji, dokončuji teď výzkum kostela svatého Jiljí a jak se budou postupně opravovat další budovy, tak zase nastoupíme. To už ale bude jiná generace archeologů. Já už jsem svých 50 let odpracoval.

Máte stejně zapálené nástupce?
Bohužel, vysokoškolské studium je dnes postavené na hlavu. Školy dostávají peníze na studenta, takže slabší ročníky ani nemusejí dělat přijímací zkoušky a podle toho pak úroveň vypadá. Navíc ministerstvo kultury pustilo do provádění archeologických výzkumů i soukromé společnosti, jejichž cílem je vydělat peníze, které musí zaplatit investor, stejně jako v západních zemích. Za minulého režimu byl tento výzkum u nás výhradně věcí univerzit a výzkumných ústavů. Studenti mají za pět let studia čtrnáct dní praxe, takže dejte pak těmto lidem zkoumat nějakou důležitou situaci… Dnes se honí tituly, nikoliv znalosti. Jsou tu tisíce otitulovaných lidí a málo těch, kteří něčemu rozumí, a to je stejné ve všech oborech. Nic se přitom nezměnilo na tom, že znalost se získává praxí.

Co pro vás znamená ocenění pamětní medailí města Milevska?
Že i když jste mě tu společnými silami pomáhali svého času vyhnat z Milevska, o to se snažilo Milevské muzeum, přisadily si tenkrát i Milevské noviny, i tehdejší paní starostka a moje spolužačka ze střední školy paní Stráská – na tapetě byla moje údajná lenost, tak si nakonec mojí práce někdo všiml. Práce se má dělat pořádně a jsou lokality, které si pořádnou práci zaslouží. Prošel jsem toho za 50 let v oboru dost, ale Milevsko je jen jedno.