Manželé Šárka a Petr Musilovi z Tábora, kteří v roce 2022 sami ztratili jediného syna Péťu, obstarávají nejrůznějšími aktivitami do fondu peníze na potřebné pomůcky, na vylepšení nemocničních oddělení a plní nemocným jejich přání. Někdy je to počítač či mobil pro kontakt s rodinou a kamarády, už to bylo i vybavení dětského pokojíčku pro návrat domů, hračky, ale třeba i neobyčejná setkání.

Pro Petra, Míru i Káju

Letos se legendární opera Jesus Christ Superstar hrála před zaplněným sálem Sokolovny v Plané nad Lužnicí, aby Nadační fond P3tule mohl pomoci dvacetiletému atletovi Petru Svobodovi z Tábora. Jeho nadějnou sportovní dráhu vícebojaře přerušila loni leukémie. Teď všechno nasvědčuje tomu, že nemoc porazil. Převzal už také výtěžek koncertu Superstar Bandu ve výši 156 797 korun.

Šárka a Petr z P3tule se při plnění přání nezastaví před žádnou výzvou. Zaklepali i na dveře v plzeňské fotbalové Viktorii, protože chlapec Míra v motolské nemocnici toužil po setkání s fotbalistou Pavlem Šulcem. To překvapení, když jednoho dne otevřel Pavel Šulc dveře nemocničního pokoje! S Mírou si domluvili, že jestli v příštím zápase přenášeném televizí dá gól, bude pro Míru. A smluvili si znamení. Povedlo se to! Televizní diváci netušili, proč Pavel Šulc do kamery dělá z prstů brýle. Míra věděl své. Slíbenou má i návštěvu na Viktorce, jak jen to půjde.

Další akci podnikli Musilovi z P3tule s fotbalovou akademií českobudějovického Dynama pro odchovance píseckého fotbalu Káju, který se coby talentovaný brankář dostal do akademie Dynama. Bojuje s Ewingovým sarkomem. Kája si přál kontakt s jeho velkým vzorem, brankářem Antonínem Kinským, současným hráčem celku Tottenham Hotspur anglické Premier League. Podařilo se zajistit online setkání včetně prohlídky stadionu a celého zázemí anglického klubu. V plánu je i osobní sraz v Praze. Akce Dynama pak v červnu pro Káju vynesla 236 574 korun.

Příběh atletického vícebojaře Petra Svobody nechť je povzbuzením pro všechny onkologické pacienty, kteří bojují. V nemocnici strávil skoro půl roku, ale už je zpátky doma a plánuje svůj další život.

Petře, řekněte něco o sobě. Kam jste chodil do školy, kdo vás přivedl k atletice…

Chodil jsem na Základní školu Zborovská v Táboře a pak na technické lyceum táborské průmyslovky. Děda byl atletický trenér, od malička mě rodiče dávali na dětské běhy a pak na atletiku v Táboře.

Proč jste se zaměřil na víceboj?  

Já jsem jako menší nevyčníval v žádné konkrétní disciplíně. Byl jsem všestranný, běhání mi nevadilo, skákání mi docela šlo, ale nic extra. Tak jsme se rozhodli pro víceboj s tím, že později se uvidí. Kolem patnáctého roku jsem se najednou začal zlepšovat, taky jsem vyrostl a to pomohlo.

Můžete víceboj přiblížit?

V desetiboji se soutěží dva dny, první den pět disciplín – běh na sto metrů, skok daleký, vrh koulí, skok do výšky a běh na 400 metrů. Další den následuje 110 metrů překážek, hod diskem, skok o tyči, oštěp a běh na 1500 metrů. Mě baví hlavně rychlé běhy na 100 a 400 metrů a 110 metrů překážek, z toho má člověk největší požitek, když se mu to povede. Skok daleký a o tyči je taky fajn. V zimě se pak závodí v halovém sedmiboji.

Kdo vás trénoval?

Prvními trenérkami byly Tereza Brázdová a Monika Mašková. Mladé trenérky, jen o deset let starší než já, těm bych chtěl strašně poděkovat, že se mnou došly tak daleko. Od podzimu 2023 už jsem se začal připravovat v Praze na Dukle s Romanem Šebrlem, i když jsem ještě chodil v Táboře na střední školu.

K jakým největším úspěchům jste se dopracoval?

Získal jsem několik medailí z mládežnických mistrovství republiky, jak ve víceboji, tak v individuálních disciplínách, v předchozí zimě na mistrovství ČR mužů a žen třetí místo v sedmiboji. Nominoval jsem se na mistrovství světa juniorů v desetiboji, které bylo v roce 2022 v Kolumbii, a v roce 2023 na mistrovství Evropy juniorů v Jeruzalémě. Tam jsem skončil jedenáctý, doufal jsem v mnohem lepší umístění. Před devátou disciplínou, což byl hod oštěpem, jsem byl ještě šestý, ale pak jsem to pokazil.

Kdy jste se dozvěděl, že jste nemocný?

Loňský rok byl celý těžší. V květnu jsem se dozvěděl, že mám únavovou zlomeninu nártní kůstky. Bylo jasné, že sezona asi nevyjde. Jel jsem k lékaři do Brna, kde jsem absolvoval celotělovou magnetickou rezonanci, abychom zjistili, jestli nemám další únavová ložiska někde v těle. Vyšlo najevo, že mi neatrofuje brzlík, který má postupně do dospělosti zakrnět, ale u mě se to nedělo. Pan doktor to zatím neřešil, protože krevní testy byly v pořádku a říkal, že za tři měsíce uděláme kontrolní magnetickou rezonanci. Pak jsem ale v září začal mít kašel. Myslel jsem, že to je klasická viróza, nějaký podzimní kašlíček. Byl jsem unavenější, ale to jsem přikládal té zlomenině. Říkal jsem si, že se musím vrátit do formy.

Na konci října jsme odjeli na soustředění do Tater. Jenže tam to bylo čím dál horší. Bral jsem léky na kašel a nic nepomáhalo. Na některých túrách už jsem myslel, že to nezvládnu, dýchalo se mi hrozně. Ke konci soustředění jsem se rozhodl odjet domů dřív. Ve státní svátek 28. října se na mě přišla domů podívat naše známá pediatrička. Bylo to zrovna na moje dvacáté narozeniny. Paní doktorka mě poslechla a řekla, že to může být lehký zápal plic, dala mi antibiotika.

Bohužel mi nepomáhala, takže jsem se po pár dnech zastavil za svým praktikem doktorem Bartákem. Ten mi zjistil CRP v pohodě, ale pro jistotu mě poslal na plicní. Chtěli mě objednat až za měsíc, ale já jsem v tu dobu už měl být na soustředění v Jihoafrické republice, tak mě vzali hned. Na plicích byl nález, tak mi ještě udělali cétéčko. Po celém hrudníku tam byla nějaká masa.

Napřed mysleli, že to je nádor na plicích, ale když přišly výsledky krve, tak se ukázalo, že to je hematoonkologické onemocnění. Akutní lymfoblastická leukémie T-buněk. T-buňky se tvoří právě v brzlíku a ten se zvětšuje, tlačil mi na průdušnici. V nemocnici mi řekli, že celé soustředění na Slovensku jsem absolvoval s tím, že moje průdušnice byla zúžená na třetinu. Loni 4. listopadu se tak během jediného dne změnil celý můj dosavadní život.

Jak jste diagnózu přijal?

Já jsem si to už dopoledne srovnal v hlavě, šel jsem za taťkou a tam jsem se úplně složil. Pak jsem si začal říkat, že se třeba v nemocnici mýlí, že to bude v pořádku. V nemocnici mě napřed pozvali na druhý den s rodiči na konzultaci s onkologem. Pak mi ale paní doktorka zavolala ještě odpoledne, abych si vzal osobní věci a přišel jsem co nejdřív, že by mě hospitalizovali na jipce a další den převezli do Ústavu hematologie a krevní transfúze v Praze na Karlově náměstí. Mám kamaráda, který studuje medicínu a maminku má hematoložku. Ten mě povzbuzoval, že to je léčitelné, že to bude dobrý. Tak jsem si to tak nastavil v hlavě a snažil jsem se uklidnit rodiče. Říkal jsem si, čemu pomůže, když tu budeme všichni brečet?

Loni na podzim už jste měl po maturitě, co jste studoval?

Byl jsem přijatý na Vysokou školu ekonomickou. Musím ale přiznat, že cílem bylo hlavně to, abych se mohl v Praze věnovat sportu a ve hře byl ještě v září i odlet do Spojených států na vysokou školu. Teď jsem musel školu přerušit.

Co vám říkal trenér Roman Šebrle?

Byl s námi v těch Tatrách. Když slyšel o mém onemocnění, říkal, že to není možný, že se museli přehlédnout. Nikdo tomu nemohl uvěřit.

Myslíte, že vlivem sportu jste si dokázal nastavit v hlavě odhodlání?

Možná ano. Měl jsem i prvního spolubydlícího na pokoji pána kolem padesáti, který byl taky celoživotní sportovec. Dělal bojové sporty a taky měl hlavu nastavenou, že do toho jdeme.

Vyléčil se?

Ano.

Jak pokračovala vaše léčba?

Napřed jsem byl 60 dní v nemocnici na Karlově náměstí v Praze. Bohužel mě na Vánoce nepustili domů. Byl jsem po těžké chemoterapii, bylo mi hodně špatně, nejedl jsem. Když se mi udělalo líp a těšil jsem se domů na nějaký řízeček, začalo mě bolet břicho. Vypadalo to na slepé střevo. To nebylo dobře v době, kdy jsem byl po chemoterapii, neměl jsem destičky a bílé krvinky. Nakonec cétéčko ukázalo, že to není slepák, ale zánět tlustého střeva. Takže jsem skončil na čtrnáct dní asi na šesti druzích antibiotik a domů jsem se nepodíval. Až pak jsem dostal dva týdny volno a to už jsem věděl, že mě bude čekat transplantace kostní dřeně. Nemoc už nebyla v mém těle, následovala takzvaná konsolidace, asi 22 dní s dalšími chemoterapiemi, aby se vymýtila i zbytková nemoc. Pak pár dní doma a transplantace.

Kdo byl dárcem kostní dřeně? Někdo z rodiny?

Ne. Na testy šli rodiče i bratr, ale byla tam jen poloviční shoda s bráchou. Pan doktor mi říkal, že při poloviční shodě už by transplantovat šlo, ale naštěstí se našli dva dárci, jeden z Německa a druhý z Polska, kteří se se mnou shodovali v deseti kritériích z deseti. Podle dalších kritérií pak lékaři vybrali dárce z Polska. Sledují se i další okolnosti – věk, váha, momentální zdravotní stav. V březnu jsem nastupoval na přípravný týden, kdy se podstupuje těžká chemoterapie, šestkrát celotělové ozařování, aby se vymýtily zbytky nemocné kostní dřeně. Dvacátého března mi dali dárcovský štěp a pak se čeká na přihojení štěpu a začínají se tvořit bílé krvinky. To se podařilo.

Znáte svého dárce?

Neznám, vím jenom, že to je muž z Poznaně. Teď se chystám napsat mu dopis tak, jak se to dělá, zprostředkovaně, anonymně.

Co s vámi bylo dál?

Sedmnáctého dubna jsem se vrátil domů, měl jsem pak ještě tři týdny neinfekční horečky, nejedl jsem, zhubl jsem ještě víc než v nemocnici. Ze 78 na 60,5 kilo. Bál jsem se, abych nešel pod tu šedesátku.

Dokázal jste se přimět, abyste jedl?

Snažil jsem se, protože když vám dají umělou výživu, připadá vám, že jste prohrál. Jíst jsem chtěl, ale ono to často ani nešlo. Člověk se trápil s každým soustem, bolelo ho v krku, měl jsem afty v puse, pak se mi po jídle udělalo špatně. Proto je nakonec lepší ta umělá výživa.

Na koncertu Velikonoce s Jesusem, který se hrál pro vás, jste být tedy nemohl. Byla tam vaše maminka…

Tam byla skoro celá moje rodina, i brácha.

Co děláte teď?

Už se pomalu dostávám do nějakého režimu, mám jednou týdně fyzio s Petrou Kuželkovou. Tělo je fakt rozbité tím dlouhým ležením, pořád někde něco bolí. Petra Kuželková chodí za mnou domů, je hrozně hodná, vážím si jí. Začínám taky hodně chodit na procházky a lehce užívat života.

Na koncertu zaznělo, že byste se chtěl ke sportu vrátit. Je to podle lékařů reálné?

Desetiboj je hodně náročný. Ze začátku bych si chtěl vybrat některou jednotlivou disciplínu, třeba překážky, skok o tyči nebo skok daleký, kde bych mohl mít šanci a nějaký potenciál tam byl. Lékaři v České republice nemají moc zkušeností s návratem do vrcholového sportu. Ale četl jsem různé příběhy, třeba americký hokejista se vrátil po transplantaci kostní dřeně do profesionálního hokeje. Věřím, že to půjde. Nebudu se do toho hnát za každou cenu, hlavně, abych byl zdravý. Když nepůjde vrcholová atletika, existují i světové hry transplantovaných lidí. I to je možnost.

Chystáte se pokračovat ve studiu?

Doktoři mi doporučili ještě na rok studium přerušit. Moje imunita na podzim ještě nebude taková, abych mohl chodit do kolektivu mezi studenty. Všechny protilátky, které si člověk v životě nastřádal, se léčením smazaly, takže musím znovu absolvovat všechna očkování. Během nemoci jsem i přemýšlel, že bych šel na medicínu, ale nakonec si říkám, že bych asi nechtěl šest let života strávit v knížkách. Ani pitvy bych asi nedal. Tak přemýšlím, že třeba fyzioterapie… Uvidíme.

Na co využijete dar, který jste dostal po koncertu od kapely a Nadace P3tule?

Už jsem ho trochu využil a koupili jsme auto, protože nemůžu jezdit do Prahy hromadnou dopravou. Jezdím tam jednou za týden, někdy za čtrnáct dní.

Co vám lékaři říkají?

Že to vypadá hodně pěkně, Už mám i dárcovský chimérismus, moje krev už plně obsahuje buňky od dárce. Jsem za to fakt věčný.

Podporovali vás během léčby kamarádi, bývalí spolužáci z průmyslovky?

Největší podpora byla určitě z atletiky. Přišlo mi, že se semkla snad celá česká atletická komunita. Komunikovali jsme videohovory, přes sociální sítě. Někdy jsem nezvládal odepisovat, ale pomáhalo mi si to číst a dělalo mi to radost. Vícebojaři se se mnou solidárně ostříhali a pak jsme dělali projekty na propagaci registru kostní dřeně. V tom bych chtěl pokračovat. Hodně lidí mi psalo, že jsem jim vždycky dělal radost, tak jsou se mnou. Říkal jsem si, že tu na světě asi nejsem úplně zbytečnej. To mě motivovalo jít dál.

Už jste se byl podívat mezi kamarády atlety?

Byl jsem tady v Táboře a už i v Praze na Dukle, bylo to úplně neskutečný. A před pár dny jsem se byl podívat na mistrovství republiky ve vícebojích v Benešově. Tam jsme se setkali s vícebojaři, dokonce jsem měl možnost spolukomentovat, to bylo super. Ondřej Kopecký, který vyhrál, mi daroval svou zlatou medaili. Já mám zatím bronzovou z mistrovství v halovém sedmiboji. Tak jsem mu řekl, že mu dám na oplátku svoji první medaili, až se vrátím.