Marie Hrubešová žije v Netolicích. Celý život měla ráda pohyb, cvičila v Sokole, ráda cestovala a byla mezi lidmi. Pracovala jako uklízečka, což jí umožnilo dobře skloubit práci s péčí o vnučku Lenku, kterou si s manželem vzali k sobě po tragické ztrátě její maminky. S manželem se od té chvíle starali o Lenku 24 hodin denně, 365 dní v roce, a přesto se snažili, aby žila plnohodnotně – mezi lidmi, s kroužky, cestováním i rekondičními pobyty. Dnes je jejich příběh připomínkou toho, že i v nejtěžších chvílích lze najít sílu a naději.

Jak byste se stručně představila našim čtenářům? Co by o vás měli vědět?

„Jsem Marie Hrubešová z Netolic. Celý život jsem měla ráda pohyb, cvičila jsem v Sokole, ráda jsem cestovala a byla mezi lidmi. Pracovala jsem jako uklízečka, což mi později umožnilo dobře skloubit práci s péčí o vnučku Lenku. Vždycky jsem se snažila žít aktivně a stejně jsem vedla i ji – ke cvičení, kroužkům, cestování, rekondičním pobytům i setkávání s lidmi.“

Jak vás změnila role babičky?

Babičkou jsem byla už předtím, než jsme převzali péči o Lenku. Po smrti její maminky jsme se ale s manželem okamžitě rozhodli, že si ji vezmeme k sobě. Věděli jsme, že vzhledem k jejímu handicapu to bude péče 24 hodin denně, 365 dní v roce. Od té chvíle se náš život změnil. Snažili jsme se ale, aby Lenka nežila stranou, ale byla co nejvíce mezi lidmi a měla stejné zážitky a radosti jako ostatní.

Na jaký okamžik ve svém životě nikdy nezapomenete?

Nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsme Lenku našli u její zemřelé maminky. Byl to velmi bolestný okamžik a zároveň životní zlom. Tehdy jsme věděli, že Lenka bude od této chvíle s námi a že se o ni postaráme. Možná i zveřejnění našeho příběhu může někomu, kdo se ocitne před podobně těžkým rozhodnutím, dodat odvahu a naději.

Co byste poradila dnešním mladým lidem, kteří hledají rovnováhu mezi prací a osobním životem?

Život je o rovnováze. Když máme děti, věnujeme jim čas, vychováme je a jednou je pustíme do světa. U dítěte nebo vnoučete s handicapem je to jiné – péče často zůstává na celý život. Přesto jsem za svůj život vděčná. Rodina, přátelé a lidé kolem nás mi mnohokrát pomohli. Mladým bych proto poradila: udělejte si čas na své blízké, nezapomínejte ani sami na sebe a nebojte se přijmout pomoc. Člověk nemusí všechno zvládnout sám.