Letos jste se závodu 1000 Miles Adventure zúčastnil už potřetí, ale byla ve hře i varianta tam a zpět – tedy 2000 mil. Co vás k tomu vedlo?

Je pravda, že jsem si říkal, že mám Miles hotové, když jsem úspěšně dokončil severní variantu z východu a potom ze západu, ale organizátor vymyslel jižní variantu a možnost potom i pokračovat severní trasou v protisměru zpět – a to byla výzva.

Na jakou trasu jste se vydal a proč?

Vydal jsem se právě na jižní, protože tu jsem ještě nejel, a byla tam ve hře varianta jet i severní zpět, ale to bych musel být v cíli 1000 Miles do cca devět a půl dne. Tak jsem si to nastavil už před závodem kvůli dovolené.

Znamenal pro vás jižní směr úplně novou zkušenost? V čem se odlišuje od severní trasy, kterou jste už absolvoval dříve?

Dá se říci, že českou část jsem měl prakticky projetou z jiných závodů a výletů, slovenská byla zčásti výzva a trochu neznámá.

Máte za sebou už několik startů, ale jaké to bylo letos stát znovu na startovní čáře – byl to stále ten samý adrenalin, nebo už spíše klid a zkušenost?

Adrenalin je vždycky. Měl jsem nějaký plán, který jsem chtěl dodržet, ale vždycky se na start stavím s pokorou, protože vím, jak náročný závod to je. Letos jsem měl motivaci, že bych se setkal na trase s manželkou, která tou dobou procházela v protisměru Stezku Českem v Karpatech na Moravě – a části našich tras byly stejné.

Jak jste se připravoval – fyzicky, psychicky, ale i logisticky? Co všechno musíte mít vyřešené, než vůbec vyrazíte?

Absolvoval jsem dva kratší závody v tempu, jakým bych chtěl absolvovat Miles, vylepšil jsem setup kola, hlavu mám pořád stejně nastavenou, takže asi v pohodě – jinak standardně. Co se týče logistiky, vzal jsem si dovolenou a měl jsem vše vyřešeno jako obvykle. Řídím se heslem: co s sebou nevezu, nepotřebuju, nebo si to musím někde po trase dokoupit. Na start klasicky vlakem a s kamarádem dodávkou.

Stalo se, že jste musel upravovat plány za pochodu? Spal jste vždy tam, kde jste si původně naplánoval?

To se stává prakticky pořád a mám více variant. Většinou mám plán A (ideální varianta) a ten se brzy změní na plán B, protože do toho něco vleze… Většinou si říkám, že je lepší nic neplánovat a řešit věci, jak přijdou. Ono to tak stejně dopadne – na psychiku je to lepší a věci řeším za pochodu.

Co považujete za nejtěžší moment letošního ročníku – ať už fyzicky, nebo psychicky?

Letos to bylo určitě počasí – z extrémního horka do vytrvalého deště a bahna, kde kvůli polomům se musela měnit trasa. Pak asi to, že se na Slovensku nesmí asi dvě třetiny trasy jezdit v noci, v době, kdy by mi to normálně jelo – a člověk nesměl vjet do tohoto úseku po 21. hodině do 6. hodiny ranní. No a potom, když se zraní kamarád a musí závod opustit.

Zažívají účastníci podobných závodů i krizové momenty, kdy zvažují, že to vzdají? Potkal někdy takový okamžik i vás?

Tak letošní ročník, který ještě probíhá, se asi zapíše do historie jako ten s největším počtem DNF a končících závodníků v polovině trasy na 500 Miles, kvůli náročnosti. Záleží asi na tom, jak má kdo nastavenou hlavu a jak krizový moment vyřeší – nebo ne. Spíš si řeknu: „Proč?“ – naštěstí mám vždycky hned odpověď a pokračuji dál. Pár kamarádů, se kterými jsem část trasy jel, muselo kvůli zranění předčasně ukončit tento závod.

Byl nějaký úsek, na který nikdy nezapomenete – buď kvůli kráse, náročnosti, nebo třeba silnému zážitku?

Těch úseků po trati je hrozně moc – ať je to třeba Český les, Šumava, místa, kde byl v historii život, ale díky válce a poté… jsou teď jen vzpomínky nebo pozůstatky života. Morava nezklamala vinařskými oblastmi, no a nespoutané Slovensko – náročnost trasy, včetně oblastí romských osad a setkání s medvědem – to stálo za to.

Potkáváte během závodu další závodníky. Je běžné jet společně určité úseky, nebo se spíš každý snaží držet svůj vlastní rytmus?

Občas se povedlo, že jsem se s někým sjel a jeli jsme část trasy spolu, ale většinou si každý jede svoje tempo.

Váš parťák z trasy musel letos kvůli zranění odstoupit. Jak těžké bylo pokračovat bez něj? A jak důležitá je přítomnost druhého člověka v takovém závodě?

Letos toho bylo víc a muselo skončit víc kamarádů, spolujezdců – a hodně mě to mrzelo. Naštěstí jsou teď snad všichni v pořádku a bez trvalých následků. Záleží na situaci – vždycky je to spíš takové zpestření a více srandy. Většinou to je ale tak, že si dotyčný řekne, že chce jet sám svoje tempo, a snaží se potom sjet až někde v restauraci na pokec, nebo před zákazem hledá místo na spaní – je to bezpečnější v některých oblastech trasy. V případě krizové situace může jeden druhému rychle pomoci. Je to závod bez podpory – a tak k tomu všichni přistupují.

Na trase jste zažili i extrémní počasí – vedra, bouřky… Jak se na to dá připravit? A jak se tělo chová po několika dnech v takových podmínkách?

Letos to bylo asi nejdrsnější, co jsem na Miles jel. Musím přiznat, že vedra mi dávají zabrat a tělo se s nimi pralo asi dva a půl dne. Bouřky mi nevadí, ty mě docela i baví – bohužel se ztíží postup v terénu a je to pomalejší. Dokonce mi znemožnily pokračovat v noci dál a musel jsem počkat, až se potok vrátí do původního stavu.

Měl jste technické problémy s kolem nebo výbavou? Co vše s sebou musíte vézt, abyste byl soběstačný?

Musím říct, že závažnější technické problémy jsem neměl a ty drobné jsem vyřešil, výbava fungovala super. Vždycky si beru s sebou věci, které si myslím, že potřebuju – a po závodě zjistím, že jich pár bylo „zbytečných“. Snažím se toho brát co nejméně. Na Miles je i povinná výbava, kde nechybí sprej na medvědy, nůž, provaz, zrcátko, píšťalka, kompas, spacák, alufólie, benzínový hadřík, zapalovač.

Kde a čím se během závodu nejčastěji stravujete? Existují oblíbené zastávky nebo „legendární“ místa, kam se všichni těší?

Záleží, kudy trasa vede – na Miles je pár takových míst, která nesmí Mílař vynechat. Jinak se benzinky, COOPy, restaurace berou útokem a dám si, co je, nebo na co mám zrovna chuť. Člověk spotřebuje hrozně moc kalorií (Garmin ukázal po závodě asi 65 tisíc kcal) a pití – to samé. Vypíchnout pár míst by bylo nefér, protože každá zastávka byla super a pomohla.

Změní se během takového závodu váš pohled na běžné věci (jídlo, spánek, pohodlí…)?

Asi ne. Jídlo, pití je nutnost, spánek je třeba – na co nejkratší dobu a když to už nejede. Co se týče pohodlí – to je nejdůležitější v oblasti, kde se tělo dotýká sedla. Jinak ostatní je přepych a navíc…

Přemýšlel jste už během závodu, že byste se přihlásil znovu? Nebo si člověk po dojezdu řekne „nikdy víc“?

No, v roce 2018 jsem si řekl, že mám Miles hotové – a letos jsem se na ně vrátil. Takže: „Nikdy neříkej nikdy.“ Je tam varianta, která letos neklapla – 2000 Miles – ta se pojede za čtyři roky, nebo ze Slovenska do Čech jihem – tu jsem ještě nejel.

Máte ještě nějaký cíl, který byste si chtěl splnit – umístit se na určitém místě, nebo projet celou trasu za konkrétní čas?

Musím říct, že dojet na 14. místě ze 150 startujících a hlavně v pořádku, 1650 km za 11 dní, 23 hodin a 40 minut beru jako super výsledek. Možná to bude o dvě místa i lepší, zatím jsou výsledky neoficiální. Takže nevím, kam až to lze posunout – a jak už jsem několikrát řekl: každý závod, co dojedu a co se domů vrátím celý, je paráda.

Jak dlouho vám trvala regenerace po dojezdu? A kdy jste měl pocit, že je tělo zase v provozním režimu?

Musím říct, že díky zákazům jízdy v noci kvůli medvědům na Slovensku bylo vše v pohodě prakticky hned po závodě.

A poslední otázka. Co vám tenhle závod dává do života mimo kolo? Posiluje to třeba trpělivost, schopnost zvládat stres, nebo úplně něco jiného?

Určitě si důkladně vyčistím hlavu, možná člověk získá větší nadhled a hlavně trochu zhubne. Během krátké doby vidím místa, která bych asi normálně nenavštívil, jsem blíže přírodě – a možná se i na chvilku stanu její součástí. Je to hrozně těžké popsat – to musíte zažít.