Jak se seběhla vaše návštěva na prázdninovém soustředění malých basketbalistů a basketbalistek? Jednalo se o plánovanou záležitost?

To jsem takhle předchozí týden seděla u Drnků na gauči a koukaly jsme s Niky na reprezentační utkání mužů proti Anglii. Radka zrovna přišla z procházky a řekla, ať přijdu pomoci na soustředění a bylo. Za to jsem moc ráda, protože tyhle dva dny mě nabily novou energií a vrátily staré vzpomínky.

Bylo tedy příjemné se vrátit do haly, kde jste udělala své první basketbalové krůčky? A jak vůbec vzpomínáte na své začátky?

Určitě, na halu mám spoustu vzpomínek. A většina jich je dokonce i příjemných! Dodnes si pamatuji, jak se mě na dětském hřišti před naším barákem Radka zeptala, jestli nechci hrát basket. Byla jsem asi ve druhé třídě a trénovaly jsme tenkrát v Dukelce. Myslím, že jsem ze začátku chodila hlavně kvůli mojí, už v té době, velké kamarádce Nikče Drnkové. Tohle všechno ale vzrostlo do velké lásky k basketu právě i kvůli už zmíněním Drnkačkám.

Je někdo, s kým jste se na soustředění potkala opravdu ráda?

Tak hlavně asi s panem Vondřičkou, ke kterému jsem vždy vzhlížela. Neviděli jsme se léta, ale pořád si mě pamatoval. Určitě také pana Martínka, který mě učil i na tělocvik. Škoda, že jsem skončila, než mě začal trénovat. Bylo také super zase vidět Radku v akci. A i když jsem věděla, jaká je Nikča skvělá trenérka a jak to s dětmi umí, tak jsem to poprvé viděla na vlastní oči.

Do kolika let jste vlastně v BK Strakonice působila?

Jestli si to dobře pamatuji, tak jsem skončila těsně před začátkem sezony 2016/2017, když jsem nastupovala do prváku na střední. Už to pro mě nebylo potěšení a milovaný koníček, přestože jsem skončila ve své do té doby nejlepší formě. Ale na to pokračovat jsem už psychicky nestačila.

Takže následovala od basketbalu pauza?

Pauza byla, a byla docela dlouhá. Celou střední jsem nemohla na basket ani pomyslet. Naštěstí jsem tenhle mentální blok překonala právě v mém momentálním týmu v Anglii. Celou mojí basketbalovou přestávku jsem ale mívala velmi živé sny, že opět hraju. Za můj návrat na palubovku asi může osud. Prostě to tak mělo být, a já jsem ráda, že jsem našla ztracenou chuť a lásku k tomuhle krásnému sportu. Teď jím opět žiju. A samotnou mě překvapilo, jak lehko jsem do toho zpět naskočila.

Na jaké škole v Anglii studujete?

V létě jsem odpromovala s bakalářským titulem v cizích jazycích a teď akorát začínám psát diplomku, ta už je tedy zaměřená na mezinárodní komunikaci v byznyse a managementu.

Se svým týmem University of Portsmouth působíte v jaké soutěži?

Hrajeme ženskou jihovýchodní konferenci. Vede se nám dobře, ovšem zlato nám uteklo. Hráčky se hodně mění, tak je občas těžké pracovat na týmové hře.

Liší se výrazně basketbal v Anglii od toho našeho, nebo je to zhruba podobné?

Basketbal ve fotbalové Anglii asi není až tak populární, a hlavně ne ten ženský. Ve hře, kterou jsme tam zažila, je největší rozdíl asi v dravosti a rychlosti. Občas mi přijde, že jsme s holkama moc těžkopádné, tak je fajn, když s Áďou Balákovou střihneme nějaký rychlý protiútok, rychlý nájezd nebo tvrdší obranu. Sešly jsme se tam úplně náhodou. A také britského trenéra žen moc často neuslyšíte křičet. Britové mají obecně hodnou a slušnou – v uvozovkách – masku, emoce tolik nejdou ven. Občas mi ten řev chybí.

Co zatím považujete za svůj největší úspěch?

Tak asi už zmíněné dokončené studium na Univerzitě v Anglii. A že jsem to zvládla sama čtyři roky daleko od domova. Můj asi momentální největší úspěch je ale právě návrat k basketu a do strakonické haly, ta mě od mého ukončení v klubu trošku děsila.

Jaké máte plány, až v Anglii dostudujete? Budete tam chtít zůstat, nebo se vrátíte?

V Anglii jsem dlouhé čtyři roky a stýská se mi moc, hlavně po rodině. Anglie byla mým velkým snem od mala, ale velmi rychle jsem si uvědomila všude dobře, doma nejlíp. A jak dobře se tu v Česku vlastně máme. Můj momentální plán je se v létě přestěhovat zpátky. Snad se v BK Strakonice alespoň trochu mihnu, ať už jako hráčka nebo jako pomocná ruka.