Na problém starých a nemocných bezdomovců poukazoval také zastupitel Petr Bohuslávek, který pracuje jako strážník. Na sociálních sítích se debatuje o konkrétním muži ve vážném stavu, kterého záchranná služba opakovaně odváží do nemocnice a odtud byl vždy ještě týž den nebo druhý den ráno propuštěn. Tehdy redakce Táborska zjišťovala, proč nezůstane hospitalizován. Odpověď z nemocnice zněla, že posouzení stavu je na lékařích a je v pořádku, teď se ozývá argument, že muž sám žádá o reverz a odchází z nemocnice dobrovolně.

Ve čtvrtek 8. ledna byl mrtvý bezdomovec nalezen v šachtě na táborském Pražském sídlišti. Oficiální odhad – pravděpodobně umrzl. Bude první a poslední tuto zimu? Nebo se konečně příslušné instituce rozpohybují a začnou táhnout za jeden provaz místo hledání výmluv, že tohle je vlastně pro bezdomovce životní styl?

O tom, že komunikace pořádně nefunguje, svědčí vyjádření starosty Štěpána Pavlíka z pátku 9. ledna. Na otázku, proč město v těchto mrazivých dnech nevybuduje pro lidi bez domova vyhřívaný stan, tak jak to někdy před deseti lety radnice ve spolupráci s armádou udělala, starosta sdělil: „Je tu domluva s ředitelkou Charity, že kdyby v extrémnějších dnech nestačilo denní centrum, může Charita v případě potřeby otevřít prostor bývalé restaurace v Zavadilské ulici.“ A přidal poznámku: „Na druhou stranu mám zkušenost, i třeba z bezpečnostní rady tuhle středu, kdy strážníci, sociálka i policie vyprávěli příběhy z terénu, kdy jeden bezdomovec raději opakovaně podepsal reverz z nemocnice, než aby tam zůstal. A to mu v nemocnici dost složitě odbor sociálních věcí vyjednal výjimku, aby ho tam v těchto dnech opravdu nechali, i když působí celému okolí potíž. Někdy tam prostě z principu nebo kvůli závislosti tito lidé prostě být nechtějí, protože by museli dodržovat určitá pravidla.“

My se snažíme, oni nechtějí…

Takže: Přestože mrazy už pár dní trvají, denní centrum v bývalé restauraci v Zavadilské ulici nevzniklo. Charita Tábor má sice tyto prostory k dispozici, ale využívá je jako sklad. Jako denní centrum otevřela od 2. ledna jednu místnost s okamžitou kapacitou osm lidí v Noclehárně. Na ceduli se uvádí provozní doba denního centra od pondělí do pátku od 8 do 15.30. Jako někde na úřadu! Jakoby nemrzlo i v pět odpoledne nebo v sobotu a v neděli!

Na stole je ovšem znovu otázka, nakolik má Charita Tábor prostředky na zajištění většího rozsahu služeb a jak se na něm podílí město Tábor. A nakolik se v těchto mrazech vykonává skutečná, aktivní terénní služba – jestli sociální pracovníci nebo strážníci vyhledávají po městě potřebné lidi bez domova a o této službě jim dávají vědět.

Redakce se také pokusila pátrat po vážně nemocnému senioru Romanovi, který se pohybuje o holích a má dobrovolně opakovaně odcházet z nemocnice. Podle zjištěných informací je nyní v nemocnici hospitalizován. A v druhé půlce ledna se opět mají sejít zainteresované instituce, aby jednaly, co můžou pro bezdomovce včetně starých a nemocných udělat. Když jim to dál půjde tímto tempem, dočkají se v pohodě oteplení a jara.

A co my, ostatní? Mnozí reagují na prosby Charity na facebooku a přinášejí do Noclehárny v Zavadilské to, co je nejvíc potřeba – matrace, deky, boty, teplé ponožky a rukavice. Dobrovolník František Kynčl, který se bezdomovcům dlouhodobě věnuje, totiž se skupinou lidí bez domova uklízí v těchto dnech sníh. Ano, dělají přesně to, na co město už řadu let nemůže sehnat v Táboře dost brigádníků, a tak jsou některé chodníky na zimu uzavřené.

Před pár dny František Kynčl sháněl matrace, aby jednomu z lidí bez domova, kteří se snaží přežít zimu venku, pomohl obnovit vybudovaný bunkr. Ten mu roztřískala pro zábavu parta puberťáků. Doufejme, že to není signál, jak budou k tomuto problému přistupovat budoucí generace. Ono někdy stačí s lidmi bez domova mluvit, ptát se na jejich někdejší profese a život. Člověku zatrne, jak snadný může být sešup na šikmou plochu. A jak málo z lidí bez domova si vymrzání na lavičkách vybralo jako své hobby. Ačkoliv si to někteří politici myslí. A jak obtížné je vyškrábat se znovu do normálního života, když k tomu společnost, resp. města, nevytvářejí jiné podmínky než rozdávání jídla, ponožek a nocleh nebo krátkodobý pobyt v teple pro velmi omezený počet lidí.