Ve vidině podzimních krajských a záhy parlamentních voleb si nikdo z politiků netroufl rozhodnout, že letos si zkrátka národ odpustí moře nebo Alpy. Zaznívaly jen slaboučké apely, které nám politici vzkazovali od moře. Hlas hygieniků, kteří tvrdili, že po prázdninách za letní benevolenci zaplatíme, nikdo nechtěl poslouchat. A teď se vrství opatření se směšnou logikou, že osm tisíc lidí na stadionu je nepřípustnou hrozbou, ale tisícovce pohromadě nic nehrozí. Sedí sice v sektorech,ale o přestávkách všichni společně kouří nebo debatují. Od deseti do půlnoci je hospoda nebezpečná, ale do deseti je všechno ok. A do toho doutná národní bitva o to, kdo urve vyšší plat než bude hůř.

Ano, lehkovážnost zvítězila.

Nákaza se šíří ve školách, kam v drtivé většině zatím nedorazily kýžené počítače pro potřebné děti, které se možná zas budou muset učit na dálku, aby se půlroce zjistilo, že se tímto způsobem nic nenaučily. Krom toho jsme malou redakční sondou zjistili, že školy většinou hodlají tuto výpočetní techniku přidělit učitelům, nikoliv ji poslat do sociálně slabých rodin. Na ty možná nezbyde.
A to nemluvím o našem národním patolízalství, se kterým budou mít z nových bariér v přeshraničním pohybu opět výjimky pendleři a řidiči kamionů, kteří zachraňují cizí národní hospodářství, zatímco to naše si líže rány. Sociální sféra v Německu a Rakousku by bez našich pracovníků měla vážné potíže a cizí výrobky je třeba do našich supermarketů dovézt stůj co stůj. Tak se to líbí Angele Merkelové a spol., co bychom pro naše přátele neudělali…

Evropský egoismus vítězí?

Jako předvolební úlitbu nervóznímu národu nabídl ministr Prymula včerejší ředitelské volno ve školách. Takže bylo narváno ve všech nákupních centrech, rodiny s dětmi to pojaly jako nákupní happening. Skoro by se chtělo říct – hloupost vítězí.

Ale abych to na závěr odlehčila, prosím o radu. Narozdíl od skalních odmítačů poctivě chodím do supermarketu v roušce. Jen si nevím rady, jak „načnout“ igelitový sáček na ovoce nebo rohlíky, což jsem dřív zvládla jemným fouknutím. Mnutí igeliťáku v igelitových rukavicích se mi nedaří. Takže nezbývá než pod rouškou naslinit prst, kterým kraje slepeného sáčku oddělím. Když pak mezitím vložím do košíku několik krabiček a sklenic, na které nejspíš sahal i někdo jiný, a po chvíli zas musím naslinit prst, abych načala další sáček, začínám mít pochybnosti, jestli jsou nám roušky v marketu co platné. A jak pro hygienu případně vytrasuji zákazníky ze supermarketu. 

Včera jsem se paní pokladní v táborském Lidlu zeptala. Nemáte nějaký grif na to, jak si v roušce poradit s igeliťáky? Zasmála se a řekla: „Nemám. To je výzva!“

No sláva. Aspoň humor nám ještě nedošel.