Ondyno zastoupila skupinka šesti či sedmi dvanácti až třináctiletých prepubertálních jedinců dveře jistého táborského supermarketu a zuřile komunikovala mobily. Podotýkám, že to byli vesměs blonďatí kluci a dva z nich vypadali jako Afghánci nebo česky komunikující Romové. Požádal jsem o status bezpečného průchodu a ten nejčilejší mne poslal slovy „neotravuj, vole“, naštěstí pouze do pomyslného bezpečného přístavu mého invalidního důchodu. Poté zaujal boxerský postoj a vyslovil cosi odposlechnutého z béčkových filmů: „Tak teda pojď!“

Rozhodně nechci rozebírat příčiny eskalujícího generačního problému, rostoucích vulgarit a arogance tam, kde bychom je dříve nečekali. Ba ani úlohu rodiny, školy či společnosti a práce v polidštění nedostatečně společensky vyvinutého primáta.

I kdybych po výchovném záhlavci, který jsem měl v úmyslu přiložit zdravou levou rukou, přežil evidentní úmysl party mne lynčovat, určitě by nebyl tento výchovný akt akceptován orgány činnými v trestním řízení. Dovedu si představit několik trestných činů a přestupků. Násilí vůči nezletilému, rasově motivovaný čin, neadekvátní použití násilí, případně výtržnictví na veřejnosti.

Takže jsem se otočil a odešel za svou nekonfliktní sbírkou endemických lužních motýlů z okolí Vlkova s vědomím, že Tesařík definoval velmi výstižně v úvodu zmíněný současný generační status quo.