Libuše Kolářová

Projely jsme s kamarádkou Polskem od hranice v Náchodě a polském lázeňském městečku Kudova Zdroj do Krakova a měly jsme oči otevřené.

Cesta do Polska začala obrovskou kolonou v Náchodě, kterým jsme se posouvaly přes hodinu. Bylo to kvůli práci na jednom kruhovém objezdu. Za další stovky kilometrů cest v Polsku jsme pak na silniční práce narazily jen na jednom místě dálnice A4. Nikde jinde. A to byly silnice slušné, nevypadalo to, že je potřebují každoročně záplatovat a ob rok nebo dva přefrézovat zgruntu.

V Krakově nás zaujalo, že v restauracích běžně večeří celé rodiny. Kamarádka hbitě vygooglila, že tamní průměrný plat na naše koruny vychází na 50 tisíc korun. Tedy víc než u nás. Taxíky ale v tomto velkoměstě využívají spíš muslimské početné rodiny, Poláci hodně jezdí městskou dopravou. To byl rozdíl oproti našemu loňskému výletu do rakouského Lince, kde večer tramvají s námi jeli skoro samí exotičtí cizinci.

Národ na prvním místě

Muslimská komunita je v Krakově dost početná, viditelná prakticky všude – obvykle táta pohodlně v šortkách, tričku nebo jinak vyletněný a vedle něj žena nebo dvě zahalené v tradičním úboru, a několik okatých dětí. Asi s tím nejsou všichni Poláci úplně srozumění. Zažily jsme v Krakově velkou protiimigrační demonstraci, při které z ulice náhle všechny burky zmizely. Dav čítající stovky lidí provolával hesla o Polsku a národu, pochodovali v něm zejména mladí muži a vypadali – někteří podnapile a všichni odhodlaně. Doprovázel je kordon policistů, které jsem si prohlížela velmi pozorně. Působili dojmem, že proti demonstraci nic nemají. Kráčeli spořádaně vedle demonstrantů.

Nejde přehlédnout, že Poláci jsou velcí vlastenci. Na rozdíl od nás, kde se vlastenectví stalo skoro sprostým slovem. Kdeco je u nich narodowe a na mnoha místech visí vlajky. I na cestě ve velkém městském parku, který byl blízko našeho hotelu. I tady se nabízí srovnání – u nás se vlajky vyvěšují stěží o státních svátcích, jen na institucích, a pak samozřejmě pokud se hraje mistrovství světa v hokeji. I Poláci jsou zjevně na své sportovce hrdí. Když Iga Šwiateková vyhrála během našeho pobytu Wimbledon, byly do rána zastávky MHD osazené světelnými reklamními tabulemi s oslavnou gratulací. Tolik zastávek v Krakově! Museli snad na to být připravení předem nebo grafici a další makali nadšeně celou noc.

Parky žijí

Parky stojí za zmínku. Stojí v nich velké staré stromy a pod nimi jsou neudržované nesekané trávníky. Jen u hotelů nebo na kruhových křižovatkách byly k vidění vysekané pažity, všude jinde si tráva roste svým životem. Místy vypadá jako džungle plevele. Muže, který plel záhon u našeho hotelu, jsem se proto zeptala. Proč se v Krakově trávníky nesekají? „Aby tam byla zelená tráva,“ odpověděl mi. Pochopila jsem. Při několikáté seči na holodrn by tam touto dobou a při těchto vedrech byla možná už jen uschlá poušť.

Město tak možná ročně ušetří za několik sečí trávy. Pak třeba zbydou peníze na spousty hřišť s umělým povrchem, na kterých mládež hrála basket, volejbal, park Jordana měl i velkou skateboardovou dráhu a dokonce i volně přístupné tenisové kurty. U parku bylo každé odpoledne narvané parkoviště a v parku plno lidí. Nesměli tam psi a tento rekreační park byl oplocený a v osm večer se zamykal.

Krakov má ale zřejmě problém s koupáním. Po Visle pluly výletní lodě, ale nikdo se tam nekoupal. Na sociálních sítích se při našem pobytu objevila zpráva z Krakova s fotkami snad kilometrové fronty rodin s dětmi, které čekaly na vstup ke koupališti.

Všímala jsem si odpadkových košů. Po Krakově se neválel binec, jak nás to překvapilo loni ve večerním Linci. Polské všudypřítomné koše mají dělené části – na papír, na sklo, na plast a kov a na směsný odpad. Dodržují to i národy, které v Polsku od pohledu a poslechu původní nejsou.

Zobchodovat se dá všechno

A ještě něco k cenám. Zatímco restaurace a kavárny polskými zákazníky přetékají a ti se – pro nás kuriozně – dopoledne i odpoledne ládují zákusky a obřími koblihy a buchtami, průměrný našinec kouká spíš po zelené značce McDonaldu nebo červené KFC, protože večeři v běžné restauraci si může během dovolené dopřát tak jednou, dvakrát a dost. Dopřály jsme si. Napřed nás okouzlilo, že na stůl připutoval neobjednaný předkrm – na talířku nalitý olej a k němu bílý chléb. Pak jsme s kamarádkou pochopily, že ve výsledku zaplatíme úplně za všechno. I plátek citronu do vody byl na účtence za jeden zlotý. S výší diška jsme si lámaly hlavu zbytečně. Také servis byl rovnou na účtu. Pivaři tu sice zhusta najdou české značky, do Polska pronikl Kozel a Žatecké, ale jinak se musí krotit – jedno točené v běžném bistru stojí 20 zlotých a více, tedy 120 korun.

V neděli byla většina obchodů zavřená, i nákupní zóny a obchodní domy. Zato v pondělí se obchod rozjel na plné obrátky. Že ke každému nákupu zaplatíte i tašku, pokud ji chcete, na to už jsme si v marketech zvykli taky. Ale že v McDonaldu vám automaticky připočítají do ceny kelímek, to k nám asi teprve dojde. V Polsku jsou zkrátka vlastenci a obchodníci. Jsou v pohodě a domluvíte se s nimi. I když některé tramvaje míří na zachod, což není k toaletám, ale na západ…