O dluzích

Kdysi platila různá rčení o dluzích jako třeba Felix qui nihil debet (šťastný je ten, kdo nic nedluží), nebo Dávati na dluh, kam by to vedlo, těžko se zaplatí, co by se snědlo… Dluhy ujídají ze společného talíře…
Byl jsem k tomu vychován. Patrně špatně. Dluhy rostou rekordním tempem a vše funguje, jako by se nechumelilo. Všichni hovoří o tom, že zadlužujeme příští generace, ale jen málo lidí to řeší. Možná „po nás potopa.“ Nebo se uvažuje o tom, že všechny dluhy vždy spláchne válka?

Mnozí politici se holedbají tím, že ve srovnání s jinými zeměmi na tom nejsme tak špatně, jiní mají dluhy větší. Vždy bychom se ale měli dívat na ty lepší, nikoliv na ty horší.

V rámci privatizace se prodalo obrovské množství majetku za několik bilionů. To je nutné k těm současným dluhům také přičíst. Pak by to srovnání bylo ještě nepříznivější. Kam těch skoro pět bilionů přišlo? Může vůbec někdo udělat bilanci?

Naučili jsme se žít na dluh, naučili jsme se nesplácet. Do kdy nám bude někdo půjčovat? To se budou stále tisknout peníze, devalvovat jejich hodnota a nakonec budeme chodit pro chleba s ruksakem bankovek? To chceme?
Inflace snižuje dluhy, s tím možná vláda počítá. Ale co obyčejný občan? Přijde o úspory, přijde o sny a zůstanou mu oči pro pláč.

Tendence snižovat dluhy tu vlastně není. Věřitelé stále půjčují, mají z toho výhody. Jak by se asi tvářili, kdyby přišli o úroky. Většinou jsou to banky a různé fondy, kde mají uloženy peníze převážně občané a podniky. Pak by nastal totální kolaps. Ze současného stavu není vlastně cesta. Řada významných světových ekonomů již dlouho tvrdí, že se současné dluhy nedají zaplatit. Pak zbývá jedině úplná změna celého světového řádu, která povede ke zbídačení obyvatel planety.

Jsme kolonie?

Zejména po druhé světové válce se rozpadl původní koloniální řád. Jeho základní principy byly: práce v nízké mzdě, malý místní podíl vlastní inteligence, malý podíl vlastnictví v rukou domorodých obyvatel a vývoz kapitálu. Většinu kolonií ovládal vždy jeden stát.

Porovnáme-li současný stav, mnoho významných životně důležitých podniků působících v ČR je v zahraničních rukách. Jde zejména o lukrativní bankovnictví, pojišťovnictví, energetiku, plynárenství a prodej potravin.

Mnoho významných podniků zaměstnává ve mzdě – automobilový průmysl, velké strojírenské podniky. Je tu i odliv technické inteligence, lékařů, dokonce i řemeslníků do zahraničí. A také vývoz kapitálu – zisku, který ročně představuje více než 300 miliard korun. Tyto peníze by nám snadno zaplatily dluhy. Rozdíl je však v tom, že zisky neodchází pouze do jedné země. Nazval bych to tedy globální neokolonialismus.

Kdysi se významný německý ekonom zabýval otázkou porovnání příjmů Čecha a Němce. Zajímalo ho, proč jsou příjmy markantně rozdílné. Vzdělanost je obdobná, zručnost taktéž, organizace práce sice občas pokulhává, ale ne markantně. Odpověď byla jednoduchá. Nemalá část příjmů Němců je tvořena výnosy z majetku ať akciového, fondového a z držení nemovitosti. U Čecha je tato část příjmu v průměru zanedbatelná. Není divu, někde se ten vyvezený kapitál musí projevit.

Lobbing

Lobbing je soustavné prosazování skupinových zájmů u orgánů státu a jeho představitelů. Je to velká příležitost pro korupci v tom největším smyslu slova. Různé nečitelné skupiny si různými prostředky prosazují svoje představy, jak by co mělo fungovat. Je bláhové si myslet, že tyto skupiny to dělají zadarmo. Jsou placeny velkými konglomeracemi, mají za sebou dostatek prostředků, aby mohly získat „správné“ argumenty. Těmi pak ovlivňují názory, aby prosadily své zájmy. Většinou jsou jejich argumenty dobře skryté pod zástěrkou užitečnosti pro voliče. Kdo ale lobbuje za občana – voliče, hlavního aktéra volby? Nikdo. Občan – volič je v podstatě chudý, neposkytne lobbujícímu žádné výhody, tak proč se za něj přimlouvat. Lobbing nás připravuje o miliardy.

Hesla, která už neplatí?

Hlavní hesla v listopadu 1989 zněla: chceme vládu odborníků, konec vlády politiky nad ekonomikou, pryč s demokratickým centralismem! Postupem času myšlenky hesel vyprchaly, ukázalo se, že jednotlivé partaje nemají odborníky, že vláda politiky je pro ně příjemná a demokratický centralismus se dobře hodí k udržení poslušnosti ve straně. Takže vše je jako dřív. Místo odborníků amatéři.

Lidé, kteří neprošli nějakou životní praxí a mající zkušenosti třeba z krátkého působení u hasičů, mohou dělat ministra průmyslu a poté zemědělství. Člověk, který v životě nevytvořil a nepublikoval jedinou vědeckou práci, dělá ministra pro vědu. Člověk, který snad rozumí bankovnictví, řídí průmysl. Mnoho lékařů, kteří by měli hlavně léčit, je v politice. Mnoho učitelů, kteří by měli hlavně učit, se radši živí politikou. Proč asi? Jsou to posty, které přináší značné výhody. A když něco pokazí, nenesou žádnou odpovědnost. Když něco pokazí běžný zaměstnanec či podnikatel, stojí ho to minimálně peníze nebo i vězení. Politik je proti tomu imunní.

Krásným příkladem je bývalý ministr školství, který se zapletl do korupční aféry. Lhal a za to, že odstoupil z funkce ministra, byl dokonce pochválen. Možná odstoupil také proto, že nebyl schopen funkci zvládnout. Poslanecký plat není dle jeho názoru dostatečný, tak bude „ambulantně“ vykonávat i funkci ředitele gymnázia. Co si asi studenti pomyslí? Jak se to odrazí v jejich dalším životě? Jaké hodnoty v nich vychováváme? Amatérismus, který vládne a vytlačil odbornost, má horší dopad než současná korupce.

Moje generace se učila tzv. politickou ekonomii. Sám tento výraz je dosti absurdní. Ekonomika, zejména tržní, má jasná pravidla. Když se poruší, přichází větší problém. V současnosti však jsou tato pravidla nahrazována snahami různých partají o získání hlasů voličů. Ať to stojí, co to stojí. Zcela rozumné důvody jsou nahrazovány různými mantrami jenom proto, aby partaj vyhrála další volby, a aby byli stále u moci. Skrývají se za to, že chtějí plnit sliby voličům. Není to pravda, jde pouze o osobní výhody.

Sám jsem před časem doslova naletěl na slib jedné strany, že bude patnáctiprocentní daň. Jak se pak později ukázalo, byla sice patnáctiprocentní daň, ale ze super hrubé mzdy, tedy ve skutečnosti více než dvacetiprocentní, a to převyšovalo i tu původní nejnižší daňovou sazbu. Tato strana, konkrétně ODS, mne zcela nehorázně podvedla. Nyní ta samá strana mění razantně znovu svá předvolební hesla a dokonce chce změnit a upravit svá volební prohlášení, se kterými žádala o důvěru Poslanecké sněmovny. Dle mého názoru by bylo čestné, aby o této změně rozhodovali voliči, nikoliv politici.

Čestnost a pravdomluvnost jsou v této době asi zapomenuty. Cožpak tito lidé nemají svědomí a nebojí se podívat lidem do očí?