Vydal jsem se tedy do milevského kulturního filmového stánku. První odpoledne zavítalo 11 diváků, druhé pak 17. Přišlo i pár dětí. Ty skoro lituji, pokud ještě předtím neviděly českou Popelku. Ta norská žila byla v jedné severské vsi, podobné sibiřskému Mrazíkovu. Že tam byl život drsný, dokládá často i hudební doprovod, připomínající útok vikinských hord včetně dusotu jejich koní. Kdepak nějaký ptáček, hledající hnízdo? Ve vsi, zřejmě nějakým nedopatřením, bydlela „urozená dáma,“ až z ní šel strach jako z Ledové královny, se svou dcerou. Norské jméno mi vypadlo, ale neměla daleko od Marfuši. Zato Popelka zní norsky skoro „poeticky“ – Askepot. I když vcelku docela pohledná, ale žádný humor či úsměv. Naštěstí byl aspoň český dabing.

Filmové obsazení herců již šlo novodobým trendem. Např. královna byla Arabka, též zámecký ceremoniář, zahlédl jsem i černocha a princova pážata byli gayové. Zážitkem byl i princův jumping, ke kterému byl donucen. Jako ve správné pohádce nechyběl ani zvonec. Ten rozezněl norský děda Mrazík. Na co se ale nedostalo, byl klasický severský sex? Zato si divák dost užil krásné norské zasněžené přírody. Při některých záběrech byl použitý dron.

O natočení norské verze Popelky byl tehdy požádán režisér původní pohádky Václav Vorlíček. Odmítl. Zřejmě věděl proč. Naštěstí už norský film neviděl. Odešel ještě před jeho uvedením do filmového nebe. Jeho a naše Popelka je nenapodobitelná.