Před časem jsem navštívil Čechy v české části Chorvatska. Poté jsme se s dcerou Leou rozhodli podívat také za Čechy do Banátu. Lea už tam v minulosti byla, takže oproti mně už trochu věděla, do čeho jedeme. Vyjeli jsme autem v jeden jarní všední den a nabrali jsme směr Brno, Bratislava, Budapest, Szeged, Arad, Timisoara, Karpaty – česká obec Bigar. Něco přes jeden tisíc kilometrů, zvládnuto s krátkými zastávkami za 14 hodin. Bohužel v okolí Budapešti jsme kvůli značným kolonám na dálnici kolem dvou hodin ztratili.

Většina cesty je dost nezáživná. Dálnice totiž vedou nekonečnými rovinami, zato jsou v Maďarsku i Rumunsku kvalitní. Bez oprav, uzavírek a objížděk. V Maďarsku jsou v některých úsecích dálnic můstky s osázenou zelení pro přechod zvěře. Co se rumunských okresních silnic týká, jsou v lepším stavu, sem tam nerovnost nebo bez krajnice, ale žádné vyježděné díry na vozovce.

Pozor na rychlost a železniční přejezdy

V obcích se opravdu dodržuje povolená maximální rychlost 50 kilometrů v hodině. Ta je vždy označena na tabuli s názvem obce. Rovněž na jejím konci. To může být i daleko za obcí, když už s tím ani řidič nepočítá. Horší je to se železničními přejezdy. Před nimi je klasické dopravní značení, ale pár metrů před samotným přejezdem nejsou většinou závory a chybí výstražná světla. Vjede se do zcela neudržovaného přejezdu. Což jsme si na tom prvním nepříjemně prožili. Pak už jsme z podunajské vyhlídkové jízdy odbočili do karpatských kopců. Pro mě – do neznáma.

Krkolomnou jízdou jsme serpentinami šplhali 16 kilometrů po sice pěkné, ale úzké cestě do výšky až 600 metrů nad mořem, mezi lesy a skalami. Po cestě jsme viděli na mnohých místech spadané kamení i větší kusy skal. Nepříjemný prožitek, který jsme chtěli mít rychle za sebou. Byla to však jediná přístupová cesta do našeho cíle. Tuto cestu jsme pak museli využívat při dalších výjezdech. Kamení padalo většinou po dešti a toho bylo v ty dny naštěstí minimum.

Žaludek zažil šok

Konečně obec Bigar, jednoduše česky Bígr. Až tady jsme zjistili, že v Rumunsku mají na hodinách o jednu hodinu více. Ubytování jsme měli zajištěno u manželů Mlezivových, kteří nabízejí turistům tuto možnost včetně jídla. To byl hned na začátku pro nás problém. Veškeré jídlo, které tady mají, je domácí výroby, z domácích produktů, z vlastních zahrádek, polí a lesů. Pro naše žaludky, zvyklé na všelijaké chemikálie z marketů, to byl trochu šok. Ovšem na domácí dobroty se žaludek rychle aklimatizoval. Co teprve pitná voda, stékající z hor do nádrže nad obcí, filtrující se přes vrstvu písku, s rozvody až do jednotlivých domů. To bylo vidět i při seznamovací procházce po dlouhé obci, kde i venku odtékala průběžně voda z potrubí. Netříděné odpadky se z obce, která má 80 obyvatel, odvážejí každý týden, a třikrát týdně sem přijíždí pošta. Zajíždí sem i pečovatelská služba podporovaná českou diecézí v Hodoníně.

I v Karpatech jsou čeští chalupáři

Informační služba tady pracuje. Zjistili jsme, že než s Leou dojdeme z jednoho konce Bígru na druhý, už jsme v povědomí mnohých obyvatel. Rádi se s vámi pobaví, jako i my s nimi a plno věcí se oboustranně dozvíme. Mají tady i dobré a čerstvé informace z České republiky. Mnozí muži odtud dlouhodobě jezdí k nám pracovat. Zrovna náš ubytovatel Václav Mleziva s jeho bratrem Janem, kteří s dalšími muži z obce Václavem Pelnářem, Adamem Mlezivou a dalšími opravovali například ledolamy u Karlova mostu na Vltavě nebo rekonstruovali hotel Evropa na Václavském náměstí a úspěšně pracovali i na dalších opravách a stavbách. Největší informovanost funguje je v Bígru pro ženy v kostele a v hospodě U Jelena pro muže i ženy. Dva velké oddělené stoly obsluhuje Veronika Pelnařová. Sem přicházejí i Češi – chalupáři. Mají to sice trochu z ruky, ale pokud tady zrovna nejsou, dá se chalupa pronajímat. A našinci sem jezdí.

Chalupu v obci má i jeden poslanec Parlamentu Martin Hájek, který v hospodě hrál slušně na kytaru. Pomáhat sem při různých pracech přijíždějí mladí, v té době tam byli z organizace Brontosauři. V obci chybí děti, takže musela být v roce 2023 uzavřena základní škola, kde ukončil po 42 letech výuku místní učitel Josef Mleziva. Převažují senioři. Na důchod si ale nestěžují. Ani na zajímavé rumunské bankovky. Pokud se vám je podaří zmuchlat, po chvilce se narovnají.

Při kochání se přírodou je třeba být ve střehu

Jet do Banátu, to není jen jet za příjemnými a pohostinnými Čechy, ale také do krásné a téměř nedotknuté přírody jižních Karpat a Podunají. Pěší přesuny v horách jsou trochu náročnější, i pro cyklisty. Cesty jsou dost kamenité. To vynahradí kochání výhledy v dál, čerstvý a zdravý vzduch, klid. Cestou jsme viděli krásné a nebojácné ještěrky, i pořádné černožluté mloky, žáby nebo motýly, a co teprve žížaly jako cep. Vlka jsme tam sice nepotkali, ale od místních víme, že napadají i pasoucí se dobytek. Troufnou si k chalupám s hospodářskými zvířaty. Pokud autem do hor, tak lépe terénním se záběrem na čtyři kola. Ve škodovce jsme cestou do obce Gernika nebo Rovenska dost trpěli.

U cesty seděl bača se psem a dívali se na nás jak na zjevení, kdeže jsme se tam vzali. Opak je cesta od Dunaje do turisticky dost navštěvované české obce Eibenthal. Ovšem je třeba být stále ve střehu! Setkání s řítícím se rumunským řidičem v serpentinách, nemusí být příjemné, ale možná lepší, než padající skály. Po cestách je dobré počítat s menším počtem čerpacích stanic. Do Eibenthalu je také možné vypravit se vlakem z Brna na dnes již letitý a velmi oblíbený rockový festival, probíhající tam v srpnu.

Po pěti dnech opravdových zážitků, jsme zvládli cestu do Prahy za jedenáct hodin.

Josef Luxemburg

Banát je česká enkláva v Rumunsku. Na jihu Karpat v Podunajské kapse zasahuje částečně i za hraniční řeku Dunaj do Srbska, Chorvatska a Maďarska. Historie českého osidlování se tu datuje již od roku 1823, v další vlně pak od roku 1828, kdy sem Češi migrovali za prací v dolech a lese.