Osmatřicetiletý Djokovič odešel se smutkem a hrdostí. Vzdal mladičkému vítězi čest. Se zatajeným dechem jsem sledovala, s jakou grácií se to stalo. A s jakou úctou a pokorou mluvil o svém poraženém soupeři vítěz, který už ve 22 letech má na kontě všechny tituly grandslamové série.

Bude to zvláštní srovnání, ale vlastně se ta atmosféra tak trochu podobala i dnešnímu turnaji starých fotbalových gard v Milevsku. Turnaj Milevských novin se koná už 32 let. Pořádá se pro fotbalisty nad 40, kteří už mají na trávnících to nejlepší za sebou. A přece přijíždějí, aby se potkali a předvedli na hřišti parádičky svého fotbalového umění. Do pravidel se letos poprvé vešli nováčci turnaje, kteří se narodili v roce 1986. A z tribuny je sledovaly i legendy regionu, které tu nastoupily do prvního ročníku turnaje v roce 1994. Jestliže jim tenkrát bylo nad čtyřicet, snadno se dá dopočítat, kolik je jim dnes. A pořád milují fotbal, aspoň z tribuny.

Když jsme se dnes z milevské sportovní haly rozcházeli, zalitovala jsem, že jsme kromě vítězů, střelců, hráčů dne a nejlepšího golmana nevyhlásili taky největší srdcaře. Těmi jsou určitě hráči týmu z Milevska, který si říká Lazaři. Jsou to čistí amatéři, kteří si každý rok chodí pro některé z posledních míst. Nebo úplně poslední. „Víme, že nemáme šanci proti klukům, kteří hrávali v ligových týmech, ale chceme si zahrát a chceme se vidět,“ řekli, přebrali diplom za poslední místo a slíbili, že přijdou zas. I mezi někdejšími ligisty nebo divizními hráči jsou na turnaji dávno zapomenuty řevnivosti a zůstalo kamarádství a vzájemný respekt.

Pak jsem doma zapnula televizi, abych se podívala na dnešní demonstraci proti vládě a za prezidenta Petra Pavla. Podle titulků – devadesát tisíc lidí v Praze na náměstí. Takové jedno krajské město.

Sto tisíc lidí bylo na Václaváku v listopadu 89, sto tisíc za nezávislost České televize v roce 2001, 250 nebo 300 tisíc lidí na Letné v roce 2019 za nezávislost justice… Asi rádi demonstrujeme?

Proč vlastně? Protože stejně jako na Slovensku neumí někteří přijmout volební porážku a smířit se s výsledkem demokratických voleb? Jejich regulérnost nikdo nezpochybňuje, zato se dozvídáme, že tuhle vládu zvolila primitivní lůza, které byla bohužel většina. V ideálním případě by ani neměla mít volební právo. Tak co s tím? Co demonstrace změní? Nejspíš nic. Změna se v demokratických zemích odehrává ve volebních místnostech. Nebo už nechceme být demokratickou zemí?

Prý jsou to demonstrace za slušnost. Opravdu? Podívejte se na Novaka Djokoviče, s jakou noblesou dnes prohrál! A pro srovnání mrkněte na to, jak zvládají porážku naši politici, jmenovat není třeba. Ti se snad nikdy nemohli dívat na tenis. Protože tam je to zkrátka – nějakej jinej svět…